KLASICKÉ TIBETSKÉ PŘÍBĚHY

Z tibetských originálů přeložil a komentáři,

doslovem a poznámkami opatřil

prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc.

Z tibetských originálů Snang-sa-’od-de-’bum-pa’i rnam-thar (vydavatelství Čching-chaj žen-min čchu-pan-še, Si-ning 1958), Bja sprel gtam-rgjud (vyd. Čching-chaj žen-min čchu-pan-še, Si-ning 1957) a Gjalrab salwä melong (vyd. Min-cu čchu-pan-še, Peking 1981).              Sestavil F.R. Hrabal. Editor / grafická úprava F.R. Hrabal.

Copyright  © 2009 by prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc.

Copyright  ©  RI-EL / CAD Press, Bratislava 2009

ISBN  978-80-88969-42-6

Objednávky / informace:

info@cadpress.sk   * info@cadpress.cz

Předmluva

Překlady, které editor zařadil do publikace Klasické tibetské příběhy, spojuje kromě jazyka originálů i osoba překladatele − profesora Josefa Kolmaše, zakladatele československé tibetologie. Profesor Kolmaš publikoval desítky vědeckých studií doma i v zahraničí, čímž přispívá k rozvoji tibetologie jako samostatné vědecké disciplíny, který nastal zejména od 60. let 20. století. Jeho studie o čínsko-tibetských vztazích spoluvytvářely jeden ze směrů tibetologického výzkumu. Podle profesora Kolmaše by vědec měl mít dvě občanství: na jedné straně by měl být světoobčanem, což v případě vědce znamená být v plodném dialogu se zahraničními kolegy, rozšiřovat poznání v konkrétní vědní disciplíně a přinášet nové poznatky.

Prostřednictvím těchto prací zná profesora Kolmaše světová tibetologická a také sinologická komunita. Významné je však i ono druhé občanství, příslušnost ke konkrétnímu státu a národní kultuře: pro Josefa Kolmaše je stejně důležitým úkolem orientalisty přispívat k tomu, aby jeho krajané poznali blíže vzdálenou kulturu, kterou jim odborník může zprostředkovat prostřednictvím překladů, populárně-vědeckých článků, přednášek či besed. Přispívá k mezikulturnímu dialogu a porozumění. Sladit tyto dvě úlohy není lehké, ale dílo profesora Kolmaše a jeho rozsáhlá bibliografie svědčí o tom, že se mu to úspěšně podařilo a může tak být příkladem pro mladší generace.

Díky jeho dlouholeté překladatelské činnosti, které se věnoval už od ukončení studia koncem 50. let, měli čeští a slovenští čtenáři možnost seznámit se s množstvím děl klasické tibetské literatury. Ani mnohem větší evropské národy nemají takovou rozsáhlou sbírku překladů z tibetštiny a soubor cestopisů z Tibetu, které vyšly rovněž díky překladatelské nebo ediční práci J. Kolmaše (cestopisy I. Desideriho, J. Gabeta a E.-R. Huca, G.C. Cybikova). Mnohé z jeho překladů navíc vyšly v opakovaných vydáních, získaly řadu ocenění a nacházejí si stále nové čtenáře. Jeho pravděpodobně nejznámější překlad, Bardo Thödol (Tibetská kniha mrtvých), nedávno vyšel již v osmém českém vydání.

Výběr ze tří klasických děl, který čtenáři zpřístupňuje tato publikace, dokládá bohatou a dlouhou překladatelskou činnost. Bajka o ptácích a opicích vyšla původně už roku 1965 jako první knižní překlad J. Kolmaše z tibetštiny, další dva překlady pocházejí z 90. let, kdy vydávání knih již nebránily ideologické překážky a profesor Kolmaš publikoval vzápětí po politickém uvolnění celou řadu vlastních prací i překladů.

Dějiny tibetského písemnictví sahají do 7. století a po téměř 1 400 let tibetští autoři − především vzdělaní lamové, tvořící v tradičním Tibetu intelektuální elitu − napsali řadu děl, z nichž většina zůstává − a zřejmě zůstane − nepřeložená. Pro vývoj tibetské literatury je charakteristické postupné upřednostňování písemných podob před ústními formami, což souvisí s vytvořením vlastního písma v 7. století, v období tibetském říše. Ústně tradované žánry si však v Tibetu až dodnes zachovaly svou popularitu a ústní předávání učení od lamy k žákovi hraje i nyní v buddhistické výuce významnou roli.

Pro tibetskou literaturu a kulturu obecně je typický silný vliv indické tradice, která poznačila rozličné aspekty tibetské společnosti. Indie byla pro Tibeťany nejprve kolébkou buddhismu a neustálé posilování náboženských motivů a témat v tibetském písemnictví lze datovat už do 10.-11. století, kdy se buddhismus stal dominantním prvkem tibetské společnosti. Kronika Zrcadlo králů ze 14. století, jejíž části jsou zastoupeny v publikaci Klasické tibetské příběhy, reprezentuje typické rysy tradiční tibetské historiografie: prolínání historicky doložených faktů s mytologickými představami a motivy legend, které často pocházejí z indického buddhistického prostředí, propojení reality s fikcí.

Buddhistické motivy však nacházíme také v tradiční − dodnes velmi populární − tibetské divadelní hře Nangsa Öbum, která však zároveň čtenáři poskytuje plastický obraz života v tradiční tibetské společnosti a nabízí množství etnografických informací o někdejším životě Tibeťanů.

Bajka o ptácích a opicích je příkladem původně ústně tradovaného oblíbeného příběhu, který byl později (někdy mezi 17. a 19. stoletím) zapsaný v současné podobě. Podobenství ze zvířecí říše o sporu mezi dobyvačnými opicemi a vlastní území bránícími ptáky odráží historickou zkušenost Tibeťanů, kteří byli s vnějšími nepřáteli často konfrontováni. Spojení prozaických narativních pasáží a veršovaných poetickým částí, které v jednotlivých dílech nacházíme, je rovněž charakteristickým rysem klasické tibetské literatury.

Reprezentativní výběr tak čtenáři zprostředkovává tři populární díla ilustrující různé podoby tibetské literatury: historickou kroniku buddhistického mnicha napsanou klasickým jazykem i lidovější literární žánry, v nichž se objevuje i hovorový jazyk. Všechny příběhy však spojuje prostředí tradičního Tibetu, buddhistická perspektiva a poetický jazyk. Při převodu buddhistického dědictví z Indie a Číny do Tibetu hrál ve středověku klíčovou roli locáwa − překladatel. Podobně dnes díky překladatelskému dílu profesora Kolmaše, který přeložil i několik významných děl z čínštiny, má český i slovenský zájemce možnost poznávat myšlenkový svět tradiční východní Asie.

doc. Mgr. Martin Slobodník, PhD.

Katedra východoasijských studií

Filozofická fakulta Univerzity Komenského, Bratislava

Obsah

Poselství

Jeho Svatosti Dalajlamy

Tibet má bohatou divadelní tradici. Ta pochází hlavně z přirozené tvořivosti lidu, která dodává každodennímu životu novou dimenzi. Je to barvitý projev společnosti, která zkoumá, tázavě hledá a definuje kulturu vlastního lidu. Stejně jako osobní rozvoj samého člověka je i její rozvoj součástí dějin společnosti. S podobným jevem se setkáváme všude jinde na světě.

Některá z významnějších tibetských operních děl pocházejí z Indie a pro tibetské prostředí byla upravena z džátak − příběhů z minulých životů Buddhy. Jiné příběhy se vztahují k událostem z tibetských dějin, majícím nějaký specifický náboženský význam. Nangsa Öbum je jedním z takových příběhů. Vypráví o dívce Nangse z Gjance v centrálním Tibetu, která se po smrti vrací na svět rozhodnuta věnovat se Buddhovu učení a jeho šíření. Děj příběhu je zasazen do 12. století.

Chtěl bych poblahopřát překladateli i všem ostatním, kdo se zasloužili o zpřístupnění knihy českým čtenářům.

Dalajlama

O překladateli

Prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc. (* 6. 8. 1933) je přední český tibetolog a průkopník československé tibetologie, sinolog, sociokulturní antropolog a mnohostranný překladatel. Od roku 1959 působil v Orientálním ústavu Akademie věd ČR, kde založil jedinečnou Tibetskou knihovnu. V letech 1994-2002 byl jeho ředitelem. Působil jako Visiting Lecturer na Australian National University v Canbeře (1966) a v letech 1975-94 byl profesorem tibetštiny na Státní jazykové škole v Praze. V letech 1993-2001 byl členem Vědecké rady AV ČR v Praze. Od roku 2003 je emeritním profesorem Masarykovy univerzity v Brně a členem Vědecké rady Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci. Je též členem International Association for Tibetan Studies a European Association of Chinese Studies.

            V odborné práci se zabývá sociokulturní antropologií a politickými a kulturními dějinami Číny a Tibetu, tibetskou historiografií, klasickou tibetskou a čínskou literaturou, tibetským buddhismem a bibliografií tibetského a tibetologického písemnictví. Překládá z čínštiny, tibetštiny, ruštiny, latiny, angličtiny a němčiny.

Již přes 30 let publikuje u nás i v zahraničí; z řady jeho vědeckých knih, překladů a odborných studií stojí za pozornost především následující práce:

Bibliography of Sino-Tibetan Languages, sv. 2 (Wiesbaden 1963, spolueditor); Tibet and Imperial China: A Survey of Sino-Tibetan Relations up to the End of the Manchu Dynasty in 1912 (Canberra 1967); A Genealogy of the Kings of Derge (Sde-dge’i rgyal-rabs) (Praha 1968); Tibetan Manuscripts and Blockprints in the Library of the Oriental Institute Prague (Praha 1969); Prague Collection of Tibetan Prints from Derge, I-III (Wiesbaden-Praha 1971-96); Mezinárodní konference o otázkách statusu a hranic Tibetu (Šimla, 1913-1914) (Praha 1975); Tibetan Books and Newspapers (Chinese Collection) with Bibliographical Notes (Praha 1978, Wiesbaden 1978); The Iconography of the Derge Kanjur and Tanjur (New Delhi 1978, 2002); Ferdinand Stoliczka (1838-1874): The Life and Work of the Czech Explorer in India and High Asia (Wien 1982); Chinese Studies on Tibetan Culture (New Delhi 1983); The Ambans and Assistant Ambans of Tibet (A Chronological Study) (Praha 1994); Buddhistická svatá písma. Šestnáct arhatů (Praha 1995); Svět tibetského buddhismu (Praha 1996, spoluautor); Vzpomínka na Tibet/Recalling Tibet (Oslo-Praha 1997, spoluautor); Tibet z antropologické perspektivy (Brno 2002); Smrt a pohřbívání u Tibeťanů (Brno 2003); První Evropané ve Lhase (1661) (Brno 2003); Tibet: dějiny a duchovní kultura (Praha 2003); Suma tibetského písemnictví (Praha 2004); Čína z antropologické perspektivy (Brno 2005, spoluautor); Malá encyklopedie tibetského náboženství a mytologie (Praha 2009).

            PŘEKLADY PROF. KOLMAŠE:

            Z čínštiny:

            Po Ťü-i: Drak z černé tůně (Praha 1958, 1964, v básnické spolupráci s Janou Štroblovou); Fa-sien: Zápisky o buddhistických zemích (Praha 1972,1995); Po Ťü-i: Datlovník v meruňkovém sadu (Praha 1996, v básnické spolupráci s Janou Štroblovou); Süan-cang: Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů (Praha 2002).

            Z tibetštiny:

            Bajka o ptácích a opicích (Praha 1965); Černý mrak v bílém. Tibetská lidová poezie (Praha 1976, 2005, Ostrava 2000; v básnické spolupráci s Janou Štroblovou); Sakja-pandita: Pokladnice moudrých rčení (Praha 1984, 1988, Praha-Litomyšl 2006, v básnické spolupráci s Janou Štroblovou); Bardo thödol − Tibetská kniha mrtvých. Vysvobození v bardu skrze naslouchání (Praha 1991, 1995, 1998, 2001, 2004, 2007, 2008; též ve slovenském překladu, Tibetská kniha mŕtvych, Praha 1998); Jádro transcendentální moudrosti (Praha 1992); Nangsa Öbum. Mystérium o životě a zmrtvýchvstání krásné paní Nangsy (Praha 1993); Sönam Gjalcchän: Zrcadlo králů. Tibetská kronika 14. století (Praha 1998); Gurbum aneb Sto tisíc písní jógina Milaräpy (Praha 2009).

            Z latiny:

            Karel Slavíček: Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři (1716-1735) (Praha 1995; překlad do čínštiny, Čung-kuo laj-sin [Listy z Číny], Čeng-čou 2002).

            Z ruštiny:

            Čína. Čínský jazyk (Praha 1957, spolupřekladatel); G.C. Cybikov: Cesta k posvátným místům Tibetu (Praha 1987, 2001).

            Z angličtiny:

            XIV. dalajlama: O Tibetu a tibetském buddhismu (Praha 1992, spolupřekladatel); Svoboda v exilu. Autobiografie 14. dalajlamy (Praha 1992); W.D. Žagabpa: Dějiny Tibetu (Praha 2000, 2008); Tarthang Tulku: Starověký Tibet (Praha 2006).

            Z němčiny:

            Lexikon východní moudrosti. Buddhismus, hinduismus, taoismus, zen (Praha-Olomouc 1996, spolupřekladatel).

            Za své celoživotní dílo byl Josef Kolmaš oceněn např. i medailí Alexandra Csomy de Kőrös (Budapest, 1984) a Zlatou plaketou Františka Palackého Akademie věd ČR (1993).

NĚKOLIK SLOV NA OKRAJ

MYSTÉRIA O ŽIVOTĚ A ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRÁSNÉ PANÍ NANGSY

V bohaté pokladnici tibetského středověkého písemnictví, u něhož buddhistická náboženská tematika jednoznačně převládá, nacházíme ojediněle i výtvory, které jsou aspoň částečně věnovány také problematice světské − vylíčení života tibetské společnosti, jejích mravů a obyčejů. K těmto nemnohým, o to však cennějším a zajímavějším dílům, patří i příběh o krásné paní Nangse, „dákiní dobrého rodu“, jehož zpola skutečný, zpola smyšlený děj neznámý autor zasadil do Tibetu 11.-12. století. Zvolil si pro něj u Tibeťanů oblíbenou formu svérázné divadelní hry či „opery“ ače lhamo (a-lče lha-mo, dosl. „sestřička bohyně“, v přeneseném významu, pak „krasavice“; tento název je odvozen z přízviska bohyně Jithog Lhamo, hlavní ženské postavy ve hře Norzang), ve které se střídá text mluvený i zpívaný s tancem či pantomimou. Tato forma mnoha svými rysy připomíná středověké evropské náboženské drama − mystérium, mirákl či pašijové hry, u nichž se rovněž vedle prvků ryze náboženských uplatňují také prvky světské, lidové.

Počátky dramatu v Tibetu podle doložených historických zpráv sahají hluboko do 7.-10. století, kdy mezi mnoha jinými díly přeloženými ze sanskrtu bylo převedeno do tibetštiny i několik buddhistických sanskrtských dramat. Ta však, zdá se, nedoznala v zemi většího rozšíření, a základem pro rozvoj vlastního tibetského divadla se nestala. I když o skutečných počátcích tohoto divadla toho víme poměrně málo, přesto můžeme ze zachovaných zpráv usuzovat na to, že divadelní představení svého druhu se v Tibetu konala již v 8. století. Tehdy u příležitosti vysvěcení prvního tibetského buddhistického chrámu Samjä (Bsam-jas) předváděl přizvaný indický mág Padmasambhava v Tibetu dosud nevídaný „tanec duchů“, který se později stal základem tance čham. Čham, mimo Tibet známější pod názvem „maskový tanec“, představuje typickou pantomimickou kreaci náboženského obsahu i zaměření, předváděnou výlučně mnichy v maskách různých božstev, řídící se strohými rytmickými a choreografickými pravidly a konanou téměř výhradně na půdě chrámu či kláštera. Jako útvar svou podstatou čistě náboženský a rituální omezuje se v tematice na výjevy božstev-ochránců buddhistické víry, na předvádění jejich bojů za buddhistickou církev a podobně a svůj hlavní cíl vidí v propagaci buddhismu a v získání pro něj co největšího počtu stoupenců.

Další, vyšší vývojový stupeň této „divadelní“ formy představují tzv. dialogové čhamy, obohacující již dramatický projev o mluvené slovo a obsah o pozemský, lidský element. Nejčastějším a nejoblíbenějším námětem těchto „vyprávěcích čhamů“ jsou nejrůznější epizody ze života tibetského poustevníka a básníka Milaräpy (1040-1123; odtud také někdy název těchto her „Milaräpovský čham“), zejména jeho na dialogy velmi bohaté setkání s lovcem Gönpo Dordžem (Mgon-po-rdo-rdže), jak je vylíčeno v 26. hlavě Milaräpových Sto tisíce písní.

Zrod vlastního tibetského divadla ače lhamo je spojován s postavou legendami opředeného divotvorce Thangtong Gjalpa (Thang-stong-rgjal-po, 1361-1485), proslulého „stavitele řetězových mostů“ (lčags-zam-pa). O něm pověst vypráví, že kolem sebe shromáždil skupinu „Sedmi rodných sester“ (Spun bdun), s nimiž putoval po zemi, konal veřejná divadelní představení pro poučení i pobavení publika a z jejich výtěžku aspoň částečně hradil výdaje na stavbu mostů.

Říká se však také, že svými představeními si chtěl usmířit místní zlé duchy, kteří prý mu jeho mostní díla soustavně kazili. Thangtong Gjalpo převzal zpočátku do svých kreací některé prvky čhamu, ale pozdější vývoj jím založeného hudebně dramatického tvaru se již ubíral vlastní cestou − směrem k námětové demytologizaci, výrazně lidovému obsahu, větší uměleckosti a herecké profesionalitě a specializaci. Ače lhamo je tedy typ divadelního představení, v němž je slovo mluvené i zpívané kombinováno s hudbou a tancem a které námětově čerpá z lidových bájí a pověstí, oblíbených buddhistických džátak (příběhů o dřívějších životech Buddhových) a z života společnosti vůbec. Návaznost na tradici tanců čham je u něho již značně vzdálená a pouze formální. Ače lhamo ve své dnešní podobě je výtvor typicky lidový, předváděný laickými herci (lha-mo-ba), amatéry či profesionály, na veřejných prostranstvích, která teprve později pod vlivem čínského divadla ustoupila improvizovaným jevištím, s vlastním kánonem herecké pohybové techniky (držení těla, gesta rukou, kroky atd.), s vlastní jevištní mluvou, vlastními kostýmy a maskami, s vlastním hudebním repertoárem i „orchestrem“ (tvořeným zpravidla jedním bubeníkem obsluhujícím závěsný buben potažený jačí kůží a jedním činelistou s párem velkých mosazných činelů) a s vlastním ideovým posláním.

Typické pro hry ače lhamo vedle kombinování mluveného slova a zpívaných či deklamovaných árií je prokládání kratších narativních prozaických částí popisujících situaci, okolnosti děje a jednání účinkujících dlouhými veršovanými monology či dialogy hlavních protagonistů příběhu. Přímé řeči ve formě monologu či dialogu je v poměru k celkovému rozsahu textu tolik, že nás to opravňuje k tomu, abychom v těchto literárních výtvorech spatřovali libreta divadelních her spíše než povídkové, respektive románové texty. Ruský orientalista B. Vladimircov pro ně razil termín „pseudodramata“, případně „pseudohry“ a ve své stati Tibetskije teatralnyje predstavlenija (Vostok, č. 3, 1923) o nich praví: „Z hlediska jazyka, stylu, veškerého poetického aparátu se tibetská pseudodramata nejvíc blíží k výtvorům epické literatury − k pohádkám, pověstem, novelám, románům. Nad textem takového díla je člověk někdy na rozpacích, má-li ho označit za pověst, či za libreto divadelní hry.“

Takováto kompozice činí tato díla značně „scénickými“, tj. snadno převoditelnými do divadelní formy, do jevištních výstupů. Veršované části v nich recitují sami herci, zatímco spojovací či doprovodný prozaický text přednáší chór, případně někdo ze souboru stojící mimo jeviště. Celá hra také zpravidla spočívá na jednom herci, hlavním protagonistovi, který se objevuje prakticky ve všech scénách a nese na svých bedrech de facto celou tíhu představení. Patrná je rovněž tendence k vytváření hereckých archetypů se zafixovanou pro ně dikcí, mimikou, gesty, kroky, kostýmy, ozdobami a ostatní specializovanou symbolikou (např. archetyp krále, ministra, služebné, mnicha, lovce, kata apod.). Obsah her vykazuje také četné pohádkové, romantické, ba i mysteriózní prvky: nadpřirozená zjevení a úkazy, dobří a zlí duchové, nebeské víly, člověk se dokáže vznést k obloze i sestoupit do podsvětí, rozpráví s Pánem smrti Jamarádžou, zemře a znovu se vrací mezi živé atd. A konečně pro jazyk her je příznačná koncíznost klasické tibetštiny i jadrnost lidové mluvy, květnatý styl bohatě vyšperkovaný metaforami, básnickými příměry, podobenstvími a lapidárními sentencemi a průpovídkami všeho druhu, dvojsmyslné narážky dráždící představivost diváka atd.

Tyto a další vlastnosti propůjčují hrám jejich neopakovatelný půvab a přitažlivost, jsou u diváků přijímány vždy s vděčnou odezvou a ve svém úhrnu tak umocňují celkové estetické a etické vyznění díla.

Hry ače lhamo mají obvykle tyto tři části: prolog (don), sestávající z oznámení příběhu, nadhození obsahu a uvedení hlavních jednajících postav; vlastní děj (gžung), rozpadající se na řadu dějství, scén a epizod; epilog (bkra-šis), spočívající ve vyslovování zbožných přání na adresu diváků a z projevů díků ze strany obecenstva.

Představení ače lhamo se konají zpravidla v 7. a 8. měsíci tibetského lunárního kalendáře (zhruba od poloviny srpna do poloviny září), kdy mnichům již skončilo povinné tříměsíční „letní duchovní cvičení“ (dbjar-gnas či dbjar-sa), uzavírající je do klášterních cel, a světskému obyvatelstvu nastal čas radostných oslav bohaté sklizně po celoroční práci. V tuto dobu se amatérské herecké družiny rozcházejí po kraji, aby na volných prostranstvích konaly představení oblíbených a každoročně opakovaných her. Představení zahajovaná zpravidla v dopoledních hodinách se táhnou obvykle přes celý den a nezřídka trvají i několik dní za sebou. Celkový jejich ráz i atmosféra kolem nich do značné míry připomínají někdejší jarmareční vystoupení potulných hereckých družin, jak jsme je u nás znali z dřívějška.

V Tibetu je známo a dosud provozováno více než deset delších či kratších divadelních her ače lhamo, nazvaných zpravidla podle jména hlavního hrdiny či hrdinky příběhu. Jak vyplývá z výchozí námětové základny těchto her, některá jejich libreta ('khrab-gžung) představují pouze adaptace oblíbených džátakových příběhů, jejichž děj je ovšem zasazen do prostředí Tibetu s jemu vlastním místním koloritem. Sem patří např. Norzang (Nor-bzang), džátakový příběh o princi Sudhanovi a jeho dobrých skutcích, přepracovaný na základě indického originálu autorem Cchering Wang-düem (Cche-ring-dbang-’dus) z Dingčhenu (Sding-čhen) v 16. století, a Dime Kündän (Dri-med-kun-ldan), předvádějící džátakový příběh o králi Viš-vántarovi.

Propagování nejrůznějších buddhistických ctností-páramit, jako lásky k bližnímu, dobročinnosti, odhodlanosti, vytrvalosti, zbožnosti atd., buddhistických dogmat (např. o karmanovém zákonu odplaty za vykonané skutky) či obecně otázek vítězství dobra nad zlem, pravdy nad lží, jsou věnovány hry Tingjižönpa (Sprin-gji-bžon-pa), Džinpa čhenpo (Sbjin-pa čhen-po), Zöpa Wangčhug (Bzod-pa-dbang-phjug) a Zugkjiňima (Gzugs-kji-ňi-ma), všechny se silným ještě akcentem na fantastické a pohádkové elementy, avšak oslabeným didaktickým tónem. Vysloveně pohádkové a bájeslovné náměty jsou příznačné pro hry Dowa Zangmo ('Gro-ba-bzang-mo), Däpa Tänpa (Dad-pa-brtan-pa), Dönjö Döndub (Don-jod Don-grub) a Päma Öbar (Padma-´od-´bar).

Snímek z divadelního představení hry o Nangse.

Představitelka hlavní hrdinky, Nangsy Öbum, stojí uprostřed.

(Fotografie Josef Kolmaš, Gjance, jižní Tibet, 1991.)

Naproti tomu z historie čínsko-tibetských vztahů, byť patřičně přizdobené lidovou fantazií, čerpá námět v Tibetu i v Číně velmi populární hra Ače Gjaza (A-lče Rgja-bza', „Sestřička čínská nevěsta“) či Gjaza Balza (Rgja-bza' Bal-bza', „Čínská nevěsta, nepálská nevěsta“), v Číně známější pod názvem Wen-čcheng kung-ču („Princezna Wen-čcheng“), která zachycuje barvitý průběh námluv a posléze ženitby tibetského krále Songcän Gampa (Srong-bcan-sgam-po, asi 605-650) s princeznou Wen-čcheng z Číny a princeznou Bhrkutí z Nepálu. Hra Räčhungpa (Ras-čhung-pa) předvádí zase úseky ze života Milaräpova žáka Räčhung Dordže Dagpy (Ras-čhung Rdo-rdže-grags-pa, 1083-1161; tato postava vystupuje též v našem příběhu v podobě žebravého mnicha Räčhung Dordaga) na jeho cestě za sebezdokonalením.

Konečně z poměrů ve staré tibetské feudální společnosti a ze života tibetského lidu, jako pravděpodobně jediná, čerpá svůj námět i naše hra Nangsa Öbum (Snang-sa-´od-´bum).

Četné odchylné verze a textové varianty her naznačují, že hry byly po dlouhou dobu tradovány výlučně ústně, později v rukopisech, které bývaly znovu a znovu opisovány, a teprve mnohem později v podobě nedokonalých xylografických tisků. U žádného z těchto vydání, s výjimkou toliko Norzanga, nenacházíme uvedené ani jméno autora díla, ani dobu, místo a okolnosti jeho vzniku, jak je obvyklé v kolofonech jiných tibetských knih. Psaná ani tištěná podoba her není formálně také nijak dělena do dějství, scén a výstupů a chybějí v ní rovněž jakékoli scénické poznámky, pokyny pro herce apod. Herci sami si nezřídka text různě aranžují, dialogy všelijak upravují, zkracují či předělávají podle vlastního individuálního vkusu, představ, vloh či momentální dispozice. Inscenování textu pro jeviště je tak ponecháno na vůli a fantazii „režiséra“ a herce. I tato okolnost vede mnohdy k tomu, že vznikají inscenace nejrůznějšího zaměření a úrovně.

Děj Nangsy vychází z dosti pravděpodobné situace, která mohla nastat kdekoli a kdykoli ve starém Tibetu, ale kterou neznámý autor z neznámé doby zcela záměrně zasadil do malebného prostředí jižního Tibetu, do Rinangu na Horním Ňangu v blízkém okolí města Gjance, a časově ho situoval do 11.-12. století. V Gjance se také dodnes na památku krásné paní Nangsy, hlavní hrdinky příběhu, konají každoroční předvádění tohoto tklivého, leč přesto optimistického dramatu.

Hlavními protagonisty v něm nejsou, jako je tomu u jiných her tohoto žánru, bohové, bohyně či jiné nadpřirozené bytosti mytologických bájí, ani héroové, králové, ministři či vojevůdci dávných legend, nýbrž obyčejní lidé tohoto světa − chudá venkovská dívka Nangsa Öbum, její rodiče Künzang Dečhen a Ňangccha Saldön, Nangsin synáček Lhaudarpo a služka Dzompakji, a na opačném konci společenského žebříčku stojící příslušníci bohaté a vlivné rodiny rinangských Dačhenpů − otec Dugtar Dagpa, jeho syn Dagpa Samdub, Nangsin manžel, a jeho sestra, zlá švagrová Ňimo Neco. Scénu doplňují ještě sluha v domě Rinangských Sönam Palkje, žebravý mnich Räčhung Dordag se svým společníkem Rinčhen Dagpou, lama Šákjä Gjalcchän se svým učedníkem Cchulthim Rinčhenem, dále převozník, venkované, vojáci a někteří další. V podsvětí pak vystupuje také Pán smrti Jamarádža s kohortou svých pomocníků.

Před diváky se odvíjí tragický osud chudé, ale krásné venkovské dívky Nangsy, provdané za bohatého statkáře, se vším jejím společenským ponižováním, ústrky i tělesným ubližováním. Je to však zároveň intimní psychologické drama mladé ženy nespokojující se svým světským údělem a toužící po vyšších, duchovních metách, reprezentovaných buddhistickou dharmou. Od její silné touhy po duchovní svobodě, spatřované v životě v klášteře, ji na tomto světě nedokáže nikdo a nic odradit.

Dějová linie příběhu je velmi prostá a přímočará:

(I) Nangsin příchod na svět; šťastné dětství v rodičovském domě. Setkání s pány z Rinangu; požádána jimi o ruku; zásnuby. Příchod do domu Rinangských; narození syna. Ústrky, ponižování a bití. Zbavena syna umírá žalem.

(II) Pobyt v záhrobí; setkání s Pánem smrti Jamarádžou. Vrácena do světa lidí, aby pracovala pro blaho živých bytostí. Uvnitř však stále touží po tom, zasvětit se navždy svaté nauce.

(III) Krátká návštěva v rodičovském domě, setkání s rodiči a přítelkyněmi. Přes matčino domlouvání trvá na svém rozhodnutí vstoupit do kláštera, a je za to potupně vyhnána z domu.

(IV) Odchází k lamovi Šákjä Gjalcchänovi, aby se věnovala dharmě. Rinangští vytáhnou s vojskem proti lamovu klášteru, který zle zpustoší a mnichy pobijí, lamu se jim však polapit nepodaří. Ten uskuteční sérii zázraků a spolu s Nangsou, vznášející se prostorem, promluví k shromážděným, které obrátí na dobrou cestu. − Letmým naznačením dalšího, již bohabojného života všech, které Nangsa na tomto světě zanechala, když se byla sama vznesla do nebe, celé drama končí.

Už jen ze stručné osnovy je vidět, čemu hlavně má dílo sloužit, v čem je jeho pravé poslání, komu je určeno, totiž − řečeno slovy Prologu − „všem, kdo se nacházejí v zajetí chtíče, aby se v nich zrodil odpor k sansáře a obrátili svou mysl k nauce.“ Silný akcent na buddhisticky smysluplné prožívání přítomného života, aby po něm následoval šťastnější život v nové, lepší existenci, u her ače lhamo vůbec, a u této zvlášť, nikterak nepřekvapuje, naopak je zcela přirozený, a dokonce žádoucí. A hry ače lhamo se tohoto svého nábožensko-výchovného poslání nezříkají ani dnes, třebaže se celkové podmínky v tibetské společnosti radikálním způsobem změnily. V tomto světle třeba vidět a brát i příslušné partie hry zdůrazňující potřebu duchovního života, sebezdokonalování, hovořící o pomíjivosti života, nevyhnutelnosti smrti atd.

Jak to odpovídá buddhistickým představám o věčném koloběhu životů, měla i hlavní hrdinka našeho příběhu Nangsa Öbum své životy minulé, prožívá svůj život přítomný a čeká ji ještě život budoucí, na který se musí už nyní dobře připravovat. Proto také čteme v Prologu, že „vedle tohoto příběhu Nangsina života existuje ještě několik dalších verzí, jako Nangsa v říši dévů, Nangsa v těle laně a jiné“, že však daný příběh o dákiní dobrého rodu, krasavici Nangse, „bude vyprávěn od chvíle jejího příchodu na tento svět.“

Události Nangsiných předchozích životů nejsou v našem příběhu zachyceny. Příběh Nangsa v říši dévů (Snang-sa lha-jul-ma) nám znám není. Zato Nangsa v těle laně (Snang-sa ša-lus) bývá v některých redakcích hry uváděn jako samostatné první dějství dramatu o Nangse Öbum, nepředváděné sice na jevišti, nýbrž pouze tlumočené obecenstvu vyprávěčem. A tak se vypráví, že před dávnými časy žil v Indii bráhman a bráhmanka, kteří dlouhou dobu neměli žádné děti. Teprve po mnoha letech se jim narodila dcera. Ta až do svých patnácti let žila vskrytu v rodičovském domě. Jednou však spolu se svými přítelkyněmi vyšla mimo dům, aby se odebrala na pole, kde chtěla pomoci při sklizni úrody. Její matka to však velice nerada viděla, i vznikla kvůli tomu mezi nimi hádka. Během ní dcera, stržena hněvem, nazvala nerozvážně svou matku býložravcem. Té se to těžce dotklo, a vyslovila na adresu dcery kletbu: „Kéž v příštím životě přijdeš na svět jako býložravec!“ Po nějakém čase dívka zemřela, a znovu zase přišla na svět − v podobě laně! Když laň povyrostla, potkala se s mladým krásným jelenem. Od té chvíle žili potom spolu a ona mu záhy přivedla na svět roztomilého kolouška. A znovu jim roky ubíhaly v štěstí a pohodě...

Až kterési noci měla laň zlý sen, že přišel lovec a jelena zastřelil. Ji a kolouška nechal však naživu. Vyděšena probudila svého muže-jelena a prosila ho, aby spolu s ní a synkem toto místo ihned opustili. Jelen se jí na to však jen vysmál. A tu se stalo, jak viděla ve snu − přišel lovec a všechna tři nebohá zvířata sprovodil ze světa. Ta se potom zase znovu narodila, tentokrát jako lidé − laň jako Nangsa a koloušek jako Lhaudarpo. Po jelenovi však nezůstalo ani stopy, jako by se po něm zem slehla...

Divácká, respektive čtenářská obliba díla vyplývá mj. také z řady jeho etnografických momentů, cenných pro poznání života a zvyků tibetského lidu. Například předvedení zásnubního obřadu přiložením opentleného šípu a královského tyrkysu na hlavu nevěsty, čímž se naznačuje jakoby „ulovení“ nevěsty; pohřební obyčej s přivoláním astrologa, který vybírá a určuje místo pochování nebožtíka; buddhistická představa o putování duše posmrtným bardem a setkání s Pánem smrti Jamarádžou, vážícím minulé skutky dobré a zlé; víra v dälogy („navrátilec ze záhrobí“) přinášející lidem štěstí, a rolangy („obživlá mrtvola“) přinášející jim neštěstí; všudypřítomná pieta ke Třem klenotům, bohyni Dolmě a dalším buddhistickým božstvům, nacházející svůj výraz ve stereotypních začátcích téměř každé promluvy; víra ve šťastné dny a šťastná znamení; zvyk obětovat duchům část prvního mateřského mléka či prvního dílu potravy atd. na znamení úcty či usmíření; připomínání milovaného básníka Milaräpy a jeho oddaného učedníka Räčhung Dordaga; záliba v příslovích, průpovídkách, přirovnáních a alegoriích, zdobících každodenní mluvu Tibeťanů; časté používání obrazů ze světa živé i neživé přírody; práce se symbolikou barev, čísel, světových stran a mnohé a mnohé další.

Estetický účinek díla dále zvyšuje autorovo mistrné, v překladu jen těžko napodobitelné nakládání s jazykem, stylem a básnickou formou. Jazyk a styl příběhu vyznačuje slovní a větný paralelismus, opakování formálních jazykových prvků a postupů, vyjadřování téže myšlenky různými slovními spojeními a stylistickými obměnami, záliba ve svižných dialozích, využívajících korespondujících slov a obrazů (srov. dialog Nangsy s pány z Rinangu, Nangsy a Lhaudarpa, matky a dcery, Nangsy a žebravých mnichů, Nangsy a převozníka, Nangsy a učedníka Cchulthim Rinčhena, Nangsy a lamy Šákjä Gjalcchäna − tento dialog veden dokonce svéráznou formou tibetského akrostichu s použitím všech třiceti za sebou jdoucích písmen tibetské abecedy − a jiné), a rozsáhlých monolozích (za všechny uveďme Nangsin zpěv o ozdobách a částech oděvu, alegorickou píseň o tkalcovském stavu, poému o pomíjivosti života).

Jak už řečeno, přímé řeči ve hře jsou vedeny téměř bez výjimky ve verších, nejčastěji ve verši devítislabičném, ale občas také sedmi-, osmi-, desíti-, dvanácti- a čtrnáctislabičném. Veršům, jak je v tibetské prosodii obvyklé, chybí sice rým, zato nikdy pravidelný trochejový rytmus, střídající jednu slabiku přízvučnou s jednou slabikou nepřízvučnou, který je činí obzvlášť způsobilými k jevištnímu přednesu. Prchlivé proslovy zlé švagrové Ňimo Neco naproti tomu jsou pronášeny verši o nestejném počtu slabik, aby se i formálně naznačil jejich zlobný obsah a vznětlivá atmosféra.

Český překladatel přistupoval k dílu jako ke klasickému i živému zároveň. Ve svém překladu usiloval o co nejvěrnější vystižení filozofické hloubky i jazykové a stylové jednoduchosti, názornosti a zdánlivé „naivity“ tibetské předlohy. Proto se nevyhýbal ani časté slovní redundanci, ani stereotypnímu opakování slovních, větných, veršových a celých strofických konstrukcí, ale ani přemíře buddhistických reálií, kterými se dílo doslova hemží. Jedině takový postup mu totiž nabízel záruku, že prostota i myšlenkové bohatství originálu budou co nejpečlivěji zachovány a tlumočeny čtenáři.

Foto Ivan Lehotský ml.

Vyprávění o ptácích a opicích (Bja sprel gtam-rgjud) − pozoruhodné a zároveň i typické dílo lidové tvořivosti Tibeťanů − nás přenáší do bájného světa zvířat, jmenovitě ptáků a opic, a na příkladu smyšleného územního sporu, který mezi sebou v dávných dobách ptáci s opicemi vedli, rozehrává bohatou škálu názorových rozdílů, protichůdných stanovisek, odlišné argumentace a rozdílného jednání obou soupeřících stran. Ušlechtilost a obecná platnost celé řady vyslovených myšlenek i krása a půvab jejich vyjádření podmaňují si a uchvacují již dlouho vděčné čtenáře a posluchače veliké tibetské země a já věřím, že tytéž myšlenky v českém rouše si nepochybně získají i čtenáře českého. Alegorická forma tohoto dílka umožnila totiž jeho autoru, aby ústy zvířat, která v bajce vystupují a jednají, vyslovil svůj názor na otázky, jež jsou i v lidské společnosti tak časté a tak živé, jako jsou kupř. spravedlivý odpor proti násilnému bezpráví, řešení vzájemných sporů pokojnou cestou a nikoliv hrozbou války, porozumění pro oprávněné potřeby bližních atd., zkrátka otázky vzájemné úcty, ochoty a snášenlivosti v každodenním lidském soužití.

O autorovi, jakož i době vzniku tohoto dílka nemáme prozatím spolehlivých vědomostí. V některých příručkách dějin tibetské literatury bývá za autora obvykle označován 11. dalajlama Khädub Gjamccho (1838-55), případně jeho nástupce 12. dalajlama Thinlä Gjamccho (1856-75). Profesor Wang I-nuan, současný čínský znalec tibetské literatury, naproti tomu posunuje dobu vzniku díla až do 16., případně 17. století, a za autora pokládá neznámého lidového umělce-vypravěče.

Rovněž tak pátrání po místě jeho vzniku, opírající se i o podrobný filologický rozbor a zkoumání nářečních prvků v autorově mluvě, nevede k žádoucímu výsledku. Takovýto rozbor naopak průkazně potvrzuje naši domněnku, že tento umělecký výtvor ústního podání koloval po celém Tibetu a podle charakteru vypravěče, a v pozdějších dobách případně i opisovače, přijímal do sebe neustále nové prvky jak tematické, tak výrazové, až se nakonec ustálil v té podobě, v jaké jej známe dnes. Tento náš předpoklad potvrzuje dále i ta skutečnost, že Tibeťané z Khamu na východě mají dnes Vyprávění o ptácích a opicích právě tak za své dílo, jako amdoští Tibeťané na severu, nebo Lhasané ve středu či Ladačané na západě.

Zajímavější nežli pátrání po osobě autora našeho dílka, případně po době a místě jeho vzniku, zdá se nám být zkoumání jeho obsahu, případně pohnutek a okolností, které vedly k jeho vytvoření. Bohužel však ani zde není náš výklad jednoznačný. Autoři čínsky psaných dějin tibetské literatury (Peking 1958) a i někteří jiní badatelé (kupř. francouzský tibetolog J. Bacot) mají za to, že tvůrce zachytil ve své alegorii konkrétní historickou událost, totiž pohraniční spor, který Tibeťané koncem 18. století vedli se sousedním nepálským kmenem Gurkhů. Gurkhové, kteří v druhé polovině 18. století získali nadvládu v Nepálu, vtrhli v letech 1791-92 se svým vojskem do Tibetu, zpustošili jeho pohraniční kraje a vyplenili bohaté město Žikace s přilehlým klášterem Tašilhünpo, sídlem pančhenlamovým. Tibeťanům se tehdy jen po velkém úsilí a s vydatnou čínskou pomocí podařilo vyhnat interventy ze země a obnovit na hranicích s Nepálem mír a pořádek. Tato událost zasáhla nepochybně velmi hluboko do života svých současníků a nikterak neudivuje, že i jejich potomkům byla trvalým zdrojem vzpomínek na kritické okamžiky jejich národních dějin, čínští autoři jdou ve svém výkladu smyslu bajky dokonce tak daleko, že v jednotlivých jejích zvířecích představitelích spatřují konkrétní činitele tehdejšího tibetsko-nepálského konfliktu, ať už se jedná kupř. o velitele gurkhských vojsk (v bajce představovaný prý mladým opičákem Alimou), nebo o tehdejšího mandžuského císaře Čchien-lunga (jehož prý představuje Sup) ap. Tento výklad, třebaže lákavě se nabízející, nám připadá poněkud schematický a v mnohých jednotlivostech i značně nesrovnalý.

Blíže pravdě stojí asi výklad profesora Wang I-nuana (jak jej sdělil pisateli těchto řádků za jeho pobytu v Lan-čou v roce 1959), který se domnívá, že autoru bajky nešlo ani tak o alegorické zpodobení jedné konkrétní historické události, jako spíše o zevšeobecnění a umělecké vyjádření onoho odvěkého nerovného boje, který bylo Tibeťanům sváděti s různými cizími nájezdníky, usilujícími odjakživa o uloupení tibetského území. Ve více než tisíciletých dějinách Tibetu nacházíme přece bezpočet dokladů toho, jak cizí uchvatitel, spoléhající jen na skrytou lest či převahu své vojenské síly, napadal a podmaňoval si nepočetný a špatně ozbrojený tibetský lid. Všem těmto a podobným útokům se Tibeťané sice vždy statečně bránili, avšak nakonec přece jen přesile podléhali a v důsledku toho přicházeli jak o své území, tak i o svá práva.

Tuto historickou zkušenost, věky nahromaděnou, chtěl nepochybně autor zobecnit a v umělecké podobě zachovat budoucím pokolením. K jejímu vyjádření si zvolil v Tibetu oblíbenou formu alegorie, jež je nejen srozumitelná, nýbrž i přijatelná všem. Nechť však autora k vytvoření tohoto díla inspirovala ta či ona okolnost, jedna konkrétní historická událost či abstrahovaná historická zkušenost tibetského národa jako takového, jedno obecné ponaučení nám z něho vyplývá: proti svévolnému násilnictví agresora, jehož v bajce ztělesňují opice, se vyzvedá a zdůvodňuje (i když ne zcela důsledně!) správnost a oprávněnost rozhodného odporu napadeného, tj. ptactva; proti snahám opic o širší životní prostor, jehož chtějí dosíci záborem území cizího, záměrně ale vydávaného za společné, je ústy napadených ptáků hájeno nezadatelné právo na vlastní a soukromé a zdůrazněna aktuální zásada respektování svrchovanosti druhého a nevměšování do jeho vnitřních záležitostí; proti zaslepeným hrozbám použití násilí a rozpoutání agresivní války je prosazováno uvážlivé jednání a mírové řešení vzniklých sporů; a konečně po zásluze je též oceňováno mírotvorné úsilí nezúčastněných stran, jež se rozhodujícím způsobem přičinily o urovnání ptačího sporu s opicemi a dosáhly jejich vzájemného usmíření.

Foto F.R. Hrabal-Krondak

Závěr ptačího sporu s opicemi, tak překvapivě rychlý, poněkud idylický a snad i nelogický (z našeho hlediska), neboť je ve zjevném rozporu se vším tím předchozím vzájemným osočováním, oboustranným rozněcováním vášní a vyhlašováním bojových hesel, nás nebude nikterak udivovat, uvážíme-li, že celé dílo vzniklo v duchovním prostředí tibetského buddhismu − lamaismu, jemuž je také mnohými svými myšlenkami poplatné. Vliv lamaistické ideologie je patrný v celém našem příběhu, ale zejména v jeho rozuzlení, na něž autor v plném rozsahu aplikoval pochybné lamaistické dogma o neodpírání zlu násilím. Proto ptáci, ač od samého počátku svého sporu s opicemi v právu, přistoupí nakonec proti všemu očekávání na neoprávněné opičí požadavky a vzdají se v jejich prospěch třetí části svého území.

Autorovi stačí, když celý tento postup formálně vysvětlí a zdůvodní hnízděním ptactva na opičím území. Obludná teze o neodpírání zlu násilím a pokorném přijímání vnějšího příkoří, je-li uplatněna v praxi, vede pak nevyhnutelně k tomu, že zlu je umožněno beztrestně aktivně působit, kdežto dobru se přisuzuje pouze právo na pasivní rezistenci. Ale jak už jsme řekli, Bajka o ptácích a opicích je dílo typicky tibetské, tedy i s tím „nelogickým“ duchem lamaismu, i s tím jeho výchovným posláním.

Po formální stránce je dílo, alespoň v místech přímých řečí, sepsáno rytmizovanou prózou o osmi a ojediněle i více slabikách. Tento způsob psaní je běžný u převážné většiny tibetského písemnictví jak lidového, tak umělého. Uplatnění obdobné formy v českém překladu by bylo nejen značně obtížné, nýbrž se vší určitostí by též odporovalo duchu naší mateřštiny, a proto jsem od tohoto způsobu překládání upustil. Vzbudí-li přesto můj neumělý překlad, který je zároveň i prvním samostatným převodem z tibetštiny do češtiny, u českých čtenářů zájem a hlavně přispěje-li k propagaci všech těch ušlechtilých a konstruktivních myšlenek, které toto dílko obsahuje, v nich samotných i v jejich okolí, pak moje práce splnila svůj účel a tato knížka své poslání.

ZRCADLO  KRÁLŮ

V TIBETSKÉ HISTORIOGRAFICKÉ LITERATUŘE

Vzhledem k svému postavení na rozhraní dvou výrazných a přitom tolik odlišných kulturních světů − indického a čínského, byl Tibet vždy vystaven působení vyspělejších a propracovanějších duchovních soustav svých velkých sousedů. V průběhu tisíciletého historického vývoje dokázali však Tibeťané všechny tyto cizí impulzy a elementy, vesměs buddhistické povahy, úspěšně integrovat s podněty a prvky své vlastní, nebuddhistické tradice a vytvořit tak ojedinělou civilizaci tibetskou, která pak svým vlivem hluboce zasáhla do utváření duchovního života celé vnitřní Asie.

Z mnoha prvků, z nichž se tato civilizace skládá a které nacházíme rozšířené i u ostatních národů žijících v dosahu tibetské kultury, vyjímáme oblast mytologie a z ní pak mýtus stvořitelský − to, jak si staří Tibeťané představovali vznik světa a zrození člověka.

Pokud je nám známo, staří Tibeťané si nevytvořili svou vlastní kosmogonickou teorii a spokojili se raději převzetím staroindických názorů na vznik a uspořádání světa. Ty jim lichotily zejména proto, že bájná hora Méru (Rirab), která byla Indům středem vesmíru, se tyčila na tibetském území. Zato však o původu svého rodu si vypracovali důmyslnou a originální koncepci o praotci opičákovi a pramáti démonce rákšasí (sinmo), nemající ve světové mytologii obdoby. Pověst o tom, že Tibeťané jsou potomky opic, které přišly na svět ze spojení mytického opičáka s jeho družkou, démonkou rákšasí, tak svým způsobem anticipovala moderní evoluční teorii Darwinovu,  ovšem s tím rozdílem,  že si uchovává svůj náboženský podtext a ryze tibetský kolorit.

Obojí toto téma − vznik světa a zrod člověka v Tibetu − má také své pevné místo ve většině historických děl tibetských autorů počínaje XIII.-XIV. stoletím. Snad nejvýrazněji máme oba mýty zachovány v reprezentativním díle tibetské historiografie, zvaném „Zrcadlo osvětlující genealogii králů“ Gjalrab salwä melong autora Sönam Gjalcchäna (1312-1375), dokončeném v roce 1368. Toto dílo, vycházející ze starších pramenů, je v samotném Tibetu považováno za historii Tibetu par excellence jak po stránce obsahové, tak po stránce formální, o čemž svědčí četné jeho pozdější nápodoby. Autor, sakjaský mnich z kláštera Samjä, v něm v osmnácti kapitolách líčí historii Tibetu od mytologických a legendárních jejích počátků až do poloviny XIV. století, spolu s ději v Tibeťanům tehdy známém světě.

Úvodní kapitola podává výklad o vzniku světa, o posloupnosti legendárních indických králů  až  do  příchodu Buddhy Šákjamuniho  a  šíření jeho učení. Za ní pak následují nejdříve kapitoly líčící děje Číny, Mongolska a země Tangutů a vyprávějící o blahodárném působení bódhisattvy (čhangčhubsempa) Avalókitéšvary (Čänräzigwangčhug), patrona tibetské země (kapitoly II-VI). Teprve v sedmé kapitole se autor dostává k výkladu o původu Tibeťanů, jak jsme se o něm zmínili výše a jak se s ním čtenář může obeznámit v přeložené ukázce. Potom následuje vypsání genealogie mytických a legendárních králů Tibetu (kapitola VIII) a největší část díla je věnována životu a době zakladatele tibetského státu krále Songcän Gampa (618-650) a jeho civilizačnímu poslání v „Zemi sněhů“ − uvedení indického písma a vzdělanosti, stavění chrámů a jejich vysvěcování, navazování prvních kontaktů se sousedními zeměmi atd. (kapitoly IX-XVII). Závěrečná část díla (kapitola XVIII), nejdelší a nejobsažnější, je věnována vylíčení politických a náboženských dějin Tibetu od poloviny VII. do poloviny XIV. století.

Sönam Gjalcchänova kronika je známa pouze ve dvou xylografických vydáních, a sice lhaském (ve středním Tibetu) z XV. století (tento text v transliteraci a s komentářem vydal v roce 1966 B. I. Kuzněcov) a dergeském (ve východním Tibetu) z XVIII. století (104 fol.). I když jednotlivé části tohoto díla byly již dříve předmětem zkoumání řady badatelů, dílo jako celek nebylo dlouho přeloženo do žádného z evropských jazyků. První úplný překlad do angličtiny vyšel teprve v roce 1994 (viz oddíl Literatura).

Ukázky, které následují, byly vybrány a přeloženy z textu dergeského xylografu.

Pro přehlednost jsou názvy kapitol uvedeny před textem a nikoli na jeho konci, jak je tomu v originále.

1)  Autor a vznik díla

Čtveřice velkých tibetských historiografií 14. věku zahrnuje Butön Rinčhenduba (Bu-ston-rin-čhen-grub, 1290-1364), Cchulthim Lodöho (Cchul-khrims -blo-gros, 1308-1363), Gewä Lodöho (Dge-ba’i-blo-gros) alias Künga Dordžeho (Kun-dga’-rdo-rdže, 1309-1364) a našeho autora Sönam Gjalcchäna (Bsod-nams-rgjal-mcchan). Tento je v tibetském písemnictví znám pod řadou dalších jmen, přízvisek či titulů: Sakja Paldän (Sa-skja-dpal-ldan), Dowä Lama (’Gro-ba’i-bla-ma, Džagadguru), Dowä Gönpo (’Gro-ba’i-mgon-po, Džagadnátha), Čhödže (Čhos-rdže, Dharmasvámin), Dordžedzinpa (Rdo-rdže-’dzin-pa, Vadžradhara), Sönam Phagpa (Bsod-nams-’phags-pa), Lama Dampa (Bla-ma-dam-pa, Sadguru).*

Lama Dampa Sönam Gjalcchän, s přídomkem Palzangpo (Dpal-bzang-po, „Skvělý či Znamenitý“), jak se také někdy uvádí celé jeho jméno, se narodil osmého dne čtvrtého měsíce (16. květen) mužského roku vody a myši (čhu-pho-bji, 1312) v Žalu-khangsaru (Žwa-lu khang-gsar) jako třetí a poslední syn místního velmože Dagňi Čhenpo Palzangpa (Bdag-ňid-čhen-po-dpal-bzang-po, 1262-1322/3) a jeho ženy, „princezny z Žalu“, Mačig Žönnubum (Ma-čig Gžon-nu-’bum), obou oddaných stoupenců učení školy Sakja. Při narození obdržel jméno Ňima Dewä Lodö (Ňi-ma-bde-ba’i-blo-gros).

V nejútlejším mládí se mu dostávalo duchovního vedení a zasvěcování do buddhistických teorií a praktik u učitelů Šerab Senggeho z Rongu (Rong Šes-rab-seng-ge, 1251-1315), Rinčhen Palzangpa (Rin-čhen-dpal-bzang-po, 1239-1319) a dalších. Podle legendy uměl v osmi letech recitovat zpaměti a vysvětlovat dlouhé pasáže z děl sakjaských duchovních velmistrů. V jedenácti letech (čhu-pho-khji, 1322) složil sliby buddhistického laika upásaky do rukou proslulého lamy Künga Lodö Gjalcchäna (Kun-dga’-blo-gros-rgjal-mcchan, 1299-1327), vrátivšího se zrovna v tom roce nakrátko z Číny, kde působil v letech 1314-27 jako císařský preceptor (ti-š’). Týž mu při té příležitosti udělil četná duchovní zasvěcení, instrukce a zmocnění.

V sedmnácti letech (sa-pho-’brug, 1328) se stal formálně mnichem a jako novic geňen (dge-bsňen, šrámanéra) obdržel své mnišské jméno Sönam Gjalcchän, „Vítězný prapor (rgjal-mcchan) zásluh (bsod-nams)“.  Ve dvaceti (lčags-mo-lug, 1331) se spolu se svým starším bratrem Dönjö Gjalcchänem (Don-jod-rgjal-mcchan, 1310-44) stali oba plně vysvěcenými mnichy ge-cchuly (dge-cchul, bhikšu).  Následující jeho vzdělávání zahrnovalo studium páramitájánových a mantrajánových textů a výcvik v tradičních disciplinách učených mnichů,  ucházejících se o vyšší vzdělání  −  v exegetice čhä (’čhad), disputaci cö (rcod) a písemném projevu com (rcom).

V letech 1343-47 zastával úřad 15. opata sakjaského kláštera Žithog-gongma (Gži-thog-gong-ma),  což pravděpodobně představovalo vrchol jeho duchovní kariéry. Poté už jen hojně cestoval a za kratších či delších pobytů v navštívených klášteřích, např. Samjä (Bsam-jas), Samtän-ling (Bsam-gtan-gling) ad. se věnoval rozsáhlé pedagogické činnosti. Byl instruktorem prvního vládce z dynastie Phagmodupa (Phag-mo-gru-pa, 1350-1564) Situ Čhang-čhub Gjalcchäna (Si-tu Bjang-čhub-rgjal-mcchan, 1350-72) a ke sklonku života měl v klášteře Ňethang (Sňe-thang) mezi svými žáky i mladičkého tehdy ještě Congkhapu Lozang Dagpu (Bcong-kha-pa Blo-bzang-grags-pa, 1357-1419), pozdějšího zakladatele školy Gelug (Dge-lugs).

Sönam Gjalcchän zemřel v starobylém klášteře Samjä ve věku šedesáti tří let dvacátého pátého dne šestého měsíce (23. červenec) ženského roku dřeva a zajíce (šing-mo-jos, 1375). Jeho ostatky byly vloženy do čhörtenu, který se prý ještě v roce 1959 nacházel v Ňethangu poblíž Lhasy a byl zničen až za tzv. „kulturní revoluce“ v Číně. Mongolská kronika Subud erike (Růženec z perel) autora Ngawang Čhödöna (Ngag-dbang-čhos-ldan) z roku 1729 ho řadí mezi preinkarnace tzv. metropolitních (tj. pekingských) Čangkja (Lčang-skja) chutuchtů.

Sönam Gjalcchänova literární tvorba je poměrně rozsáhlá a mnohotvará. Jeho Sebrané spisy (Bka’-’bum) v soupisu Lobzang P. Lhalungpy (Lha-lung dkar-čhag) čítají 24 položek, mezi kterým na prvním místě je uvedena kronika Gjalrab salwä melong (Rgjal-rabs gsal-ba’i me-long). Ostatní jeho díla představují ponejvíce jeho vlastní filozofické komentáře, např. k Dharmakírtiho (7. stol.) Pramánavárttice (Výklad hledisek), Šántidévově (7.-8. stol.) Bódhičarjávatáře (Uvedení na cestu k procitnutí), k Abhisamajálankáře (Ozdoba průniku do nauky), k řadě pradžňápáramitových traktátů staroindického filozofa Nágárdžuny (2. stol. po Kr.) a další. Indický bibliograf Lókéš Čandra ve svém katalogu zmiňuje pod jménem Sönam Gjalcchäna dílo Lam-’bras čhos-’bjung ngo-mcchar snang-ba (Původ učení o cestě a výsledku, ‘Zářivé světlo’) [Chandra 1963,10942].

Dílem, které však autora nejvíce proslavilo a jež představuje jeho originální vklad do tibetské historiografické literatury, je Rgjal-rabs gsal-ba’i me-long, neboli Zrcadlo osvětlující královský rod. Vedle tohoto nejběžnějšího, stručného titulu se dílo objevuje v literatuře také pod názvy Čhos-’bjung gsal-ba’i me-long (Zrcadlo osvětlující původ nauky), Rgjal-rabs Čhos-’bjung gsal-ba’i me-long (Zrcadlo osvětlující královský rod a původ nauky).  Na titulním listu dergeského vydání z  18. století má dokonce podobu  Rgjal-rabs-rnams-kji  ’bjung-cchul  gsal-ba’i  me-long čhos-’bjung  (O původu nauky: Zrcadlo osvětlující okolnosti vzniku královských dynastií). V bibliografických odkazech bývá nejčastěji citováno pouze jako Gsal-ba’i me-long (Osvětlující zrcadlo). Pro účely českého překladu jsme cum licentia zvolili krátký název Zrcadlo králů (ZK), výstižně charakterizující jak název, tak i obsah tohoto díla.

I když svou strukturou se ZK výrazně přimyká k apokryfickým spisům typu Bka’-thang sde-lnga (Patero knih příkazů), Ma-ni bka’-’bum (Sebrané spisy [krále Songcän Gampa]) nebo Bka’-čhems ka-khol-ma (Závěť ukrytá u pilíře) ad., které ostatně sám autor uvádí mezi svými prameny, přesto se od nich liší v tom, že dodatkem k legendám uvádí také četná historická data, převzatá z rozličných starších či dobových autoritativních pramenů, např. ze Sba-bžed (Záměry [ministra Salnanga z klanu] Ba) okolo roku 800, Lodö Gjalcchänova Šes-bja rab-gsal (Velké objasnění všeho poznatelného)  z r. 1278, Butön Rinčhendubova Čhos-’bjung (Původ nauky) z r. 1322, Situ Gewä Lodöho Deb-ther-dmar-po (Červené anály) z let 1346-63 či z dostupných mu tibetských překladů traktátu Tchu-fan čuan (Pojednání o Tibetu) z čínských análů dynastie Tchang − Ťiou Tchang-šu, resp. Sin Tchang-šu.

Kdy Zrcadlo králů vzniklo? Z autorova kolofonu připojeného ke lhaskému vydání z r. 1478 se dovídáme, že autor své dílo „řádně sestavil ve slavném velkém chrámu v Samjä v mužském roce země a draka“ (sa-pho-’brug). Tímto rokem s ohledem na data autorova života může být pouze rok 1328 − druhý rok šestého šedesátiletého cyklu. Tehdy však měl autor pouhých sedmnáct roků a je tudíž krajně nepravděpodobné, ba přímo vyloučené, že by mohl v tak mladém věku vytvořit tak zralé a rozsáhlé dílo, založené na studiu obšírné historické literatury. Toto datum, respektive podle dřívějšího mylného přepočtu 1327, ve svých pracích uvádějí např. Huth 1895, 279; Laufer 1907, 213; 1908, 38 a 438; 1913, 588; Pelliot 1925, 284; Tucci 1933, 93; Thomas 1951, 292; Schulemann 1958, 95. Tato nesrovnalost vedla některé autory k závěru, že v onom roce 1328 autor pouze začal s kompilací své kroniky, další desítky let na ní pracoval a dílo zcela dokončil až na samém sklonku svého života (Kuznetsov 1966, Introduction; Vogel 1981,5; 1991,407). Takový pracovní postup se však zdá být z mnoha dobrých důvodů velmi nepravděpodobný.

Japonský tibetolog Zuiho Yamaguchi jako jediný uvádí jako datum vzniku díla rok 1352 (Yamaguchi 1970,157-8).

K dnes všeobecně přijímanému názoru, že autor své dílo vytvořil v roce 1368, se hlásí Kuznetsov 1966, IX-X; Richardson 1971b, 169; Sørensen 1994, 32.

Podle francouzské badatelky Ariane Macdonaldové jsou všechny důvody k tomu pokládat r. 1373 za datum vzniku díla (Macdonald 1965, 434; 1967, 479). Táž badatelka však vyvozuje z děl citovaných v Zrcadle králů, že toto dílo nemohlo být sestaveno před r. 1369 a že nejzazší časovou hranicí jeho zredigování by mohl být r. 1388 (Macdonald 1963, 71). K témuž závěru dospívá i britský tibetolog Hugh E. Richardson (Richardson 1971, 437).  Data 1388, jako nejbližšího následujícího mužského roku země a draka, se přidržují též někteří současní čínští a tibetští autoři (např. Ngawang - Gönpo 1981,1; Liou Li-čchien 1985, 2). V r. 1388 byl však autor již třináct let po smrti!

Nejdále s datací vzniku Zrcadla králů, a sice do roku 1508 (mužský rok země a draka devátého šedesátiletého cyklu), jdou např. italští tibetologové Giuseppe Tucci (Tucci 1949,141; 1950,79), Luciano Petech (Petech 1966, 346), dánský badatel Erik Haarh (Haarh 1969, 21), americký badatel čínského původu Chang Kun (Chang Kun 1959-60, 124) a francouzský tibetolog Rolf A. Stein (Stein 1959a, 39; 1959b, 89; 1962, 258).

Zcela ojedinělý názor zastával Heinrich Wenzel, zasazující vznik díla až do 17. století (Wenzel 1888, 503).

Zasazovat vznik ZK do století 15., eventuálně dalších, nepřichází v úvahu mj. také proto, že v něm chybí jakákoli zmínka o nejvýznamnější události samého počátku 15. století, totiž o reformátorské činnosti Congkhapově (1357-1419), vzniku jeho školy Gelugpy (Dge-lugs-pa), založení „tří sídel učenosti“ − gelugpovských klášterů Gandän (Dga’-ldan, 1409), Däpung (’Bras-spungs, 1416) a Sera (Se-ra, 1419) a o něco pozdějšího Tašilhünpa (Bkra-šis-lhun-po, 1447). Nenacházíme v něm také žádná jména celotibetsky známých buddhistických osobností konce 14. století a doby následující, ať z autorovy vlastní školy Sakjapy (Sa-skja-pa), nebo z ostatních tehdy se prosazujících buddhistických škol.

Jednoznačně je třeba také odmítnout pokus přisoudit autorství díla džó-khangskému chrámovému sluhovi Legpä Šerabovi (Legs-pa’i-šes-rab, pol. 15. stol.), pisateli vydavatelského kolofonu ke lhaskému vydání. Stoupenci tohoto názoru nacházejí oporu v Kronice 5. dalajlamy Ngawang Lozang Gjamccha (Ngag-dbang-blo-bzang-rgja-mccho) z roku 1643, v níž tento renomovaný a tudíž nekriticky přijímaný autor připisuje původcovství Zrcadla králů právě tomuto Legpä Šerabovi.  Posledně jmenovaný, jak jasně vyplývá z vydavatelského kolofonu lhaského vydání, byl však pouze vydavatelem (tiskařem) prvního xylografického vydání kroniky. Ostatně on sám uvádí v kolofonu jméno skutečného autora díla, totiž Lama Dampu, jímž není nikdo jiný, než Sönam Gjalcchän. Za „autorství“ Legpä Šerabovo se staví i pozdější tibetský bibliograf Longdol lama Ngawang Lozang (Klong-rdol bla-ma Ngag-dbang-blo-bzang, nar. 1719),  autor „Katalogu sebraných děl učitelů škol Kadampa a Gelugpa“ (Bka’-gdams-pa dang dge-lugs-pa bla-ma rag-rim-gji gsung-’bum mcchan-tho).

Důvody, jež vedou k nezvratnému datování vzniku díla rokem 1368, poskytuje autor vlastními výpočty s datem Buddhova vstupu do nirvány, uvedenými v závěru první kapitoly svého díla. Autor praví, že z celkové délky trvání Buddhova učení (5 000 let) uplynulo již 3 502 roků a do úplného jeho zániku zbývá ještě 1 498 roků. V roce vzniku Butönova historického díla Čhos-’bjung (1322) mělo uplynout z onoho celkového počtu teprve 3 455 roků. Odečte-li se od 3 502 cifra 3 455, zbyde 47 a toto číslo připočteno ke zmíněnému roku 1 322 dá výsledek 1 368 (včetně obou roků), respektive 1369.  Za další podpůrný důkaz pro rok 1368 může posloužit  i  zmínka v textu na konci 3. kapitoly o panování posledního jüanského císaře Tochan Temüra, dynas-tickým jménem Šun-ti (1333-68), a v glose k tomu upřesnění, že „od něho přešla vláda na čínského císaře [z dynastie] Ta Ming“, k čemuž došlo právě v roce 1368.

K záměně roku 1328 (sa-pho-’brug) za rok 1368 (sa-pho-sprel) mohlo snadno dojít také chybou opisovače (lapsus calami) či rytce dřevěných matric (lapsus xylographi), případně nepozorností při diktování. Tibetské slabiky ’brug a sprel jsou si i graficky poměrně dosti podobné a nelze tudíž ani vyloučit chybu při jejich zápisu. Tato záměna se mohla vloudit do textu již během několikerého opisování textu v době, kdy cirkuloval pouze v rukopisech, než byl v roce 1478 poprvé vydán tiskem (Sørensen 1994, 34).

2)  Charakter a obsah Zrcadla králů

Jak už je patrné z jednotlivých názvů Zrcadla králů, v případě tohoto díla se jedná vlastně o tři kategorie tibetského historického písemnictví: čhödžung (čhos-’bjung) neboli pojednání o původu a šíření Buddhova učení; gjalrab (rgjal-rabs) neboli genealogii tibetských králů, mytologických, legendárních i historických; a namthar (rnam-thar) neboli biografii. To také nejlépe vypovídá o duchu a poslání díla. Děje v něm nejsou podávány suchou chronologickou či analistickou metodou rok po roce, nýbrž proplétány květnatou bud-dhistickou hagiografií, ve které se mísí realita s imaginací a výsledným efektem je jakýsi tibetský „Dichtung und Wahrheit“. S podobným jevem se ostatně setkáváme i u tradičního dějepisectví jiných kulturních národů, počínaje  „otcem dějepisu“ Herodotem ve starověkém Řecku a konče středověkými evropskými kronikáři, u nás např. Václavem Hájkem z Libočan.

ZK obsahuje také řadu folkloristických prvků a literárně cenných pasáží, např. v souvislosti s líčením stavby a vysvěcování prvního tibetského chrámu a kláštera Samjä. Historicky větší cenu mají pouze kapitoly 3 a 8 a zejména celá, nejdelší, závěrečná kapitola 18. Ale ani kapitoly věnované životu a dílu historicky plně doložené postavy tibetských dějin, králi Songcän Gampovi, nejsou zcela prosty četných prvků mytologické, náboženské a folklórní povahy. Tak to totiž v představách Tibeťanů nejlépe odpovídá obrazu o jejich národním hrdinovi. Podle slov předního světového tibetologa Giuseppe Tucciho nepředstavují totiž dávní tibetští králové, jejich války a významné události vztahující se k jejich době „nic než nástroje, kterými se na posvátné půdě Země sněhů realizoval božský plán“ (Tucci 1949,141).

MÝTY A LEGENDY

Buddhistická mytická kosmogonie a kosmografie tvoří neodmyslitelnou úvodní část téměř všech tradičních tibetských historických kompozic, stejně jako i evoluce lidského rodu v Indii, svaté zemi Buddhova pozemského života, a genealogie, z větší části nedoložené, dávných indických králů. Rovněž nesmí nikdy chybět stručná Buddhova „biografie“, spojená se začasté značně se rozcházejícími údaji o datech Buddhova života (kap. 1).

Následují tři legendy.  Legenda o Trojím Buddhově těle (Trikája) nese po formální stránce typické znaky sútrového stylu (Buddha se nachází v Džétavaně v kruhu svých učedníků; bódhisattva Maňdžušrí mu položí otázku; Buddha na ni dá odpověď). Legenda o Šivovi, jednom z nejuctívanějších hinduistických bohů, bohu ničiteli, který se v autorově podání vyslovuje pro nadřazenost buddhismu nad bráhmanismem. A konečně legenda o počátcích styků Indie s Čínou a o uvedení buddhismu do Číny (kap. 2).

Třetí kapitola poskytuje údaje o panovnických rodech v Číně, Tangutsku a Mongolsku, zakládající se na Červeném debtheru (Deb-ther dmar-po) autora Künga Dordžeho z let 1346-63. Künga Dordže (1309-64) byl skutečně první tibetský historik, který při své práci sáhl k netibetským, to jest k čínským, respektive mongolským pramenům, ať přeloženým, ať ústně sděleným jeho současníky.

V dalších kapitolách jsou představeny báje a legendy z mytografie bódhisattvy Avalókitéšvary, božského patrona Tibetu: jeho zrod, poslání uložené mu Buddhou,  požehnání plynoucí pro Tibet z šestislabičné modlitby Om, mani padmé, húm!, představující kvintesenci Avalókitéšvarova kultu (kap. 4). Následující kapitoly toto téma jen dále rozvíjejí, a to na příkladu Avalókitéšvarova odhodlání odebrat se do Tibetu a neúnavně tam pracovat pro dobro všech živých bytostí (kap. 5) a na oblíbené legendě indického původu o Avalókitéšvarově emanaci, mytologickém Králi koní Baláhovi, zachraňujícím ztroskotavší kupce na ostrově rákšasů Cejlonu (kap. 6).  Do téže kategorie Avalókitéšvarovských legend patří i nejznámější (a nejpřekládanější) pověst o původu Tibeťanů ze spojení opice, do které se vtělil sám Avalókitéšvara, se skalní démonkou rákšasí, již si pozdější tradice ztotožnila s emanací bohyně Táry (kap. 7).

Osmá kapitola poskytuje výčet všech 28 z větší části ani archeologickými nálezy, ani historickými prameny nedoložených mytologických, legendárních či polohistorických generací prvních tibetských králů, počínaje Ňathi Cänpem v šerém tibetském dávnověku až po více méně již historickou postavu krále Lha Thothori Ňänšala ve 4. stol. po Kr., za něhož se v Tibetu poprvé v zemi objevil indický buddhismus a zároveň se rozšířila i znalost medicíny.

Ze všech oněch thiů, tengů, legů, deů a cänů, jak jsou „rozškatulkováni“ první tibetští dynasté, si větší pozornosti zaslouží snad jen Digum Cänpo (asi 1. stol. po Kr.), jímž se končí sled králů, kteří si brali za ženy buďto dcery dévů, nebo dcery nágů, a sami se po smrti přenášeli pomocí magického provazu mu či muthag do nebe.

Zdá se, že jakás takás historie začíná teprve až Digum Cänpovým nástupcem Pude Ganggjalem. Za časů tohoto krále (asi 1. stol. po Kr.) se vyznamenával jeho ministr Rulakje jako mstitel Digum Cänpova vraha Longngama a obnovitel královské moci v osobě Pude Ganggjala alias Čhathi Cänpa. Za časů tohoto panovníka bylo z Persie do Tibetu uvedeno bönské náboženství, přežívající v zemi až do našich dnů.

Následující devátá kapitola představuje pouze jakési mytologické  preludium k mnohem rozsáhlejší historio-hagiografii hlavní postavy ZK, krále Song-cän Gampa,  jemuž bude pak věnováno celých osm dalších kapitol (10.-17.). Nábožensko-didaktický charakter díla velí buddhistickému autoru zasadit zrození Namri Songcänova syna do širšího rámce legend o mnohostranném blahodárném působení bódhisattvy Avalókitéšvary v „barbarské tibetské zemi“, souzené mu k obrácení na pravou buddhistickou víru. Paprsek vyslaný z Avalókitéšvarova pravého oka zamíří do Nepálu, kde zasáhne jeho panovnický rod, což vede ke zrození královské dcery, pozdější první ženy krále Song-cän Gampa. Paprsek vyslaný z levého oka doletí do Číny, kde se zaslouží o zrození císařovy dcery Wen-čcheng, pozdější druhé Songcän Gampovy ženy. Další paprsek, vyslaný z Avalókitéšvarova obličeje, naučí Tibeťany účinné šestislabičné modlitbě Om, mani padmé, húm! Konečně čtvrtý paprsek zasáhne samého krále Namri Songcäna, což vyústí ve zrod dharmarádži Songcän Gampa.

V duchu svého záměru vyzvedat neobyčejnou osobnost a činy krále Song-cän Gampa, vkládá autor v další části svého díla (kap. 11) dvě hojně rozšířené legendy o tom, kterak si král získal sochy svého ochranného božstva Avalókitéšvary. Ty mu měly napomáhat v jeho grandiózním civilizačním díle. Jedná se o sochu zázračně transformovaného Avalókitéšvary, zhotovenou z vzácného santalového dřeva s „hadím jádrem“, obstaranou z Indie, a dále o sochy tzv. „čtyř spontánně vzniklých bratří“,  zhotovené z nejspodnější části kmene santalového stromu hari a získané z Nepálu. Jedna z těchto soch, Avalókitéšvarova emanace Khasarpáni, umístěná na vrcholu bájné hory Pótala na Káthijávarském poloostrovu v západní Indii, se stala královým hlavním ochranným božstvem.

Následující dvě kapitoly (12. a 13.) pojednávají, byť s notnou příměsí legendárních prvků, o událostech v životě krále Songcän Gampa, které měly dalekosáhlý kulturní a civilizační význam, totiž o dvou králových sňatcích, a sice s princeznou Thicün, dcerou nepálského krále Amšuvarmana (kap. 12), a s princeznou Wen-čcheng, dcerou čínského císařského domu (kap. 13). Zejména králův sňatek s čínskou princeznou vešel natrvalo do análů tibetsko-čínské vzájemnosti a toto téma, v pozdějších dobách různě umělecky zpracovávané, je v Tibetu dodnes vděčně připomínáno. Autora ZK je však třeba ve dvou směrech opravit. Za prvé, Wen-čcheng nebyla dcerou císaře Tchaj-cunga (627-649), nýbrž jeho vnučkou; za druhé, princezna byla původně určena za ženu Songcän Gampovu synu Gungri Gungcänovi, který vládl jen krátce (asi 641-646). Po jeho předčasné smrti se opět chopil vlády jeho otec Songcän Gampo (druhé období vlády, 646-649), který nejspíš přijal synovu nevěstu za svoji ženu.

V líčení blahodárného přínosu obou králových žen-buddhistek, Nepálky a Číňanky, k vytvoření vlastní kulturní identity mladého tibetského státu, pokračuje autor výkladem o stavbě dvou hlavních buddhistických svatyní ve Lhase − Nepálčina Rasa Thulnangu a Číňančina Ramočhe −, jakož i série dvanácti chrámů a svatyní „přitláčejících údy a končetiny naznak ležící démonky rákšasí“, a sice čtyř chrámů thadul, „krotících démony na okrajích země“, tj. v rámci teritoria Tibetu, čtyř chrámů jangthadul, „krotících démony za okraji země“, tj. v zemích s Tibetem sousedících, a čtyř chrámů rudul, „přitiskujících démony na čtyřech rozích“, tj. uvnitř čtyř tradičních administrativních částí centrálního Tibetu. Nejvíce místa je přirozeně věnováno stavbě chrámu Rasa Thulnang (pozdější hlavní lhaská katedrála Džókhang) a vztyčení sochy jeho centrálního ochranného božstva, bódhisattvy Avalókitéšvary (kap. 14).

3) Vydání tibetského textu

Teprve sto deset let po dokončení díla v roce 1368 se objevilo jeho první xylografické vydání, zvané lhaské (101 list). K jeho tisku došlo v „mužském roce země a psa“ (sa-pho-khji), tj. 1478, a jeho vydání pořídil „chrámový sluha“ (dkon-gňer) lhaského Thulnangu (’Phrul-snang), tj. Džókhangu (Džo-bo’i-khang), jménem Legpä Šerab, žijící v druhé polovině 15. století (přesnější údaje o něm chybějí). Toto vydání sponzorovali šlechtičtí manželé Paldžor Gjalpo  (Dpal-’bjor-rgjal-po)  z  klanu Nel (Snel) a jeho žena Buthi Paldzom (Bu-khrid-dpal-’dzom), oba štědří podporovatelé buddhismu.

Toto unikátní vydání, jehož jeden exemplář se nachází v knihovně Východní fakulty Sankt-Petěrburské univerzity (stará signatura 25181, nová 173/1931), v kolaci s níže uvedeným dergeským vydáním zpřístupnil v transliteraci (místy chybné) leningradský badatel B.I. Kuzněcov v roce 1966 (Kuznetsov 1966; kritické připomínky k němu viz Kolmaš, J.F. 1967 a Sørensen 1994, 36).

Druhé xylografické vydání, zvané dergeské (podle lokality Derge, Sde-dge, v bývalém východním Tibetu, dnešní západní části čínské provincie S’-čchuan), v rozsahu 104 listů, vyšlo mezi roky 1750-60. Jeho editorem byl 6. opat místního sakjaského kláštera Lhündubteng (Lhun-grub-steng) Künga Thinlä Gjamccho (Kun-dga’-phrin-las-rgja-mccho) alias Phüncchog Tänpa (Phun-cchogs-bstan-pa, 18. stol), který dílo vydal z podnětu a za finančního přispění 33. opata kláštera Ewam-čhödän (E-wam čhos-ldan) v Ngoru v Zadním Tibetu, Paldän Čhökjonga (Dpal-ldan-čhos-skjong, 1702-59; viz Kolmaš 1968, 40 a Kolmaš 1988, 130, 139,140). S dergeským xylografem, známým a dostupným ve více exemplářích, pracovala většina světových tibetologů (viz níže, Překlady).

V nové době vyšlo dílo tiskem dvakrát. V r. 1973 vydal Patshang Lama Sonam Gyaltsen reprodukci kaligrafického rukopisu (522 stran, tj. 262 listů, každý po pěti řádcích) jistého Tshe-rin-rgyal-mtshana (Cche-ring-rgjal-mcchan) z Thu-ma (západní Tibet) s názvem Rgyal rabs gsal ba’i me long. A History of Tibet during the period of the Royal Lha Dynasty by Sa-skya Bla-ma Dam-pa Bsod-nams-rgyal-mtshan (Dolanji, H.P.; viz Patshang 1973). Reprodukci úvodních listů tohoto vydání viz příloha v úvodu této kapitoly.

A konečně v r. 1981 vyšlo dergeské vydání provedené moderní strojovou sazbou a v evropském knižním formátu péčí tibetských vydavatelů Gjalsä Ngawang Lozanga a Gönpo Gjalcchäna v pekingském Národnostním nakladatelství (Min-cu čchu-pan-še / Mi-rigs dpe-skrun-khang); viz Ngawang − Gonpo 1981. Toto praktické vydání se stalo základem českého překladu.

4)  Překlady

Walther Heissig uvádí dva překlady Zrcadla králů do staré mongolštiny: první z let 1614-24, mezi Mongoly známý jako Gegen toli (Jasné zrcadlo), od Tibeťana znalého mongolštiny jménem Sakja Döndub (Sa-skja-don-grub); druhý, s obdobným názvem Gegen toli, z roku 1630, od překladatele mongolského Kandžuru Tojin Čordžiho. A dále překlad Gegen toli do ojratštiny z roku 1648, pořízený Džaja-panditou (1599-1663). Týž badatel připomíná rovněž obecně známější překlad ZK do kalmyčtiny z roku 1648 pod názvem Nom garchu todorchai toli, „Původ nauky − jasné zrcadlo“ (Heissig 1959, 35 ad.). O kalmyckém překladu hovoří také Berthold Laufer (Laufer 1907, 213-214), Erik Haarh (Haarh 1960, 21), A.I. Vostrikov (Vostrikov 1962, 58), B. I. Kuzněcov (Kuznetsov 1966, XVII) a další.

Z tohoto kalmyckého překladu přeložil rozsáhlé úryvky ruský akademik orientalista Isaak Jakob Schmidt (1779-1847) a včlenil je jako poznámky ke svému překladu Sanang-sečenovy (1604-po 1662) kroniky o původu mongolských chánů, zkráceně zvané Erdeni-jin tobči (Drahocenný souhrn), z roku 1662 (Schmidt 1829).  Dílo však mylně označil jako Bodhimör (Cesta k osvícení). Tak byl prvním učencem, který seznámil Evropu, zatím jen nepřímo, se Zrcadlem králů, díky čemuž si tato kronika získala širokou popularitu v evropských tibetologických kruzích.

Samostatného překladu přímo  z  tibetského originálu se ZK dočkalo až ke konci první poloviny 20. století. Jeho úplný anotovaný překlad do čínštiny pod názvem Si-cang čeng-ťiao š’-ťien (Zrcadlo politických a náboženských dějin Tibetu) pořídili Žen Naj-čchiang a Liou Li-čchien a otiskovali ho na pokračování v měsíčníku Kchang-tao jüe-kchan, vycházejícím v Čcheng-tu (roč. 2, 1940, č. 11-12; roč. 3, 1941, č. 1-11; roč. 5, 1943, č. 1-6) (Žen - Liou 1940-43). Za tímto překladem následoval brzy další čínský překlad Wang I-nuanův, Si-cang wang-tchung ťi (Zápisy o královských dynastiích Tibetu), vydaný v Šanghaji v r. 1949 (1. vydání; v r. 1957 vyšlo 4. vydání, doplněné předmluvou a rejstříkem) (Wang I-nuan 1949). Autor Liou Li-čchien později svůj starší překlad podstatně přepracoval, opatřil bohatým vysvětlivkovým aparátem a nově vydal v roce 1985 pod obdobným názvem jako výše, Si-cang wang-tchung ťi, s podtitulem Tchu-fan wang-čchao š’-si ming-ťien (Jasné zrcadlo královských dynastií Tibetu) (Liou Li-čchien 1985). Všechny tři výše uvedené čínské překlady vycházejí z dergeského vydání ZK.

Překlady vybraných kapitol ZK do evropských jazyků zahájil v roce 1888 Heinrich Wenzel (Wenzel 1888, 504-509 − 6. kapitola)  a týž překladatel v r. 1893 pořídil také překlad 7. kapitoly (Wenzel 1893). Dále následovali: v r. 1908 B. Laufer (Laufer 1908a, 19-34 a 39-46 − překlad tří částí 18. kapitoly, týkajících se stavby a vysvěcení chrámu Samjä; Laufer 1908b, 438-441 − část 18. kapitoly pojednávající o přípravách stavebního materiálu na stavbu chrámu Samjä), v roce 1933 Giuseppe Tucci (Tucci 1933, 88 ad. − část 18. kapitoly), v roce 1950 Helmut Hoffmann (Hoffmann 1950a, 297-304 a 398-402 − jedenáct pasáží z 8., 14. a 18. kapitoly, týkajících se náboženství bön), v témže roce G. Tucci (Tucci 1950, 24 ad. − pasáže z 18. kapitoly), v roce 1956 Matthias Hermanns (Hermanns 1956, 37 a porůznu jinde − vybrané pasáže ZK, týkající se mýtů), v roce 1965 H. Hoffmann (Hoffmann 1965, 9-13. kapitola), v roce 1960 B. I. Kuzněcov (Kuzněcov 1960, 44 ad. − stručný obsah 1.-18. kapitoly) a týž v letech 1961 a 1968 (Kuzněcov 1961, 22-68 − 18. kapitola; Kuzněcov 1968, 28-30 − část 7. kapitoly), v roce 1974 Ireneusz Kania (Kania 1974, 253-258 − 7. kapitola), v roce 1976 Helmut Eimer (Eimer 1976, 198 − část 18. kapitoly, pojednávající o lhalamovi Ješe Ö), v roce 1981 Claus Vogel (Vogel 1981, 26-39 − 10. kapitola), v roce 1982 a 1997 Josef Kolmaš (Kolmaš 1982, 279-287 a Kolmaš 1997, 327-350 − 1. a 7. kapitola).

Dosud existují pouze dva překlady všech 18 kapitol ZK do angličtiny, a sice překlad Tadasu Mitsushimy (The Bright Mirror of Royal Genealogies), vycházející na pokračování ve sborníku prací univerzity Kokušikan v Tokiu v letech 1975, č. 2 (kapitoly 1-3), 1976, č. 3 (kapitoly 4-10), č. 4 (kapitoly 11-15) a 1977, č. 5 (kapitoly 16-18). Tento překlad vychází z blíže nespecifikované rukopisné předlohy ve sbírkách bývalého sikkimského panovníka, od něhož ji překladatel získal v Gangtoku v roce 1970. Mitsushimův překlad je značně volný a nepřesný, s četnými vynechávkami (Mitsushima 1975-77).

Druhý anglický překlad, vědecky fundovaný a bohatě dokumentovaný, představuje práce dánského badatele Pera K. Sørensena, The Mirror Illuminating the Royal Genealogies  z  roku 1994,  založený na dergeském vydání s přihlédnutím ke lhaskému znění (Sørensen 1994).

Přítomný český překlad, uzavírající výčet dosavadních úplných či částečných překladů Zrcadla králů, vychází z dergeského vydání.  Překladatel si jeho text opsal z xylografického exempláře v knihovně Ústředního národnostního ústavu (Čung-jang min-cu süe-jüan) v Pekingu. Svůj opis (627 stran) později porovnal s moderním tiskem ZK, vydaným Gjalsä Ngawang Lozangem a Gönpo Gjalcchänem v Národnostním nakladatelství v Pekingu v roce 1981 (Ngawang - Gönpo 1981) a dále přihlédl k indickému vydání Patshang Lama Sonam Gyaltsenovu z roku 1973  (Patshang 1973)  a  ke Kuzněcovově moderní transliterované edici lhaského textu z roku 1966 (Kuznetsov 1966).

*  *  *

Jaké tedy místo Zrcadlo králů zaujímá v tibetské historiografické literatuře? − Obsahuje více mytologie než reálných faktů; z hlediska historické pravdy stojí nesporně níže než práce jeho slavného současníka, „vševědoucího“ polyhistora Butön Rinčhenduba a pochopitelně i daleko za většinou historických prací pozdějších tibetských historiků. U lidového čtenáře se však již po šest století těší nebývalé přízni pro ono úspěšné propojení skutečna s neskutečnem, reality s fikcí, pro jeho mýtotvornou funkci, jak bylo naznačeno výše. Plným právem se proto na toto dílo vztahuje charakteristika, kterou je obdařili dva vynikající italští tibetologové, Luciano Petech, který je prohlásil za „dějiny Tibetu par excellence“ (Petech 1939, 89), a Giuseppe Tucci, který je nazval „vzorem budoucího tibetského dějepisectví“ (Tucci 1949,142).

^{JOSEF KOLMAŠ}

  NOVINKA: 

Prof. JOSEF KOLMAŠ

ZEMĚ NA STŘEŠE SVĚTA

(Z DĚJIN POZNÁVÁNÍ TIBETU)

ISBN 978-80-88969-56-3

Vázaná kniha, formát 24x16,5, okolo 280 stran / cca 200 ilustrací a  map

OBSAH

ODDÍL I.

Tibet – stručné encyklopedické heslo

ODDÍL II.

Stručně z dějin poznávání Tibetu

ODDÍL III.

Tibet v čínských pramenech a u antických autorů

ODDÍL IV.

Tibet v  dílech prvních evropských  cestovatelů 13.-18. století

1. Marco Polo

2. Odorico de Pordenone

3. Tzv. Mandeville

4. Portugalec Antonio de Andrade

5. Rakušan Johannes Grueber a Belgičan Albert d'Orville

6. Ital Ippolito Desideri

ODDÍL V.

Pokusy o christianizaci Tibetu  –italští jezuité a kapucíni

ODDÍL VI.

Zrození tibetologie – Maďar Kőrösi Csoma Sándor (1784-1642)

ODDÍL VII.

Putování francouzských lazaristů J. Gabeta a E.-R. Huca do do Lhasy

ODDÍL VIII.

Moravský misionář Heinrich August Jäschke (1817-1883), překladatel knih Nového zákona do tibetštiny

ODDÍL IX.

Ferdinand Stoliczka (1838-1874), himálajský výzkumník moravského původu.

ODDÍL X.

Kartografická záhada: Cangpo – Brahmaputra, nebo Iravadi?

ODDÍL XI.

Plejáda ruských výzkumníků Tibetu 19. a 20. století

1. Potanin, Grigorij Nikolajevič

2. Prževal'skij, Nikolaj Michajlovič

3. Pěvcov, Michail Vasiljevič

4. Roborovskij, Vsevolod Ivanovič

5. Kozlov, Pjotr Kuz'mič

6. Rerich, Jurij Nikolajevič

ODDÍL XII.

Gonbožab Cebekovič Cybikov (1873-1930), burjatský buddhista v Tibetu na přelomu 19. a 20. století

ODDÍL XIII.

První Čechoslováci ve Lhase:

Filmový režisér Vladimír Sís a kameraman Josef Vaniš

ODDÍL XIV.

ABC předních cestovatelů a výzkumníků Tibetu.

Bailey, Frederick Marshman

Beligatti da Macerata, Cassiano

Bičurin, Nikita Jakovlevič

Bogle, George

Bonvalot, Pierre-Gabriel

Cabral, Joao

Das, Sarat Chandra

David, Armand

David-Néel, Alexandra

Desgodins, Auguste

Dutreuil de Rhins, Jules Léon

Filchner, Wilhelm

Forsyth, sir Thomas Douglas

Gill, William John

Grenard, Fernand

Hedin, Sven Anders

Hooker, sir Joseph Dalton

Kishen Singh

Lóczy, Lajos (L'udovít)

Manning, Thomas

Moorcroft, William

Nain Singh

Obručev, Vladimir Afanasjevič

Orléans, vévoda Henri d'

Orville, Albert d'

Penna di Billi, Francesco Orazio della

Putte, Samuel van de

Rockhill, William Woodville

Shaw, Robert Barkley

Schlagintweitové, bratři

Stein, sir Marc Aurel

Széchenyi, hrabě Béla

Tafel, Albert

Turner, Samuel

Ward, Francis Kingdon

Younghusband, sir Francis Edward

DODATKY - Mapová příloha

=======================================

 ukázky z knihy:

Doporučujeme i další tituly naší edice

Právě   vyšlo

Titul   Náboženské tradice Asie  vyšel  ve  2  autonomních  svazcích  v  rozsahu zhruba 850 stran   (každý svazek by má okolo 400 stran, váz.,  formát B5  [24x16 cm]).

Předmluva k 1. svazku

Vítám nové vydání této souhrnné publikace o náboženských tradicích Asie, nyní zrevidované  a  rozdělené do dvou svazků.  Její část zabývající se náboženstvími “na střeše světa”  jsem před lety, ještě jako ředitel Orientálního ústavu AV ČR, recenzoval v prvním vydání pro Masarykovu univerzitu.

Zvlášť bych poukázal také na to, že autor oživil přesný způsob transliterace indických slov zavedený kdysi jeho učitelem indologie  profesorem  Lesným,  který je nově  opět  oceňován zejména čtenáři literatury o józe a  buddhismu. V tibetské části autor přidal k mé fonetické transkripci tibetských jmen a výrazů transliterace užívané v zahraničních publikacích a tím umožnil jejich snadnou identifikaci čtenářům cizojazyčných knih. Také nesnadný problém obeznámení širší veřejnosti s čínským transkripčním systémem pinyin vyřešil jeho paralelním uváděním vedle české fonetické transkripce vyvinuté na základě původní metody profesora Průška, pod jehož vedením autor studoval čínské klasiky, a Wade-Gilesovy transkripce užívané donedávna zejména v anglických publikacích.

Prof. PhDr.  Josef KOLMAŠ,  DrSc.

bývalý ředitel Orientálního ústavu Akademie věd ČR

Obsah  1. svazku

Úvodem - O povaze asijských náboženských tradic        15

Část  I.   NÁBOŽENSKÉ  SYSTÉMY  INDIE       27

1       HINDUISMUS     

1.1    Obecné aspekty    29

         Co je hinduismus? 29

1.2    Rané a formativní etapy hinduismu    33

         Harappské období 33

         Védské náboženství 34

         Bráhmanismus      42

         Eschatologie védismu a bráhmanismu         45

         Období duchovní obrody          46

1.3    “Zrození” a základní rysy hinduismu  51

         Bráhmanská syntéza       51

         Základní prvky světového názoru hinduismu         55

1.4    Vývoj středověkého hinduismu 61

         Filozofické  školy  61

         Vývoj sektářství 68

         Brahma        70

         Višnu 71

         Śiva   74

         Déví  (bohyně)       76

         Tantrismus  77

         Formy bhakti a jejich šíření 78

         Kněžský pokus o teologický systém.  80

1.5    Živé aspekty hinduismu  81

         Bůh, bohové a “všudypřítomnost” božství 81

         Rituály, chrámy, náboženské festivaly a poutě      84

         Kněžstvo, guruové, áśramy, “svatí” muži a mniši 86

1.6    Reformní a nová hnutí    90

         Vliv Evropy  90

         Ram Mohan Roy (Rám Móhan Ráj, 1772-1833) a Bráhma-samádž       90

Dayananda (Dajánanda, 1824-83) a Árja-samádž    91

Ramakrishnova mise       91

Teozofická společnost 92

Mohandas Karamchand Gandhi (Mahátmá Gándhí; 1869-1948) 93

Ramana Maharishi (Rámana Mahárši, 1879-1950)  93

Shivananda (Śivánanda − Kuppuswami Iyer, 1887-1963)  94

Aurobindo Ghose (Ghoš, 1872-1950)  94

Radhakrishnan (Rádhakrišnan 1888-1975)   95

Hinduistický nacionalismus      96

1.7    Hinduismus  v  zámoří    99

         Vystěhovalecké  komunity        99

         Šíření jógy a duchovní filozofie hinduismu na Západ       101

2        BUDDHISMUS      105

2.1    Dobové pozadí a počátky buddhismu          105

2.1.1  Myšlenkové proudění v době vzniku buddhismu   105

2.1.2  Počátky buddhismu       109

2.2    Základní nauky buddhismu       118

2.2.1  Je buddhismus filozofií? 118

2.2.2  Buddhistický svět a jeho obyvatelé    118

2.2.3  Lidská osobnost 125

2.2.4  Podmíněné vznikání 130

2.2.5  Osvobození 131

2.2.6  Hierarchie bytostí v raném buddhismu         138

2.2.7  Buddhismus jako náboženské hnutí 141

2.3    Ustavení kánonu a vznik sektářství    147

         Pálijský  kánon      147

2.4    Mahájána     161

2.4.1  Přechodné údobí 161

2.4.2  Počátky mahájánového buddhismu    164

2.4.3  Cesta bódhisattvy 170

2.4.4  Dráha (čarjá) bódhisattvovského školení 172

2.4.5  Buddhologie         179

2.4.6  Filozofické školy   182

2.5    Vadžrajána  187

2.5.1 Přechod k tantrismu       187

2.5.2 Vadžrajánová cesta k osvobození 189

2.6    Buddhismus a západní svět      197

         Starověk a raný středověk        197

Studium a šíření buddhismu v novověku     198

3       OSTATNÍ INDICKÁ NÁBOŽENSTVÍ      201

3.1    Džinismus    201

Pozadí  a  počátky 201

Základní nauky      202

Stupně a druhy poznání 204

Cesta k osvobození 205

Stupně duchovního pokroku na cestě k osvobození 207

Sektářské rozkoly a kodifikace kánonu        209

Laický aspekt 211

Džinismus v historické perspektivě    212

3.2    Islám a jeho zakotvení v Indii    214

Původ  a  pozadí  islámu 214

Islám jako nábožensko-politický systém.     219

Sektářství a vznik súfismu        220

Příchod islámu do Indie a jeho zakotvení 225

Povaha islámu v Indii a súfismus       226

Dín-i Iláhi  (Božská víra) 227

Stručný pohled na bahá’ismus 231

3.3    Sikhismus    233

Nábožensko-historické pozadí 233

Kabír 234

Nának a zrození sikhské obce 237

Konsolidace sikhské obce       240

Vznik bojového bratrstva         241

Sikhský stát a jeho zánik         242

Další cesta 243

Nauky a náboženská praxe      244

Sektářství 247

Sídla autority        248

Závěrečné poznámky     248

3.4    Menšinová náboženství v Indii  251

3.4.1 Zoroastrismus a pársové         251

3.4.2 Křesťanství 273

Část  II  NÁBOŽENSTVÍ NA STŘEŠE SVĚTA A V OKOLÍ 277

1        HIMÁLAJSKÁ KRÁLOVSTVÍ     279

1.1    Nepálský kadlub    279

Kršna nebo Maňdžuśrí? 279

Buddhisticko-hinduistické vahadlo    279

Poslední hinduistické království 284

1.2     Dračí království Bhútánu          287

Na tygřím hřbetu   287

Staletá idyla?        288

2        NÁBOŽENSKÝ VÝVOJ TIBETU.         291

2.1     Předbuddhistický Tibet   291

Králové  z  nebes 291

Byl předbuddhistický bön (Bon) náboženstvím?   292

Bön jako formulované náboženství 293

Historické osudy bönu   296

2.2    Od buddhismu k “lamaismu”    298

         2.2.1  Příchod “druhého Buddhy”?    298

         2.2.2  Cesta k ezoterismu        301

         Kdo je tulku?         309

2.3    “Nové školy” tibetského buddhismu  311

Kadampa  (bKa’-gdams-pa, Škola “vázaná příkazy”)      311

Sakjapa  (Sa-skya-pa, Škola “šedé země”)  311

Kagjüpa  (bKa’-brgyud-pa, Škola “předaných příkazů”)  312

Gelugpa  (dGe-lugs-pa, Škola vzorné ctnosti)       313

2.4    Učenost a politika 316

        2.4.1 Tibetský kánon     316

        2.4.2 Mocenské  manévrování 317

        2.4.5 O tibetském buddhismu obecně        326

3        CESTY MONGOLSKÉ RELIGIOZITY    329

3.1    Proměnlivost a trvalost lidového náboženství        329

Od stepních počátků k imperiální velikosti 329

Rituál a obraz světa        330

Bohové a kult předků      331

3.2    Tři vrstvy mongolského šamanismu   334

“Čistý” šamanismus      334

“Smíšený” šamanismus 335

“Lamaistický”  šamanismus     336

3.3     Mongolský buddhismus  337

Historicko-politické aspekty    337

Potlačování šamanismu a lidového náboženství 338

Osudy mongolského buddhismu      339

Případ  Burjatska 341

Bibliografie 343

Slovníček nejdůležitějších pojmů       361

Slovníček důležitějších jmen a názvů 370

Rejstříky     375

Věcný  a  pojmový  rejstřík      375

Rejstřík  jmen  a  názvů  383

========================================================

Předmluva k 2. svazku

Wernerovy Náboženské tradice Asie mají pro českého čtenáře nepochybnou hodnotu originálního pokusu českého religionisty s výjimečně širokým rozhledem a zkušeností v teorii a praxi současného světového religionistického diskursu. Od studií filozofických, historických a indologických sledoval ve svých studiích vždy především zřetel kulturně srovnávací v dimenzích obecnějších otázek filozofických.

Jako sinolog mohu přínos průkopnického přístupu profesora Karla Wernera ocenit především z pohledu čtenáře jeho poučeného a inspirativního vhledu do historicky a myšlenkově nejednoduché problematiky východoasijského regionu. Běžné, zdánlivě univerzální kategorie religiózního myšlení tam často selhávají. A přece, anebo právě proto, je tak důležité zapojovat tento svébytný region do soumezných obrazů dějin a typologií různých soustav a tradic náboženských v náležité spojitosti se soustavami a tradicemi etickými, jako těmi aspekty filosofického myšlení, jež mají  k religiozitě nejblíže.

Profesor Werner právě toto činí s nejvyšší mírou korektnosti a invence, bez zjednodušování, oduševněle, srozumitelně. Jako autor umí vyjít vstříc svému čtenáři, aniž by se vzdaloval meritu svého předmětu. Nové opravené a prohloubené vydání tohoto díla je záslužný počin.

V současné české odborné literatuře zůstanou nejspíše tyto jeho dva svazky nadlouho nezastupitelné. Jedinečnými zůstanou i kdybychom se v budoucnu, jak vřele doufám, dočkali od mladší generace orientalistů a religionistů jiných souborných děl, jako tolik potřebného aktuálního výrazu nové generace ideje obecné a srovnávací.

prof. PhDr.  Oldřich Král, CSc.

Filozofická fakulta UK

* * *

Lze jen uvítat, že se prof. Wernerovi i vydavatelství CAD PRESS podařilo připravit a nově publikovat přepracované a rozšířené vydání díla Náboženství Asie. Oceňuji zvláště propojení výkladu o historickém vývoji tradičních filozofických a náboženských proudů tak obrovského regionu (jmenovitě i v oblasti Dálného východu), a jejich střetů s domácími tradicemi, mírou vzájemného ovlivňování i specifickými rysy, jež tyto proudy postupně nabývaly v novém prostředí v jednotlivých zemích.

Partie týkající se Koreje dokazují, že autor i v tak odlehlé zemi, vzdálené jeho původní specializaci,  získával cenný nový materiál konzultacemi a terénním výzkumem v daném teritoriu.

Za velkou přednost Wernerova vědeckého díla pokládám též zařazení aktuálních informací o "nových náboženstvích", o nichž je toho stále známo poměrně málo.  Toto cenné dílo se nepochybně stane vítaným zdrojem poučení i inspirací v dalším bádání jak pro akademické kruhy a studenty, tak pro široký okruh specialistů a čtenářů zaměřených na bádání a komparatistiku v oblasti vývoje myšlení, religionistiky, kultury i transformací různých náboženských proudů a představ v četných nových  "náboženstvích"  a sektách současného světa.

doc. PhDr.  Vladimír Pucek, CSc.

Ústav Dálného východu FF UK

Obsah  2. svazku:

Část  I.  NÁBOŽENSKÁ SCÉNA JIHOVÝCHODNÍ ASIE

1. JEDINEČNOST  LANKY.............................................................................. 29

“Nežli přišel Buddha”...................................................................................... 29

Dvojí tradice Buddhových návštěv.................................................................. 32

Zakotvení buddhismu....................................................................................... 33

Svěření pálijského kánonu písmu a příchod mahájánových nauk................. 34

Théravádová renesance a politický úpadek..................................................... 39

Ekleziastické problémy buddhismu v Kandy................................................. 42

Stopy mahájánové a vadžrajánové praxe......................................................... 44

Ostrovní hinduismus a jeho vliv na buddhismus............................................ 48

“Osiření” a obnova se západní pomocí........................................................... 51

2.  BUDDHISTICKO-HINDUISTICKÁ  IMPÉRIA  ZADNÍ  INDIE

2.1.  Posvátné hory a “božští” králové............................................................... 57

Obecné pozadí.................................................................................................. 57

2.2.  Barmské experimenty.................................................................................. 62

Tři buddhistická království a první sjednocení Barmy.................................. 62

Legenda o Buddhových vlasech a návštěvách................................................. 67

Válčící králové a řevniví mniši........................................................................ 69

Krize za britské nadvlády a stav po osamostatnění........................................ 74

Duchovní obroda.............................................................................................. 76

2.3.  Buddhistická království Thajska................................................................ 78

Obchod a dveře k osvícení............................................................................... 78

Od taiských komunit k thajským královstvím................................................ 80

Kráčející Buddha a vize duchovního vesmíru................................................ 83

Buddhistické impérium s bráhmanským základem........................................ 85

Cesta k modernosti.......................................................................................... 88

2.4.  Metamorfózy kambodžského náboženství................................................. 96

Náboženstvím k státnosti................................................................................. 96

První sakrální monarchie................................................................................. 97

Pozemský obraz kosmu................................................................................... 99

Angkor Wat (“městský chrám”) a Bajon s tvářemi Pána světa................... 101

Úpadek a cesta do propasti............................................................................ 104

Nultý rok a cesta z propasti........................................................................... 110

2.5.  Vietnamská šachovnice.............................................................................. 113

Legendární a historické počátky................................................................... 113

Čampa a indočínské setkání.......................................................................... 115

Sjednocování a dělení Vietnamu.................................................................. 119

“Pod ochranou Quan Am (č. Kuan-jin, Guanyin, Kuan-yin)”..................... 126

Sekty a menšinová náboženství..................................................................... 126

3.  BRÁHMANISMUS A BUDDHISMUS OSTROVNÍCH  KRÁLOVSTVÍ

3.1.  Śrí Vidžaja − “Země vítězství”................................................................. 133

Ztracený most................................................................................................ 133

Monzun a civilizace....................................................................................... 134

Na vrcholu slávy a sestup.............................................................................. 137

3.2.  Javánská enigma.......................................................................................... 140

3.2.1. Před vstupem na práh tajemna............................................................ 140

3.2.2. Kamenné mysterium........................................................................... 142

3.2.3. Od synkretismu k islamizaci.............................................................. 155

Část  II.   NÁBOŽENSTVÍ V ČÍNĚ A V KOREJI

1.  NÁBOŽENSKÉ A NAUKOVÉ SMĚRY ČÍNY

1.1. Počátky a výhledy......................................................................................... 169

Nejstarší náboženské představy.................................................................... 169

Základní rysy čínského myšlení................................................................... 173

1.2. Taoismus (Daoismus).................................................................................. 175

Základní úvahy................................................................................................ 175

1.2.1. Filozofická tradice.............................................................................. 177

1.2.2. Další osudy taoismu (daoismu)......................................................... 181

1.3. Konfucianismus............................................................................................ 187

Charakter hnutí a historický kontext............................................................ 187

Kchung-fu-c’ (Kongfuzi, Kung-fu-tzŭ, Konfucius).................................... 188

Meng-c’ (Mengzi, Meng-tzŭ,, Mencius)...................................................... 191

Sün-c’ (Xunzi, Hsün-tzŭ)............................................................................... 192

Konfucianismus za dynastie Chan (Han, 206 př. n. l. - 220 n. l.).............. 193

Vývoj k neokonfucianismu............................................................................ 196

1.4. Buddhismus................................................................................................... 199

1.4.1. Počátky a šíření................................................................................... 199

1.4.2. Školy a směry čínského buddhismu................................................... 204

1.5. Křesťanství a náběh k novým hnutím...................................................... 219

1.5.1. Etapy křesťanství................................................................................. 219

1.5.2. Náběh k novým náboženstvím a další osudy křesťanství.................. 223

1.6. Islám a Čína................................................................................................... 231

2.  KOREJSKÁ KŘIŽOVATKA

2.1. Historické pozadí......................................................................................... 233

2.2. Náboženský vývoj.......................................................................................... 236

2.2.1. Šamanismus a “korejské náboženství”............................................... 236

2.2.2. Taoismus.............................................................................................. 240

2.2.3. Buddhismus......................................................................................... 241

2.2.4. Konfucianismus.................................................................................. 253

2.2.5. Křesťanství a “nová náboženství”....................................................... 261

Část  III.   NÁBOŽENSKÉ  CESTY  JAPONSKA

1.  ŠINTOISMUS  A  JEHO  NÁRODNOSTNÍ A  HISTORICKÝ  RÁMEC

1.2. Počátky a formování.................................................................................... 269

Předhistorie a první známky náboženství..................................................... 269

Cesta k císařskému kultu............................................................................... 270

“Vznik” šintoismu, šamanismus a kult císaře.............................................. 272

1.2. Šintoismus jako tradice a náboženství..................................................... 275

1.2.1. Charakter šintoismu a jeho literatura................................................ 275

1.2.2. Náboženská dimenze šintoismu......................................................... 280

1.2.3. Metamorfózy šintoismu..................................................................... 293

2. BUDDHISMUS

2.1. Buddhismus jako politický nástroj.......................................................... 303

Zakotvení buddhismu v Japonsku.................................................................. 303

Zvláštní ráz japonského buddhismu.............................................................. 304

2.2. Doba rozmachu buddhismu a růstu sektářství....................................... 306

2.2.1. Období Nara (710-794)...................................................................... 306

2.2.2. Období Heian (794-1184)................................................................. 310

2.2.3. Období Kamakura (1185-1333)........................................................ 319

2.3. Ústup ze slávy a konsolidace...................................................................... 327

Ženatí kněží a válčící kláštery....................................................................... 327

Příchod křesťanství........................................................................................ 329

“Dřímající” buddhismus................................................................................ 330

“Probuzení” z dřímoty a nové výhledy......................................................... 331

Buddhismus širokých vrstev......................................................................... 334

3.  ZVLÁŠTNOSTI  JAPONSKÉHO SYNKRETISMU

3.1. Stopy taoismu v šintoismu a buddhismu................................................. 336

3.2. Konfucianismus............................................................................................ 337

První konfuciánská ústava............................................................................. 337

Válečná kultura samuraje.............................................................................. 338

Bludné cesty samurajského neokonfucianismu.......................................... 340

3.3. Buddhisticko-šintoistický synkretismus................................................ 342

Obecné trendy................................................................................................ 342

Rjóbu šintó (Škola “paralelní cesty bohů”)................................................. 343

Ičidžicu šintó (Škola “jedné pravdy”)........................................................... 345

Jui-icu šintó (“Jedinečná” cesta bohů)......................................................... 345

3.4. “Nová náboženství”...................................................................................... 347

Charakter nových náboženství....................................................................... 347

Tenri-kjó (Náboženství božské moudrosti)................................................. 347

Ómoto-kjó (Náboženství “velké základní nauky”)...................................... 348

Seičó-no-ie (Hnutí pro šíření duchovních pravd)....................................... 349

Náboženská exploze po roku 1945.............................................................. 349

Bibliografie .............................................................................................................. 351

Slovníček nejdůležitějších pojmů.......................................................................... 383

Slovníček důležitějších jmen a názvů.................................................................... 390

Rejstříky

Věcný  a  pojmový  rejstřík........................................................................................ 395

Rejstřík  jmen  a  názvů............................................................................................... 405

Nejprve pracoval jako knihovník  v  univerzitní knihovně  v  Cambridgi  a konzultant na tamní Churchill College, později pracoval na Škole orientálních studií univerzity v Durhamu, kde působil pod záštitou nadace Spalding (1969-1990) jako docent indické filozofie a náboženství a koordinátor meziuniverzitních seminářů o indických náboženstvích (1975-1984).  V r. 1975 byl jmenován profesorem.

V  letech 1975-76 přednášel jako hostující profesor  na  Karnatacké státní univerzitě v indickém Dharváru,  na Benares Hindu University ve Váránasí a na univerzitách v Kandy a Puně. V letech 1991-93 byl externím (dopisujícím) členem Ústavu pro etiku a religionistiku Filozofického ústavu České akademie věd.  V devadesátých letech působil jako profesor v Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity  v  Brně  a  pomáhal při jeho budování. V letech 2002-2007 byl hostujícím profesorem v Ústavech pro studium buddhismu na Universitě Dongguk v Kjongdžu a v Seoulu.  Od roku 1993 je též čestným profesorem výzkumu na Škole orientálních a afrických studií (SOAS)  Londýnské univerzity.

Jeho badatelské práce se zabývají převážně védismem,  hinduismem,  jógou a buddhismem, se zaměřením na filozofickou dimenzi těchto tradic. Snad nejzávažnějším přínosem pro indologii jsou jeho studie k interpretaci védských textů.

Publikoval časopisecky v oblasti jógy, buddhismu, filozofie náboženství a metodologie religionistiky. Z jeho knižních publikací je třeba jmenovat alespoň výběr: Hathajóga (1969, 1971; 2008 v elektronickém formátu), Yoga and Indian Philosophy (1977, 1980, 1998), The Heritage of the Vedas (1982), Yoga: Its Beginnings and Development (1987), The Yogi and the Mystic, (1989, 1994), Symbols in Art and Religion (1990), Dhammapadam neboli Cesta k pravdě (1992, 2001), Love Divine (1993),  A Popular Dictionary of Hinduism (1994, 1997),  Malá encyklopedie hinduismu (1996, 2008),  Náboženství jižní a východní Asie (1995),  Náboženské tradice Asie (2002),  Encyklopedie hinduismu (CAD Press 2008).

D.-č./sb.: On the Philosophy of YajEavalkya, Bharatiya Vidya (Bombay) XI (1950), no. 3/4: 166-177; Yoga und Philosophie, Yoga (Schopfheim) 16 (1969), no. 3: 7-13, no. 4: 9-14; The Existential Situation of Man in European and Indian Philosophy and the Role of Yoga, Yoga Quarterly Review (1971), no. 2: 11-35; Die existentielle Situation des Menschen in europäischer und indischer Philosophie und die Rolle des Yoga, Wissen und Wandel (Hamburg) XVII (1971), no. 11: 322-340; Zur Philosophie des Tantrismus, Der Kreis (Meersburg-Daisendorf) 100 (1972): 11-15; The Indian Experience of Totality, in: Wege zur Ganzheit - Festschrift zum 75. Geburtstag von Lama Govinda, Almora 1973: 219-233; Authenticity in the Interpretation of Buddhism, in: M. Pye & R. Morgan (ed.), The Cardinal Meaning. Essays in Comparative Hermeneutics: Buddhism and Christianity, The Hague, Paris 1973: 161-193; Religious Practice and Yoga in the Time of the Vedas, Upanisads and Early Buddhism, Annals of the Bhandarkar Oriental Research Institute (Poona) LVI (1975): 179-194; Spiritual Personality and its Formation according to Indian Tradition, Maitreya (Boulder & London) 6 (1977): 93-103; On Interpreting the Vedas, Religion 7 (1977), no. 2: 189-200; Yoga and the Rg Veda. An Interpretation of the keśin hymn, RV 10, 136, Religious Studies 13 (1977), no. 3: 289-302; Symbolism in the Vedas and its Conceptualisation, Numen. International Review for the History of Religions XXIV (1977), fasc. 3: 223-240; The Vedic Concept of Human Personality and its Destiny, Journal of Indian Philosophy (The Hague) 5 (1978): 275-289; A Note on karma and Rebirth in the Vedas, Hinduism (London) 83 (1978): 1-4; Mysticism as Doctrine and Experience, Religious Traditions (Sydney-Bandoora) 4 (1981): 1-18; Mysticism and Indian Spirituality, in: D. Malvania & N. J. Shah (ed.), Studies in Indian Philosophy, a Memorial Volume in Honour of Pandit S. Sanghvi, L. D. Institute of Indology, Ahmedabad 1981: 241-256; Bodhi and arahattaphala. From Early Buddhism to Early Mahayana, The Journal of the International Association of Buddhist Studies 4 (1981): 70-84, reprinted in: A. Pyatigorsky (ed.), Buddhist Studies; Ancient and Modern, Curzon Press, London 1983: 167-181; The Teachings of the Veda and the adhyatmika Method of Interpretation, in: Golden Jubilee Volume, Vaidika Samśodhana Mandala (Vedic Research Institute), Poona 1981: 288-295; Men, Gods and Powers in the Vedic Outlook, Journal of the Royal Asiatic Society (1982), no. 1: 14-24; The Concept of the Transcendent. Questions of Method in the History of Religions, Religion 13 (1983): 311-322; The Buddhist Interpretation of Experience, in: Peter Connolly & Clive Erricker (ed.), The Presence and Practice of Buddhism, West Sussex Institute of Higher Education, Chichester 1985: 37-53; Personal Identity in the Upanisads and Buddhism, in: Victor C. Hayes (ed.), Identity Issues and World Religions. Selected Proceedings of the Fifteenth Congress of the International Association for the History of Religions, Bedford Park (South Australia) 1986: 24-33; The Indo-Europeans and the Indo-Aryans: The philosophical, archaeological and historical context, Annals of the Bhandarkar Oriental Research Institute LXVIII (1987): 491-523; Indian Concepts of Human Personality in Relation to the Doctrine of the Soul, Journal of the Royal Asiatic Society (1988), no. 1: 73-97; From Polytheism to Monism - Multidimensional View of the Vedic Religion, in: Glenys Davies (ed.), Polytheistic Systems (Cosmos 5), Edinburgh University Press, Edinburgh 1989: 12-27; The longhaired Sage of Rg Veda 10, 136; A Shaman, a Mystic or a Yogi? in: Karel Werner (ed.), The Yogi and the Mystic. Studies in Indian and Comparative Mysticism (Durham Indological Series 1), London 1989: 33-53; (ed.), Symbols in Art and Religion. The Indian and the Comparative Perspectives (Durham Indological Series 2), Curzon Press, London 1990; Love and Devotion in Buddhism, in: Karel Werner (ed.), Love Divine. Studies in bhakti and Devotional Mysticism, (Durham Indological Series 3), London 1993: 37-52; O indické etice a jejím ontickém zakotvení, Etika. Interdisciplinární časopis pro teoretickou a aplikovanou etiku (Brno) IV (1992), no. 1: 46-59; K metodologii studia náboženství se zvláštním ohledem na roli filozofie náboženství a na postavení teologie, Religio. Revue pro religionistiku (Brno) 1 (1993), no. 1: 7-26; The Significance of Indian Religions for the Philosophy of Religion, Religio 1 (1993), no. 2: 165-176; Indian Conceptions of Human Personality, Asian Philosophy 6 (1996), no. 2: 93-107; Non-orthodox Indian Philosophies, in: Brian Carr & Indira Mahalingam (ed.), Companion Encyclopedia of Asian Philosophy, Routledge, London and New York 1997: 114-131; Are There Two Levels of Truth and Reality? Vesak Sirisara (Colombo) 62 (1997): 12-16.

Prof. Werner v rozhovoru s presidentem Václavem Havlem 6.3. 2000 v Břeclavi	Prof. Werner, Ivan Havel a D. Havlová na Pražském hradě (30.6. 1992)

Biografie: Perspectives on Indian Religion: Papers in Honour of Karel Werner (1986, ed. by Peter Connolly); Dagmar Pospíšilová: K sedmdesátinám Karla Wernera, NO 50 (1995), 1: 38-39, portrét; Mirko Frýba: K sedmdesátinám profesora Karla Wernera, Religio III (1995), 1; Karel Werner, in: Česká filozofie ve 20. století I, Praha 1995: 232-233; Werner, Karel, in: Česká filozofie ve 20. století II, Praha 1995: 176, portrét; Olga Nytrová: Utvářet si život sám. S profesorem Karlem Wernerem o buddhismu, křesťanství a meditaci, Respekt 38 (16.-22. září 1996): 12; Rozhovor s indologem profesorem Karlem Wernerem, Univerzitní noviny (Brno), červen 1997: 42-43.

   Anotace   a   recenze: 

Publikace českého orientalisty profesora Karla Wernera (nar. 1925) je výsledkem jeho mnohaleté soustavné práce v oblasti výzkumu asijských náboženství, zejména hinduismu a buddhismu. Nové přepracované a rozšířené vydání zasvěcuje čtenáře do základní problematiky  náboženských tradic především těchto dvou náboženství (a jen okrajově zmiňuje islám  a křesťanství)  v některých asijských státech, zejména v Indii, Číně, Japonsku a dalších zemích. Hinduismus a buddhismus významně ovlivňovaly a i dnes ovlivňují myšlení nejenom příslušníků asijských národů, ale zájem o ně zasáhl i Evropu. Je proto záslužným činem nakladatelství, že si v záplavě množství knih a statí, vycházejících dnes u nás v rámci určité módní vlny často z pera laiků, vybralo jako autora fundovaného odborníka s orientalistickým vzděláním, jelikož na současném knižním  trhu taková publikace není.

PhDr. Jiří ŠÍMA, DrSc.

mongolista a sinolog

býv. vedoucí oddělení Východní Asie Orientálního ústavu,

Předseda Společnosti přátel Mongolska a Klubu přátel Asie,

člen mongolské Čingischánovy akademie

... prezrel som si kapitolu  prof. Wernera o kórejskom  a  japonskom náboženstve. Obidve práce sú podľa mňa  hodnotné, štylizácia je výborná a záujemcovia o túto čitateľstvu u nás  zriedkavo prístupnú tematiku si ich prečítajú s potešením. Historické  členenie je solídne pripravené a čitatelia uvítajú, že autor zahrnul  do prehľadu aj informáciu o prieniku religióznych hnutí z európskeho,   presnejšie, z kresťanského prostredia. Seriózni záujemcovia rovnako  uvítajú i bibliografiu k jednotlivým kapitolám, ktorá im umožní   pokračovať aj v hlbšom štúdiu.

PhDr. Viktor Krupa, DrSc.

Ústav orientalistiky Slovenské akademie věd
 

            Prof. Karel Werner je známý českému čtenáři svými odbornými publikacemi v oboru indologie, např. Hathajóga. Základy tělesných cvičení jógových (1969), Dhammapadam. Cesta k pravdě (1992), Náboženství jižní a východní Asie (1995), Malá encyklopedie hinduismu (1996) atd. Většina jeho publikací však vyšla v angličtině. Dr. Werner již od r. 1968 žije a působí v Anglii, v letech 1969–1990  byl docentem indické filologie a náboženství v Durhamu. Od r. 1993 je čestným profesorem na Škole orientálních a afrických studií Londýnské univerzity. 

            Jeho novější kniha je věnována náboženským systémům Indie, Číny, Koreje, Japonska, jihovýchodní Asie a himálajského regionu. V této rozsáhlé monografii  autor zevrubně rozebírá 5 náboženství Asie (hinduismus, buddhismus, konfuciánství, taoismus a šintoismus). Tradičně velká pozornost je věnována hinduismu a buddhismu se všemi hlavními náboženskými směry a jejich čelnými představiteli, pozorný čtenář má možnost hned ze začátku knihy se seznámit se základními náboženskými pojmy a definicemi,

což mu značně usnadní pochopit dále charakteristické vlastnosti jednotlivých filozofických škol a učení v Orientu. Podle mínění prof. Wernera “dosavadní práce v tomto oboru jsou vesměs založeny na evropském modelu teistické tradice a často jsou zatíženy pojmovým aparátem odvozeným z křesťanské teologie". Proto se autor ve své práci snažil vycházet z vnitřní struktury asijských náboženství, prováděl paralelní studium těchto systémů a vysvětlil všechny základní pojmy hlavních filosofských systémů Asie. Kniha ve svém celku   působí jako spolehlivý průvodce nepřeberným množstvím kultů, obřadů a rituálů, najdeme zde svátky a svatyně, jména a funkce božstev, sféry jejich působení a vliv na duchovní svět věřících, kde platí univerzální zákony příčiny a následků, kde téměř nezbylo místo pro Boha Stvořitele a Zákonodárce.V asijských tradicích "čas a světové dění se jeví jako cyklický proces, který z perspektivy naší situace nikdy nekončí a nemá zjevný počátek". Člověk je hlavní hybnou silou ve společnosti, je tvůrcem a ničitelem svého osudu a svých duchovných hodnot, mravní zákony zde mají univerzální platnost srovnatelnou s platností přírodních zákonitostí v západním světě. Proto musí člověk tyto mravní zákony respektovat, nemůže je ani obejít, ani jim uniknout, celý svůj život se snaží je pochopit a uplatňovat jejich zásady pro vytváření své vlastní budoucnosti. Kniha prof. Wernera pomáhá čtenáři poznat tento rozmanitý a rozporuplný svět Orientu ve světle jejich vnitřních zákonitostí a myšlenkových proudů. Proto ji doporučujeme všem zájemcům a studentům humanitních oborů jako spolehlivou příručku pro vysvětlení základních pojmů a náboženských hnutí v zemích Orientu.   

            Kniha má pět částí (1. Náboženské systémy Indie, 2. Náboženské cesty Číny a Koreje, 3. Náboženský vývoj Japonska, 4. Náboženská scéna jihovýchodní Asie, 5. Náboženství na střeše světa a v okolí). V 1. části o hinduismu se mluví o etapách jeho formování, uvádějí se zde védské hymny a jejich bohové, guruové, ášramy a "svatí" mužové, reformní a nové hnutí s jejich hlavními protagonisty (Rámakršna, Šívananda, Aurobindo Ghoš apod.). V kapitolách věnovaných obecně buddhismu se mluví o 6 stavech existence, o rozvoji lidské osobnosti  a jeho cestě ke konečnému vysvobození, o kvalitách buddhů a bódhisattvů, o novém stupni vývoje lidské osobnosti s pomocí jógových cviků a meditativních vizí. Po určitém tréninku je člověk s to pochopit prázdnotu sansárové existence a zaměřit se k vyššímu ideálu. Pozornost si zasluhují také ostatní indická náboženství, jako džinismus, sikhismus, ale i zoroastrismus a zakotvení islámu v Indii. Ve 2. části se hovoří o taoismu a konfuciánství, o rozšíření buddhismu v Číně. Autor pojmenovává školy a směry čínského buddhismu, zaměřuje se také na šamanismus, křesťanstvi a nové náboženství v Koreji. Ve 3. části se autor věnuje šintoismu, buddhismu a kultu císaře v Japonsku. 4. část je věnována théravádové tradici, pálijskému kanonu, zvláštnostem buddhismu na Šrí Lance, v Thajsku a Barmě, chrámovým komplexům Angkor Vat a Borobudur. 5. část je věnována 4 hlavním školám tibetského buddhismu (Ňingmapa, Sakjapa. Kagjüpa a Gelugpa), vzniku instituce dalajlamy a zesílení čínského vlivu. V Mongolsku se buddhismus rozšiřoval v urputném boji se šamanismem, který zde ovšem přetrval až do současnosti, což platí i v případě Burjatska.

            Publikaci uzavírá rozsáhlá bibliografie v západních jazycích zahrnující obecná díla o filozofii a náboženstvích v Asii, nechybí ani důležité prameny v češtině. Věcný a pojmový rejstřík zachycuje většinou indické a buddhistické reálie, rejstřík jmen a názvů nám přibližuje i další země Orientu. Kniha tak podává ucelený obraz všech hlavních náboženských hnutí a směrů v Asii.

PhDr. Lygžima Chaloupková

mongolistka a tibetoložka

Orientální ústav AV ČR

Wernerovo dielo je viac než iba religionistickým prehľadom dejín ázijských náboženstiev: má v sebe atmosféru dôvernosti, ktorú azda možno označiť za intímnu v najlepšom význame tohto slova. Ale má v sebe aj atmosféru vážnosti spojenej so schopnosťou do najmenších detailov, dôsledne, pritom však zrozumiteľne charakterizovať objekt autorovho záujmu. Wernerov text charakterizuje úcta k faktom; za ňou sa skrýva skutočná vedecká zanietenosť, ktorej nie je cudzí ani hlboko ľudský záujem o tému diela. Výsledkom takýchto prístupov je sugestívny obraz nekonečného hľadania zmyslu života a podstaty sveta v náboženskom priestore ázijských kultúr.

Prof. PhDr. Dalimír HAJKO, DrSc.

Katedra kulturológie

Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre

Tento svazek knihy  Náboženské tradice Asie,  pojednávající především o náboženství Indie,  pochází z pera jednoho z předních českých znalců hinduismu a indických náboženských tradic vůbec.

Uvedení do původních náboženských systému Indie je provedeno velmi koncízně a komplexně – z hlediska historického, sociologického, religionistického a filozofického. Autor sleduje vývoj náboženských idejí od samotného úsvitu indických dějin – od Harappské civilizace  (datovaná zhruba mezi 3000 a 1900 př.n.l.), kde hledá kořeny prvotní indické kultury a náboženství. Existuje předpoklad, nejen autora této publikace, že se zmíněna civilizace v údolí řeky Indus  vyvinula v kontextu a pod vlivem prastaré kultury Předního východu. Werner sleduje vývoj náboženských idejí od nejstarších lidových forem chápání věčného zákona – sanátana dharma, přes systém védismu, bráhmanismu až po hinduismus v jeho nejrůznějších aspektech, též jako reformní a nová hnutí, která se od minulého století šíří i na Západ.

Indie je místem vzniku i jiných systémů, z nichž je nejoriginálnější a nejrozšířenější buddhismus. Tomu autor věnuje téměř 140 stran a postupuje opět historický, od bráhmanismu přes asketické hnutí šramanů, jógické školy, narození Buddhy a jeho osvícení,  přes učení buddhistického kánonu až po sektářská hnutí hínajánového a mahájánového buddhismu a jeho expanzi do himálajských zemí (Nepál, Bhútán a Tibet). Autor si je vědom, že bez pochopení védismu a bráhmanismu nelze pochopit ani buddhismus, ani hinduismus ve všech jeho  podobách.

Vedle historického aspektu se Werner soustřeďuje i na filozofické myšlenky, které doprovází každou náboženskou etapu. Popisuje též šest staroindických daršanů neboli filozofických škol a učení významných myslitelů jak v rámci hinduismu, tak i buddhismu.

O autorově komplexním pojímání problematiky svědčí i jeho popis náboženských praktik a lidových projevů uctívání božstev a jiných kultů.  Každý náboženský koncept, školu, sektu, mytický jev, božstvo a náboženské praktiky Werner vysvětluje téměř encyklopedicky.

Svými základními rysy:  historičnost, systematičnost a organická propojenost jednotlivých oddílů, se toto dílo stává nepostradatelnou pomůckou pro studium religionistiky a indologie.

PhDr. Svetislav KOSTIĆ, Dr.

Ústav jižní a centrální Asie FF UK

   Český, převážně v anglickém Durhamu působící indolog Karel Werner (*1925) navazuje na svou dřívější publikaci Náboženství jižní a východní Asie (Brno: Masarykova univerzita, 1995). I když se (navzdory názvu nové publikace) nadále věnuje jen části Asie, je text rozšířen. Jednotlivá náboženství probírá mnohem podrobněji. Autor se drží koncepcí zavedených britskou koloniální vědou. Nezdráhá se poměrně často náboženské skupiny a směry hodnotit. Používá pro interpretaci vzdálených náboženství pojmosloví převzaté z náboženství západního světa. Jeho text je svou srozumitelností vhodný zejména pro poučené laické zájemce. Kdo se snaží získat ucelený odborný pohled na zvolená náboženství, může informace získané v této knize doplnit novějšími poznatky a výklady.

    Autor se podrobně věnuje náboženstvím spojovaným s Indií. I když kořeny hinduismu překvapivě vidí v Evropě. Indický svým původem je buddhismus, sledovaný pak na své další cestě kontinentem. Při té příležitosti si všímá původních domácích náboženství, která obvykle s buddhismem koexistují, např. šintó, konfuciánství, taoismu, bönu. Kapitola je věnována i ostatním náboženstvím zastoupeným dodnes v Indii.

   Kniha imponuje šíří tematického záběru. Autorovy odborné zájmy sahají od indologie, v níž je doma až ke korejskému šamanismu a ke krátkým zmínkám např. o náboženském taoismu. Proto je zřejmě u některých témat odkázán na sekundární prameny.

    Dosavadní úvody, přehledy či nástiny religionistiky v češtině se jednotlivým náboženstvím buď nevěnují, nebo jen poskytují základní informace jako úvody ke speciálně religionistické části studia. Nová publikace patří k těm, které se podrobně věnují jednotlivým směrům. Stojí vedle několika řad podrobných, specializovaných monografií věnovaných jednotlivým náboženstvím v edici nakladatelství Prostor a podobné menší edice nakladatelství Lidové noviny. Ve srovnání s podobně obsáhlým Lexikonem světových náboženství, který redigoval jeho britský kolega Christopher Partridge (Praha: Slovart, 2006) se věnuje užšímu okruhu náboženství a je proto podrobnější. Zatímco Lexikon důrazně sleduje spíše současné žité, empirické náboženství, jak je znají specializovaní američtí a evropští badatelé, Werner se více věnuje normativním a historickým aspektům.

 Doc. ThDr. Ivan Odilo ŠTAMPACH

vedoucí katedry religionistiky a filosofie Pardubické univerzity,

předseda Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů

Doporučujeme zájemcům i předchozí dílo prof. Wernera,

překlad klasického buddhistického spisu

DHAMMAPADAM

viz

http://www.cadpress.sk/dhammapadam.htm

a nové vydání jeho

ENCYKLOPEDIE HINDUISMU

ISBN  978-80-88969-36-5

Vázaná / tvrdá vazba, cca 300 stran

jakož i naši novinku tematicky velmi blízkou:

KODŽIKI / KOJIKI

n e b o l i

Kronika dávných příběhů

v překladu Dr. Viktora Krupy

viz

http://www.cadpress.sk/kodziki.htm

http://www.cadpress.sk/kojiki.htm

vydává

C A D   PRESS

http://www.cadpress.sk

cad@atlas.cz
cad@atlas.sk

Telefón: (00421) 903 159 404

 

 

 

   Najdete nás i na Facebooku: 

http://www.facebook.com/cadpress

uvítáme pokud nás doporučíte také svým známým! 

 

 

---

 

 

 

ISBN 978-80-88969-40-2

220 stran A5, 80 fotografií

  Objednávky přijímáme již nyní 

 

Obsah

Předmluva

I.    Část úvodní

1. Proč dnes jóga

2. Moderní pohled na jógu

3. Hathajóga a zdraví, Hathajóga a naše tělovýchova

 

II.   Část praktická

1. Zásady praktického přístupu k józe

 

2. Jak správně cvičit Hathajógu

 

3. Základní kurs Hathajógy v deseti lekcích

Lekce I (Uddijána bandha, śíršásana, makarásana)

Lekce II (Śalabhásana, bhudžangásana, dhanurásana)

Lekce III (Tádásana, vrkšásana, garudásana)

Lekce IV (Trikóñásana, padahastásana)

Lekce V (Paśčimóttánásana, džánuśirásana)

Lekce VI (Vadžrásana, sidhásana, bhrúmadhjadršti, naságradršti, śavásana)

Lekce VII (Ardhamatsjéndrásana, vakrásana, sarváṅgásana, viparíta karaní,

            sukhásana, samásana I)

Lekce VIII (Halásana, suptavadžrásana, samásana II, svastikásana, siddhásana,

            padmásana)

Lekce IX (Majúrásana, matsjásana, jóga mudrá)

Lekce X (Naulí krijá)

 

4. Práṇájáma (dechová cvičení)

5. Pročišťovací praxe

6. Metodika denní praxe Hathajógy

 

III. Část závěrečná

1. Zásady jógické životosprávy

2. Co můžeme opravdu očekávat od Hathajógy

 

 

 

---

 

 

Z našich dalších titulů, které vyšly v edici
Světové  duchovní  proudy
vám můžeme nabídnout např:

 

 

 

 

François Decret:

MÁNÍ A TRADICE MANICHEISMU

 

===================================

 

Prof. Glasenapp & Róši Kaisen: 

BUDDHISMUS A KŘESŤANSTVÍ

 

 

===================================

 

Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností

 

 

Výjimečná příručka obsahující informace o několika tisících náboženských komunit, hnutí, tajných bratrstev, mystických řádů, hermetických a okultních společností a sekt celého světa - činných od nejstarších dob do současnosti (přes 3 000 hesel) .

Údaje o všech hlavních náboženských hnutích v rámci světových náboženství a duchovních tradic i New Age.

Publikace je navíc doplněna 4 speciálními rejstříky jejichž pomocí lze vyhledávat i údaje o osobnostech, odborné termíny a pod.

váz. / 540 stran,

doplněno 4 speciálními indexy: rejstřík osobností, pojmů, geografických lokalit a společností a organizací.

Hesla Lexikonu se stala i základem religionistické sekce českých elektronických encyklopedií Diderot !

detaily viz web-stránky:

http://www.cadpress.sk/sekty.htm

 

Spřízněné organizace Namasté Nepál   Prodej nepálských uměleckých předmětů a obrazů        Ke stažení Tibetská vlajka    Tibetská hymna Mimořádná nabídka pro mimořádné jedince Pro zájemce o nekonvenční cestování, exotiku a asijskou kulturu:     Více na http://www.cadpress.sk/mongolsko/             Aktuální nabídka vydavatelství a česko-slovenské distribuční firmy CAD PRESS přes 7000 knih, CD a videokazet z českých a slovenských vydavatelství na stránkách: http://www.cadpress.sk   filozofie a religionistika, duchovní tradice mimoevropských národů, léčitelství, orientální medicína možnost zkopírování cenníků a katalogů   Kompletni katalog / cenik pro jednotlivce najdete na adrese http://www.cadpress.sk/cenikcsr_komplet.zip http://www.cadpress.sk/cenikcsr_komplet.xls   TAM  si muzete KOMPLETNI CENIK a KATALOGY  i  zkopirovat (6 500 nabizenych titulu – knih, hudebnich CD, dvd a videokazet) Katalog literatury a video-titulu o bojovych umenich a zdravotnich cvicenich je na adrese  http://www.cadpress.sk/budo_katalog.zip Nebo http://www.cadpress.sk/budo_katalog.doc   podrobnosti o nasich NOVINKACH najdete vždy na strance http://www.cadpress.sk/novinky.htm   Nabidka vhs a dvd JOGA, BRISNI TANCE a TAICHI: http://www.cadpress.sk/brisni_tance.htm     Kompletni nabidka pro knihkupce je na adrese http://www.cadpress.sk/cenik_distribucekomplet.zip kde si muzete CENIK ZKOPIROVAT !     Záleží LEN na kníhkupcoch či požiadované tituly od nás objednajú ! Pokiaľ v niektorej predajni naše publikácie nanájdete - sťažujte si u vedúceho príslušného kníhkupectva (nie u nás), nakoľko je v jeho komptencii naše knižky objednať a my objednávky pre SR vybavujeme okamžite !!!     Predaj našich kníh v Bratislave: http://www.cadpress.sk/knihkupectva.htm Pokial nie ste z Bratislavy a máte záujem objednať si naše knižky, videokazety a hudobné CD cez internet N a v š t i v t e virtuálny obchodný dom        Najdete nás i na Facebooku:  http://www.facebook.com/cadpress uvítáme pokud nás doporučíte také svým známým!    CAD PRESS F.R. HRABAL Office: Luda Zubka 23 (PP 5) SK-844 05 Bratislava 42 - Dúbravka http://www.cadpress.sk http://web.stonline.sk/cad cad@atlas.cz cadpress@seznam.cz cad@atlas.sk Telefón: 0 903 159 404 ------------------------------------ (02) 6436 9928

 

 

 

 

aktualizace    13  /  03 /  2013