CESTA NA TAJMYR - DOPORUČENÍ.

Přes notorická varování všem, kdo se pokoušejí porozumět Rusku, autor Cesty na Tajmyr se o to pokouší. Ojedinělým způsobem: kombinací zasvěcených pozorování a pečlivého studia všemožné literatury.

Po řekách se vydal severním směrem hledat a poznávat údajné srdce Ruska - Sibiř. Toho srdce, které bylo zároveň odedávna úběžníkem ruského utrpení v "souostroví " trestných táborů.

Jeho plavba je úctyhodná. Z cestopisu, který je dílem věcnou reportáží, dílem výletem do ruské minulosti i současnosti, vytěžil obrovské množství poznatků. Téměř encyklopedických.

Jeho kniha je ale nakonec stejně plavbou do ruské duše, do ruské mysli, do ruského pohledu na vlastní minulost i na svět. Pohled, který čtenáře uchvacuje i děsí. Autor dokázal spojit až technickou věcnost svého pohledu s občanským zaujetím toho, kdo musí myslet na obavy občana země, která si s Ruskem, hlavně s tím sovětským, ale nejen tím, užila své.

Vznikla tak kniha, která, myslím si, nemá u nás obdoby. Je v ní uložena obrovská píle, autorská práce, schopnost vhledu. Směs věrohodného zájmu o člověka i svět kolem velkých řek, starostí o budoucnost Ruska, obavy z jeho imperiálního, přecitlivě vztahovačného vnímání světa.

Přitom oceňuji, že v autorovi není nenávist, ani zlomyslnost. Spíše lidská účast a snaha porozumět.

Kniha nepochybně zasluhuje vydání.

Doc. JUDr. Petr PITHART,

bývalý předseda české vlády a dlouholetý předseda a podpředseda Senátu Parlamentu ČR, historik a politolog

Váš rukopis jsem hned nejen prolistoval, ale do některých pasáží se rovnou s velkým zájmem začetl. A to i přesto, že práce mám (v souvislosti s uváděním mého nového filmu „Nabarvené ptáče“ jak v zahraničí, tak i v Česku), nad hlavu a pořádně nic nestíhám.

Až kniha vyjde, dejte vědět, prosím, protože si jí musím koupit a přečíst.

Je to opravdu daleko, daleko více než jen cestopis.

Recenzi Vám k ní nenapíšu, omlouvám se, to nestíhám a stíhat nebudu, ale Vaší žádosti o napsání anotace opravdu rád vyhovím. Bude krátká, ale věřte, že od srdce:

Mohu napsat jen jedno… Doporučuji…. Doporučuji… Doporučuji!

Václav MARHOUL

Poutavý cestopis Fr. Hrabala-Krondaka není pouhým cestopisem, nýbrž cenným svědectvím o současném Rusku, doplněným mnohými sondami do ruské politické a kulturní historie. Zvláště cenné jsou poukazy na neuralgické body česko-ruské historie, úlohu Československých legií, osud Podkarpatské Rusi či srpnovou okupace roku 1968, dodnes zkreslovanou ruskými médii.

Podobně jako slavná kniha Andre Gida byla statečným hlasem pravdy v době, kdy na Západě vycházely obdivné chvalozpěvy renomovaných intelektuálů na Stalinovo Rusko, je i dnes - kdy Putinovo Rusko zaplavuje svět, a zejména bývalé sovětské satelity, produkty svého propagandistického průmyslu lži - potřebné korigovat tsunami ruských trollů osobním svědectvím i uváděním historických faktů, které oficiální ruská média zamlčují nebo překrucují.

Mons. prof. PhDr. Tomáš HALÍK, Th.D.

teolog, sociolog a filozof; prezident České křesťanské akademie a viceprezident mezinárodní vědecké rady – Council for Research in Values and Philosophy.

Kniha CESTA NA TAJMYR nepředstavuje jenom pouhý další cestopis o Rusku. Jde o cestopis “literárně-sociologicko-politologický“, resp. plasticky podaný reálný obraz dnešního Ruska z pera renomovaného českého cestovatele, jenž zná Rusko zřejmě lépe, než 90% Rusů, jelikož ho během posledních 10 let projel doslova křížem krážem, absolvujíc desetitisíce kilometrů – od Petrohradu po Vladivostok, od Murmansku po Magadan, od Čečenska po Čukotku a od Altaje po Jamal, Tajmyr a Jakutsko – a navštívil de facto všechny oblasti a republiky Ruské federace, vyhýbajíc se vesměs turistickým destinacím.

Jednoduše a krátce, z jeho vyprávění úplně čiší, že zná Rusko zevnitř, že ho má doslova bytostně prožité. Navíc, své osobní zážitky a prožitky dokáže zároveň projikovat do širšího kontextu kulturních, historických a politických souvislostí, čímž vzniká plastický obraz, který dokáže oslovit i čtenáře, obeznámené dosud - byť i dokonale - pouze s jeho jednotlivými aspekty.

Každopádně Hrabal-Krondak momentálně nepochybně patří k největším znalcům dnešního Ruska; neznám nikoho, kdo by tuto zemi poznal na vlastní kůži tak jako on, kdo by ji dokázal tak věrohodně popsat.

Během svého několikaletého putování napříč Ruskem autor navštívil nejen četná muzea, archivy a chrámy, ale též mnohé školy a výzkumné ústavy i řadu těžko dostupných míst – starověká posvátná místa, opuštěné vojenské základny, archeologická naleziště, zlaté doly i polární stanice, megalitické svatyně, továrny i mrtvá města, hroby čs. legionářů i pozůstatky stalinských lágrů, redakce a ateliéry umělců, ale i pozoruhodné přírodní scenérie, zahraničním turistům nedostupné.

Pomáhal vakcinovat soby jamalským pastevcům, účastnil se lovu kalmarů v Japonském moři a sobů na Čukotce, lovil jesetery na Leně a kambaly na Kolymě, zúčastnil se šamanských obřadů na Altaji, v Burjatsku, Tuvě a Jakutsku, splavil mohutné a divoké sibiřské řeky - Jenisej, Irtyš, Lenu, Kolymu, Angaru a Podkamennou Tunguzku...

Díky tříletému pobytu uvnitř nejrůznějších místních etnických a sociálních komunit, sdílejíc s domorodci mnohé intimní životní epizody (rodinné oslavy, svatby, křtiny a náboženské rituály), měl možnost seznámit se zdejšími poměry – každodenním životem a názory obyčejných lidí – komplexněji, než se to podaří mnohému "domorodci", žijícímu ve vzdálené metropoli, nebo zahraničnímu "expertovi", mnohdy navíc závislému na službách tlumočníka, během několikatýdenní expedice.

Cestujíc po Rusku autostopem, dálkovými vlaky, maršrutkami a náklaďáky, občas pásovými transportéry, na palubě vrtulníku, nákladní lodi či tankeru, setkává se během svých cest s intelektuály i dělníky a řemeslníky, ministry i pastevci, vědci i domorodými šamany, rektory universit i venkovskými učiteli, žurnalisty, spisovateli, zálesáky, léčiteli, geology a naftaři, představiteli samospráv, byznysmeny i politiky, s polárníky, záchranáři, piloty vrtulníků i šoféry náklaďáků; s lodníky, námořníky i rybáři. Diskutuje při šálku čaje či sklence vodky s místními umělci, spisovateli, válečnými veterány, kozáky, lovci a zlatokopy, studenty i penzisty, buddhistickými mnichy, muslimskými imámy i židovskými rabíny, pravoslavnými popy i katolickými misionáři, s etnografy i příslušníky četných původních etnik, aby své poznatky a zážitky následně prezentoval ve svých cestopisech, doplňujíc je vlastními úvahami.

Stejně jako se liší jeho styl cestování od způsobu cestování běžných turistů, tak se liší i styl a forma jeho knih od běžných cestopisů. Neomezuje se jen na pouhý popis místních zajímavostí, památek a přírody, ale reflektuje i všemožné aspekty reálného každodenního života a snaží se v mezích možností přiblížit i historii tohoto regionu, včetně kulturního a politického kontextu. A to jak formou krátkých politologických či etnografických exkurzů, tak prezentací jedinečných fragmentů tzv. malých dějin, získaných během rozhovorů s domorodci. Právě ona orální historie, mapující především „dějiny viděné zdola“ (resp. dějiny každodennosti, všedního dne), je pomyslným kořením všech autorových "literárních cestopisů", které běžný cestopis mapující tu kterou zemi "zvenčí", tj. pohledem turisty, zákonitě postrádá. Zvláště pak, jde-li o návštěvníka, limitovaného při své návštěvě zmíněné země jak krátkostí pobytu, tak způsobem dopravy a ubytování, nezřídka i samotnou chatrnou znalostí místního jazyka, což platí dnes, v době Google Translatoru, dvojnásob.

Celá kniha je prakticky dílem interdisciplinárním, i proto je autor charakterizuje celkem výstižně jako “literárně-politologický cestopis“. Své vlastní poznatky a fragmenty tzv. malých dějin (vyslechnuté příběhy a svědectví) doplňuje autor údaji a fakty z oblasti historie, etnografie, politologie a sociologie, ale i řady dalších disciplín (botaniky, kulturologie, lingvistiky, atd.), v míře, nenarušující zásadně čitelnost textu.

Kniha totiž, samozřejmě, nemá ambice suplovat odbornou monografii, nýbrž spíše probudit u běžného laického čtenáře hlubší zájem o uvedenou problematiku, resp. osvětlit širší souvislosti té či oné epizody. Specifickým aspektem autorových knih jsou pak patriotické poukazy na českou, potažmo československou stopu, na kterou lze v navštívených místech narazit.

Není divu, že bezprostřední dojmy a popisy reálného, autentického Ruska zvedají žluč členům ruské páté kolony a naivním "rusofilům", kteří vesměs v Rusku nikdy nebyli (nanejvýš kdysi dávno se zájezdem SČSP) a pro něž je dnešní RF symbolem pořádků zborcených Listopadem i naděje v jejich návrat.

Již vzhledem k jejich rozdílným ideovým východiskům není divu, že mnohým „rusofilům“ připadá autorův pohled na ruskou realitu (a jmenovitě v souvislosti s porušováním základních lidských práv, „morbidní postsovětskou nostalgií“ a ruským imperialismem) jako projev rusofobie. Vezmeme-li však do úvahy, že na rozdíl od těchto svých kritiků Hrabal-Krondak zasvětil podstatnou část svého života jednak odboji proti totalitě, jednak následnému boji proti totalitarismu a neostalinismu, jejichž reliktem je právě současný putinovský režim, nejsou nijak překvapující jeho striktní, resp. nesmlouvavě kritické názory a stanoviska.

Naopak, pro mě, který s autorem sdílí nejen zážitek autentického Ruska (a jmenovitě Kavkazu), ale i prožitek reálného socialismu, během něhož jsme se navíc oba v 70. letech – nezávisle na sobě – podíleli na šíření tzv. samizdatů (ilegální či přesněji zakázané literatury), jsou jeho pocity a postoje zcela pochopitelné a sympatické.

Většinu zemí bývalého Sovětského svazu znám totiž z autopsie velmi dobře, jelikož v letech 1990-2000 jsem tam s nevelkými přestávkami jako novinář Lidových novin, České televize a agentury Epicentrum působil (než jsme byli s mojí kolegyní Petrou Procházkovou označeni za persony non grata a z Ruska vykázáni, stejně jako Hrabal-Krondak o 20 let později).

Konkrétně třeba v případě Kavkazu jsou nepochybně relevantnější závěry autora, jenž např. místa masakrů – jako Beslan či Horská Balkaria – během svých návštěv regionu navštívil v doprovodu pamětníků a pozůstalých, než předžvýkané či tendenční články pisálků, kteří tato místa nenajdou ani na mapě, o jejich znalosti ruské historie ani nemluvě.

Není divu, že názory kremlobotů, čerpajících ze Sputniku a dalších pochybných virtuálních studnic demagogie, se diametrálně liší od poznatků a závěrů autora, který místo informací instantních čerpal své poznatky ze širokého spektra autentických, místních informačních zdrojů a své apriorní představy mohl dlouhodobě konfrontovat s každodenní realitou i s očitými svědectvími.

A není proto divu, že titíž jedinci, kteří mi uprostřed noci přes telefon vyhrožují „My tě dostaneme, ty česko-čečenská svině“, budou touto knihou pohoršeni, stejně jako naivní „rusofilové“, prosťáčci, upřímně věřící iluzi bezpečného spočinutí v lůně bratrských slovanských národů čele s kremelským gosudarem.

Abych to shrnul:

Hrabalův popis Ruska, to není nějaká primitivní antiruská agitka, ideologicky či nacionálně motivovaný žlučovitý projev rusofobie, je to prostě jen syrový popis surové ruské reality vnímané pohledem bezprostředního pozorovatele, s přihlédnutím k historickým souvislostem a nejrůznějším konotacím.

Jako červená nit se vine celou knihou téma konfliktu evropských hodnot a ruského myšlení ("ruské pravdy"), který se nepromítá jen do mezinárodních vztahů (konfliktu Evropa versus Rusko), ale dennodenně i do aktivit českých kremlobotů - jak protievropských politiků, tak internetových trollů - otravujících společenské klima, zamořujících politickou scénu i mediální prostor proruskou propagandou a nihilismem.

Toto je moc důležitá kniha. Málokdo totiž v Evropě ví, co je to Rusko.

Jaromír ŠTĚTINA

předseda hnutí Evropa společně (ESO)

(Bývalý válečný reportér z oblastí Sovětského svazu, spoluzakladatel společnosti Člověk v tísni, senátor PČR a místopředseda podvýboru (SEDE) Evropského parlamentu)

Milý pane Hrabale-Krondaku,

mnohokrát vám děkuji za dopis, a hlavně za přiložený rukopis. Je to veliké a úctyhodné dílo, které odráží nejen Váš spisovatelsky talent, ale též cestovatelskou odvahu a vášeň poznávat nove věci. Obdivuji i Vaši občanskou inteligenci, která je v textu vidět.

Každý čtenář, především ten, který Rusko nezná, se z vaší knihy naučí podstatně víc, než z nějaké učebnice.

Je to veliké dílo a moc vám k němu blahopřeji.

Prof. Igor LUKEŠ

Text jsem se zájmem přečetl a musím říci, že ho česká společnost potřebuje. Dává plasticky vyniknout všemu tomu, co na Rusku tolik obdivujeme, a co nás ale zároveň tolik zneklidňuje. Krása přírody i průmyslová devastace. Krása lidských příběhů žitých ve skrytu a ve skromnosti, vedle níž bují okázalost a nabubřelost. Jsem rád, že jste se pustil do psaní a že edice už má jasný obrys. Rád ji budu doporučovat.

Senátor Pavel FISCHER

(bývalý ředitel Ústavu empirických výzkumů STEM, poradce presidenta Václava Havla, náčelníka Generálního štábu Armády ČR a ministra kultury ČR pro oblast zahraniční politiky).

Nový cestopis F.R. Hrabala-Krondaka Cesta na Tajmyr není jenom poutavou zprávou o současném životě na Sibiři, v oblasti povodí řeky Jeniseje a za polárním kruhem, ale podává ucelený a propracovaný obraz současného Ruska v širokých souvislostech.

Autor zachycuje nejen historii míst, která navštívil, ale zajímají jej veškeré náboženské, kulturní, etnografické, ekonomické i politické souvislosti s nimi spojené. Jeho vyhraněný a nemilosrdně kritický pohled na iluze a mýty, kterým o roli Ruska v dějinách a v současnosti podléhají i vzdělané vrstvy ruské společnosti, je podložen faktickými znalostmi a osobní zkušeností.

Kniha pana Hrabala-Krondaka je výrazným a důležitým příspěvkem do diskuse o našem vztahu k Rusku a o vztahu Ruska k nám.

Měla by se proto stát povinnou četbou pro české a slovenské politiky, zejména ty nejvyšší.

Daniel KROUPA,

odborný asistent Katedry politologie a filozofie FF UJEP,

Kniha Cesta na Tajmyr F. R. Hrabala-Krondaka je poutavým cestopisem po současném Rusku. Autor se podíval do míst, kam nejenže běžný turista nezavítá, ale cizinec se vlastně ani teoreticky podívat nemůže. Autor procestoval řadu míst, jimiž prošla bouřlivá i drastická historie Ruska, míst, která mohou vyprávět mnohé o škodlivosti jakékoli ideologie a velikášství. Nezůstal u vnějšího pozorování jevů, hovořil a přátelil se lidmi, zjišťoval jejich postoje a názory, které neváhá podrobit kritické reflexi.

Knihu mohu doporučit ke čtení jako doplněk k "velkým" dějinám SSSR a postsovětského Ruska.

doc. PhDr. Hanuš NYKL, Ph.D.

Ústav východoevropských studií

„Konečně jsem se dostal k Vašemu textu a je to skvělé čtení!  Moc zajímavé a místy i velmi zábavné."

Jiří ŠEDIVÝ

ředitel Evropské obranné agentury (EDA),

bývalý ministr obrany ČR a náměstek generálního tajemníka NATO

Doslova jedním dechem jsem přečetl řádky, které mne vzrušily, zaujaly, překvapily, přesvědčily a obohatily. Autorem je člověk, který neprojel Rusko jen tak rychlíkem ve vagónu první třídy. Naopak, citlivě a pokorně vnímá lidi kolem sebe, stejně jako jejich každodenní život, jenž následně dokáže jemně a barvitě popsat, čímž mi přinesl řadu dalších vjemů a pocitů doprovázených fakty a ne mýty.

Směs dobrodružných, cestopisných, historických a osobních postřehů působí věrohodně, jakoby autor žil v místech, o nichž píše, dlouhodobě. Není pouhým cestovatelem a zprostředkovatelem cizího poznání, nepopisuje a neškatulkuje. Patří mu můj obdiv. Teď vím více!

PhDr. Miroslav KARAS,

ředitel ostravského studia České televize

Četba mi dala zabrat, ale četl jsem to rád a opravdu dočetl do konce.

Silnou stránkou žánrově hodně heterogenního spisu, který autor z tohoto hlediska přiléhavě nazval "sociálně-antropologicko-politologický cestopis", je jeho jistá syrovost a autenticita.

Myslím, že tato rozsáhlá kniha pomůže našemu čtenáři pochopit Rusko bez brýlí mámení, i když zase z hodně krajní pozice, ale je to kniha deziluzivní a to je asi pro reálné a pravdivější poznání země lépe.

Až kniha vyjde, rád ji doporučím našim studentům jako radikální obraz země, kterou studují a o které by se měli něco dovědět právě z pozice autentičnosti, zážitkovosti a ostrého vidění.

prof. PhDr. Ivo POSPÍŠIL, DrSc.

ředitel Ústavu slavistiky Masarykovy univerzity v Brně

Můj nejoblíbenější bonmot praví, že cokoliv řeknete o Rusku, je pravda. Je to fakt. Chcete důkaz, že Rusko je bohaté země? Projděte se v sobotu večer před některým z moskevských exkluzivních klubů, a takovou koncentraci Maybachů, Rolls-Royců a Maserati jen tak nenajdete. Že je Rusko chudé? Zajeďte si kousek od centra sibiřského Kemerova a popovídejte si jako já s Naděždou Alexandrovnou, která celý život pracovala jako asfaltérka. Teď žije v jednopokojovém bytě v polorozpadlém dřevěném třípatrovém domě s penzí ve výši necelých sto dolarů. Má Rusko nádhernou přírodu? Zajeďte si na Altaj. Je v Rusku příroda zničená? Navštivte Krasnojarsk s jeho hliníkárnami. Zážitek pro silné povahy.

Rusko je země polymorfní, mnohotvará, nesmírně rozmanitá, často paradoxní až šokující. Cestování je způsob, jak ji poznat. Pochopit ji asi ne, to ostatně podle známého výroku básníka Fjodora Ťjutčeva ani rozumem nelze, ale uvědomit si, jak pestrá je.

Tím spíše, že cesta jako taková má v ruské kultuře zvláštní místo. Všechny rituály lidové magie, tedy takové ty věci, které děláte, aniž byste věděli proč, jsou spojeny s cestou. Zvyk posadit se před cestou na chvíli na stoličku, zákaz podávání ruky přes práh a další mají poutníkovi přinést štěstí. Však ho ostatně potřeboval. Dějiny Ruska 19. a hlavně 20. století jsou plné masových přesunů obyvatelstva, ve značné míře nedobrovolných. I dnes, řekne-li vám někdo, že jede do Magadanu, zježí se vám chloupky na zádech. A to i přesto, že dobře víte, že váš známý tam letí na obchodní cestu na týden a ne do pracovních lágrů s velmi nejistou perspektivou návratu.

Cesta, tím spíše po rozhlehlých ruských prostorách, sbližuje. Lidé ve vlaku či maršrutce se vám otevřou výrazně častěji, než by se vám to přihodilo u nich doma. Za pár dní ve vagonu 3. třídy či v podpalubí pasažérské lodi se dozvíte řadu rodinných příběhů a z tohoto kaleidoskopu si můžete vytvořit plastičtější obraz Ruska. Samozřejmě zdaleka ne každý má čas, odvahu a jazykové vybavení, aby to mohl zažít na vlastní kůži. 

O to cennější je kniha Fera Hrabala, kterou tímto vřele doporučuji k přečtení.

Ondřej SOUKUP

Redaktor Hospodářských novin

(Absolvent moskevské fakulty historie a bývalý dopisovatel HN v Rusku)

Hrabalova Cesta na Tajmyr

Rusko se více či méně prolíná skoro celým mým životem. Jako dítě jsem měl rád ruské pohádky o krásné Vasilise, statečných bohatýrech, ptáku Ohniváku, Kostěji Nesmrtelném, babě Jaze, která létá v hmoždíři a bydlí v chaloupce na kuří noze... 

Moji rodiče postižení vpádem vojsk Varšavské smlouvy a sovětskou okupací a následnou normalizací mě od malička vedli k tomu, abych rozlišoval mezi sovětským a ruským, abych nevnímal všechny Rusy jako komunisty a okupanty, abych četl Puškina, Dostojevského, Tolstého, Gogola a mnoho dalších autorů pokud možno v originále, abych se dokázal zaposlouchat do geniální hudby Čajkovského, Stravinského a Rachmaninova, abych se snažil vnímat a pochopit Rusko v jeho nekonečné rozmanitosti. A já se snažil a bavilo mě to. Pamatuji se, jak mocně jsem byl zaskočen a překvapen, když se mi poprvé dostaly do ruky Šolochovovy Donské povídky. Jak jsem pak hledal dál a objevoval Bulgakova, Solženicyna, Okudžavu, Vysockého... Bylo to vzrušující a přirozené spojenectví intelektu a citu proti bezduchosti, prázdnotě a cynismu tehdejšího systému. 

Poprvé jsem se dostal do Ruska až v roce 1992 jako mladý vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV, pak znovu o rok později jako stipendista norského Nobelova institutu. V obou případech byla místem mého pobytu Moskva. Už tehdy všichni, které jsem tam potkal, zdůrazňovali, že Moskva není Rusko a že chci-li jejich zemi opravdu poznat, musím na venkov. Neměl jsem na to čas, snažil jsem se co nejvíc pracovat a studovat, cesta z města se nekonala. A pak jsem se stal českým diplomatem a najednou mé vztahy s Rusy a Ruskem dostaly jiný rozměr. Navštívil jsem tuto zemi pracovně ještě mnohokrát, nakonec jsem tam působil i jako velvyslanec. Šanci ji skutečně poznat mi ale vzala oficialita mého postavení. Snažil jsem se o to alespoň zprostředkovaně, zval jsem do své rezidence různé osobnosti a setkával se s obrovským množstvím rozmanitých Rusů, Vladimírem Sorokinem a Borisem Němcovem počínaje, Vladimírem Jakuninem konče... Oheň a voda. Západ a východ. Evropa a Eurasie. Srdce jedněch na dlani, pěst druhých na stole před vámi. 

Nejcennější pro mne byly debaty s ruskými přáteli, kterých jsem se mohl otevřeně ptát a klást i nepříjemné otázky, abych se nakonec stejně většinou dozvěděl, že Rusko rozumem nepochopíš, jenom srdcem. Smířil jsem se s tím, že má snaha o porozumění Rusku a jeho lidem bude nekonečný proces, na jehož konci stejně bude nejspíš poznání, že vím, že nic nevím. 

A pak se mi dostal do ruky rukopis knihy Františka Hrabala-Krondaka Cesta na Tajmyr. Autor sám svou práci charakterizuje jako sociálně-antropologicko-politologický cestopis.

Začetl jsem se. Je to výjimečně zdařilý pokus o vhled do ruské duše, úporně a neúnavně prověřovaný přímo v terénu, skutečnými zážitky mezi ruskými lidmi. Postřehy autora informovaně zasazené do geopolitického kontextu a podávané strhujícím tokem jeho putování a vyprávění autentických zážitků vtáhnou i díky svébytnému jazyku a stylu čtenáře do světa, který by jim jinak zůstal utajen.

Kniha Cesta na Tajmyr se čte jedním dechem. Udivuje, překvapuje, pomáhá pochopit. Autor nám nevnucuje svůj pohled, ale dopřává vidět pod povrch všem, kteří hledají pravdu a chtějí chápat Rusko v souvislostech a kontextu historickém, antropologickém, etnologicko-etnografickém, geografickém i politickém. Nabízí unikátní příležitost k obohacení vlastních znalostí a dojmů o Rusku všem, které zajímá realita ve své nekonečné škále odstínů a nechtějí zůstat zamčení v komfortním, ale plytkém světě jednoduchých a zavádějících šablon, předsudků a klišé. 

Je to poutavé čtení, které doporučuji každému, kdo místo laciné generalizace chce přemýšlet o plastičnosti a různorodosti současného Ruska, aby pak lépe chápal i jeho vnímání sebe sama a chování na mezinárodní scéně.

PhDr. Petr KOLÁŘ 

Diplomat, etnograf a politik;

bývalý náměstek ministra zahraničních věcí a velvyslanec ČR v Rusku

Na rukopisu si především cením Vašeho „svědectví“ – tedy výjimečné skutečnosti, že jste skutečně svědek zvláštního, těžce přístupného, v řadě ohledů unikátního světa. Významná část věcí, jevů a míst, které popisujete, má nádech odkrývání až jakési terra incognita, což vnímám jako zásadní připomenutí člověku XXI. století, že ne vše je jasné a přístupné.

Docela často jste mne také překvapil některými mně neznámými historickými detaily – např. o „bitvě“ o Dikson – děkuji.

Nikterak mne nepohoršovalo Vaše zaangažování do toho, co píšete, a jak to interpretujete, to plně vnímám jako autorské oprávnění, jako autorskou licenci.

A konečně na několika místech (Omsk, Charkov, Užhorod) či popisem některých zážitků se Vám podařilo evokovat mé zkušenosti z mých cest z přelomu staletí. To mi přímo udělalo radost…

Shrnuto, díky za možnost si Váš rukopis přečíst. Zcela chápu a respektuji a fandím tomu, že pro Vás má cenu zachycení Vašich zážitků a naplnění Vašich snů a tužeb.

prof. PhDr. Jan HOLZER, Ph.D.

Mezinárodní politologický ústav a Katedra politologie, Fakulta sociálních studií MU Brno

Hic sunt leones!

Najnovšie dielo Františka Hrabala-Krondaka nás v zmysle dávnej zemepisnej floskule, ktorou stredovekí kartografi vyjadrovali bezmocnosť nad nepreskúmaným územím nepresviedča azda o tom, že v Rusku okrem medveďov žijú aj levy, ale skôr čitateľov usvedčuje z toho, ako málo o tejto krajine vieme. A práve preto potrebujeme knihy ako je „Cesta na Tajmýr“ a spisovateľov ako je jej odvážny autor.

Odvážny nielen preto, že podnikol tak ďalekú cestu za polárny kruh a do povodia rieky Jenisej, ale pre spôsob ako tamojšiu, pre nás často nepochopiteľnú realitu uchopil s úprimnosťou, prajnosťou i kritickosťou informovaného cestovateľa, ktorý tadiaľ iba neprechádzal, ale skutočne nahliadol do osudov miestnych ľudí.    

Nápaditý muž s mladistvým elánom bádateľského ducha, ktorému roky a nie vždy radostné životné skúsenosti nadelili filozofický nadhľad na život nám sprostredkúva kaleidoskop každodenného a predsa tak nevšedného života v odľahlých končinách Ruska. Vďaka nemu z prvej ruky poznávame všetko to, čím nás táto ohromná krajina fascinuje a desí zároveň. Je to tvorivá odpoveď na vábivé volanie, ktorým nás Matka Rus volá do svojho náručia, aby sme sa potom od nej s úzkosťou odvrátili, keďže jej objatie je pre nás, Čechov a Slovákov, napokon iba nebezpečným chvatom obmedzujúcim našu ľudskú a tvorivú slobodu.

Nie, toto nie je kniha o geopolitike či populárna zemepisná príručka, napriek tomu (alebo práve preto) prezrádza o živote v súčasnom kremeľskom impériu veľmi mnoho. Čitateľ putuje, žasne, obdivuje, obáva sa i premýšľa spoločne s autorom na fantastickej ceste krajinou, oproti ktorej sú dobrodružstvá Michaela Strogova v jednom z najlepších románov Julesa Verna „Cárov kuriér“ iba príbehom na skrátenie dlhých zimných večerov.

Zato rozprávanie Františka Hrabala-Krondaka vám zalezie pod kožu ako pravá sibírska zima a obohatí vaše myslenie na celý život.

Dr. Miloš JESENSKÝ, PhD.,

publicista a odborný pracovník Národného osvetového centra v Bratislave,

bývalý riaditeľ Kysuckého múzea v Čadci,

Hrabalova Cesta na Tajmyr

Kniha nakladatele, bloggera a cestovatele Františka Hrabala-Krondaka Cesta na Tajmyr seznamuje čtenáře s průběhem a zážitky ze čtyřměsíční cesty po ruském Severu vedoucí na poloostrov Tajmyr.

Jak sám autor uvádí, jedná se především o „něco jako sociálně-antropologicko-politologický cestopis“, který je doprovázen jeho vlastními úvahami či sdílením informací o historii i paměti míst, která navštívil.

Hrabalova kniha zprostředkovává především atmosféru cest ve vlaku, na lodích a při nejrůznějších akcích, kterých se zúčastnil. Jedním z jejích cílů je ukázat dopady politiky současné ruské vlády na ruský Sever (mj. ekologickou likvidaci Sibiře či velmi nízkou úroveň života většiny obyvatel) i na myšlení lidí, kteří v těchto regionech žijí. Součástí politiky je i oligarchizace ruské společnosti (která, jak víme, započala již v 90. letech 20. století) a která se projevuje mj. i v rozložení ekonomické moci a výrobní síly (nejen) ruského severu.

Hrabal zde poukazuje na jeden velmi zajímavý jev, a sice na rostoucí nespokojenost obyvatel Sibiře s moskevskou centralizací a na opakované (vždy neúspěšné) snahy o alespoň autonomii. Zároveň si velmi bedlivě všímá projevů ruského šovinistického (nebo imperiálního) myšlení, které se nijak nevylučuje s averzí k vládě Vladimira Putina.

Co mne na knize zaujalo nejvíce, je popis polo- či téměř zapomenutých míst stalinského Gulagu, které by se měly v podstatě stát „místy paměti“ (lieu de mémoire ve smyslu Pierra Nory), avšak stala se místy „zapomnění“.

V tomto směru je Hrabalova kniha pozoruhodnou paralelou vědeckých prací na toto téma. Za všechny jmenuji knihu mladé německé slavistky Niny A. Friess Nichts ist vergessen, niemand ist vergessen? Erinnerungskultur und kollektives Gedächtnis i heutigen Russland (Postdam 2010) či publikace Manuely Putz a Ulrike Huhn Der Gulag im russischen Gedächtnis. Forschungsergebnisse einer deutsch-russischen Spurensuche in der Region Perm (Bremen 2010), dokumentující marnou snahu rusko-německých iniciativ o zachování paměti sibiřského Gulagu. Existují samozřejmě i další vědecká díla, která se zcela objektivně fenoménem paměti v Rusku zabývají; v českém prostředí je to spíše marginální a marginalizovaná oblast, a z tohoto pohledu je pak pochopitelný rétorický tón autora, který velmi expresivně varuje před ruským revanšismem a nacionalismem fašizoidního typu (a to i s rizikem, že jej mohou někteří kritici obvinit z politické nekorektnosti i přesto, že vždy argumentuje konkrétními fakty).

Kniha nás tedy provází obdobím příprav na cestu po trase Moskva-Krasnojarsk a okolí přes polární kruh až na ruský sever (Dudinka, Norilsk, Putorana, Dikson) a odtud zase zpět přes Omsk, Bělgorod, Charkov a Podkarpatskou Rus do Košic. Odehrává se ve vlacích, terénních autech a z velké části na rybářských i nákladních lodích, na jejichž palubě se plavil po Jeniseji a Angaře.

Cesta je rozdělena zastávkami v jednotlivých městech a vesnicích, které slouží k rozhovorům se známými a průvodci autora, a dále k prohlídce měst, muzeí, památníků, přírody, pamětních míst na stalinské zločiny nebo návštěvě nejrůznějších koncertů i etnofestivalů, divadel či Krasnojarské hydroelektrárny (známé např. z cyklu povídek Viktora Astafjeva Car´- ryba z 80. let 20. století). Třetí vrstvou textu jsou, jak jsem již zmínila, vsuvky autora komentující buď floru dané oblasti (a případně doplňující informace o ní kuchařskými recepty) nebo historické události spojené s jednotlivými místy a doplněné o paralelní výklad (např. o čs. legiích, paktu Molotov-Ribbentrop ad.) zvláště tam, kde je v Rusku podáván jednostranný výklad a kde jsou překrucována fakta.

/…/

Kniha je rozhodně velmi čtivá a lze ji doporučit každému, kdo hledá poutavé čtení obsahující zajímavé a běžně nedostupné informace; přiznám se, že jsem v ní nalezla shodné momenty z cest po Rusku a Bělorusku, které jsem podnikla v první polovině 90. let (na ruském způsobu cestování se tedy mnoho od té doby nezměnilo až na výjimku, že tehdy se nacházely tyto země na rozcestí a zdálo se, že půjdou alespoň částečně „evropskou cestou“).

Proto je velmi cenné i poznání v knize obsažené, jak se Rusko od konce 90. let 20. století proměnilo a nakolik se liší od romantického obrazu o něm vytvořeného v pozdních 80. letech v období tzv. přestavby či v první polovině 90. let.

Doc. PhDr. Helena ULBRECHTOVÁ, Ph.D.,

předsedkyně Rady Slovanského ústavu AV ČR a členka Ústavu východoevropských studií a Vědecké rady Filozofické fakulty Ostravské univerzity

přímá koupě přes E-shop