Konfucius a Lao-c - Čínské náboženství a filozofie (Konfucius / Konfúcius, konucianismus / konfuciánství, konfuciánská filosofie a etika,Konfuciovy Hovory / Rozpravy / Rozmluvy; Lao-c´ / Lao Tze / Lao-tze / Lao Tzy, Laotse,Taoismus / taoizmus, čchan, čínský buddhismus / budhizmus / budhismus / buddhizmus; Čína, orientalistika, duchovní nauky Východu)

Konfucius a konfucianismus, taoismus a čínská filozofie, etika, kultura, literatura a duchovní nauky / Čínské náboženství a filozofie (taoismus, konfucianismus, čchan-buddhismus), čínská tradiční medicína a bojová umění. České překlady klasických spisů Východu (Čína, Korea, Japonsko) a odborná literatura z produkce vydavatelství CAD PRESS.

Spis Lun-jü neboli Hovory (resp. Rozmluvy) je jedním z nejvýznamnějších děl čínské (i světové) filosofie, v němž Mistr Kchung-fu-c' (552-479 př.Kr.), pokládaný čínskou tradicí za největšího mudrce všech dob, shrnuje principy konfuciánské filosofie a etiky určující po dlouhá staletí charakter čínské společnosti.

Konfucianismus je původním čínským filosofickým a náboženským učením, které na dva a půl tisíce let ovlivnilo utváření společenského systému nejen v Číně, ale i v přilehlých oblastech. Jeho zakladatel Kchung fu-c’, známý u nás pod latinizovaným jménem Konfucius (551-479 př.Kr.), žil v 5.století př. Kr.. Jsou mu přisuzovány tituly jako Mudrc všech věků či První učitel. Jeho učení bylo přijato za státní doktrínu v 2.st. př.Kr. za císaře Chan-Wu-tiho a obohaceno myšlenkami pozdějších myslitelů přetrvalo až do současnosti. Konfucius položil základy čínského vzdělávacího systému, který přetrval 2 000 let. Jeho eticko-sociální učení prosadil především jeho následovník Mencius (372-289 př. Kr.) ... V dobách, kdy byl konfucianismus státní doktrínou mladí muži podstupovali náročné státní zkoušky, jen aby mohli získat místo v některém úřadu.

Protože byl konfucianismus natolik spjat se státním zřízením, ztratil sice ve 20.stol. své výjimečné postavení, avšak tradiční konfuciánské hodnoty zůstaly silně zakořeněné v životech lidí a novodobí čínští myslitelé a političtí vůdci (včetně Mao Ce-tunga) vždy stáli před problémem, jak je přizpůsobit modernímu státu. Dnes se hlásí ke konfucianismu na celém světě miliony lidí. Nejvíce stoupenců má v Číně, Japonsku, Koreji, Hongkongu,Vietnamu, na Tchaj-wanu a v Singapuru.

Konfucius se nepovažoval za nijak originálního myslitele. Vycházel z odkazu minulosti, kterou považoval za zlatý věk. Učil morálnímu kodexu založenému na etice, humanitě a lásce. I přes bouřlivé období zdůrazňovala jeho filosofie ideály řádu a humanity.Základem konfucianismu byla vždy idea, že lidé mají vždy žít v harmonii jeden s druhým a s přírodou. K dosažení těchto cílů doporučoval systém mezilidských vztahů a dobré vlády. Podle jeho filosofie byl urozený muž takový, který se vyznačoval pěti vlastnostmi: vybraným chováním, ušlechtilostí, dobrou vůlí, pílí a laskavostí. Muž by měl tyto kvality využít pro řízení státu. Pro něho představovala služba ve státní správě nejvyšší poslání, protože dobrá vláda mohla přinést blaho všem lidem. Mladí muži podstupovali náročné státní zkoušky, jen aby mohli získat místo v některém úřadu.

Konfucius se zabýval také otázkami rodiny, která byla v Číně považována za primární společenskou jednotku. Byla chápána jako základní ekonomická, sociální a politická struktura proto, že se její členové podíleli na všech uvedených činnostech společně. Rodina byla přirozeným prostředím pro morální výchovu a mostem mezi jednotlivcem a společností. Učil, že v rámci rodiny si člověk plně uvědomuje svoji humanitní podstatu. Zdůrazňoval povinnosti a práva každého jejího člena a věřil, že všichni se budou chvat v souladu se svými úlohami.

Konfucius se narodil v Čou-i, malém městečku knížectví Lu na jihozápadě dnešní provincie Šan-tung v severovýchodní Číně. Stalo se tak v zimě, 20.dne - "dne II. krysy" - 10.měsíce 10.roku panování knížete Sianga z Lu anebo 20.roce panování krále Linga z rodu Čou. Podle výpočtu Eul-su Juna to byl 27. srpen 551 (nebo 552) př.Kr.

Bylo to přibližně v době, kdy v Indii působil Buddha, a v Řecku Pýthagorás; v období vlády Nabuchodonozora (Nebukadnezara) a babylónského zajetí. Několik let po Konfuciově smrti se narodili Sókratés a Empedoklés.

Lu bylo malé knížectví, vklíněné mezi dva mocné státy více či méně barbarského původu, Čchi na severu a Wu na jihu. Na západě sousedilo s dalšími malými centrálními státy Chu-nanu, s Wej a Sung. Navzájem si byly podobné svým postavením ve feudálním světě, původem svých vládců, starobylostí své civilizace a svého zařazení v rámci čínské konfederace. Lu bylo blíž k pobřeží, a bylo méně civilizováno. Hraničilo s provincií Chu-nan, kolébkou Číny, a hledělo k moři, tam, kde se tyčí Tchaj-šan, posvátná hora s věčně zelenými cedry. Konfucius ji v dětství kontemploval a v hodině své smrti si na ni vzpomněl.

Konfucius je jezuity latinizovaná forma jména Kchung-fu-c° neboli mistr Kchung. Jeho rodinné jméno je Kchung, osobní jméno Čchiou a příjmení, či přesněji jeho veřejné osobní jméno je Čung-ni , neboli nejmladší Ni.

V Konfuciových žilách kolovala údajně královská krev, prý byl dokonce potomkem vládců z Čang. Jisté je, že přišel na svět ve velmi chudé aristokratické rodině. (Jméno Kchung se objevuje poprvé v VIII.stol. př.Kr.)

Jeho otcem byl pravděpodobně Kchung Che, zvaný později Čou Liang-cho, syn Po-chia a vnuk Kchung Fang-čoua, guvernéra Fanga, prvního člena linie rodu, náležejícího k vojenské šlechtě, která emigrovala do Lu. I jeho otec byl guvernérem Čou (někdy je Konfucius označován jako syn guvernéra Čou), a v mládí se proslavil hrdinstvím při dobývání knížectví Pi-jang.

Čou-liang Cho se oženil napřed s dívkou z rodu Čou. Měl s ní devět dcer. S vedlejší ženou měl nemocného syna jménem Meng-pchi. Dcery ani synové, kteří nejsou plně fyzicky zdrávi, nejsou schopni tradovat kult předků, což je v čínské společnosti velice důležité. V pokročilém věku se tedy oženil s mladičkou dívkou z rodu Jen, která prý ještě nosila sponku ve vlasech, bylo jí tedy patnáct let.

Dívku jménem Čcheng-caj přivedli do chrámu předků rodiny jejího muže přesně tři měsíce poté, co poprvé vkročila do jeho rodiny. Po tomto obřadu se bála, že nebude moci počít chlapce, vzhledem k věku svého muže. Potají se odešla modlit do chrámu na hoře Ni-čchiou. Z toho pochází Konfuciovo jméno, Čchiou, vršek nebo mohyla.

Čcheng-caj spatřila ve snu Černého vládce (pána vod), později jednorožce, kteří jí ohlásili narození mudrce, nekorunovaného krále. Před porodem vyhledala jeskyni, zvanou mezi lidem "dutý morušovník". Ve chvíli narození syna uslyšela nebeskou hudbu a hlas, který jasně říkal:

Morušovník může taktéž být skrytou narážkou na obřady plodnosti, kterým se oddávala mládež v některých jihočínských provinciích, a které se patriarchální čínská morálka - ne bez potíží - pokoušela potlačit. Ukazuje to i jméno Konfucia. Znak Kchung znamená dutý. Skládá se ze dvou grafém ve významu vlaštovčí hnízdo. Je to narážka na jaro, kdy chlapci a dívky spolu chodili hledat vlaštovčí vajíčka. Ale znamená to také, že Konfuciova rodina pocházela z královského rodu Čang, jehož prapředek se "zrodil z vlaštovčího hnízda".

O Konfuciově dětství mnoho nevíme. Bylo chudé a smutné. Ve věku tří let ztratil otce. Jeho mladičká matka, osmnáctiletá vdova, jej živila z bídného výnosu pole, pronajatého zchudlým vdovám úředníků. Musel se učit různým ručním pracím, rybařit a lovit. Nepoužíval však sítě ani pasti a nestřílel po ptácích, kteří spali na větvi (Lun Jü VII, 26). Jako dítě si rád hrával s obětními předměty. Ve věku sedmi let prý byl žákem mistra Čchi, ale je to sporné. On sám říká o svém duchovním vývoji:

V patnácti jsem začal studovat; ve třiceti jsem byl pevně usazen; ve čtyřiceti jsem už nepochyboval; v padesáti jsem poznal rozhodnutí nebes; v šedesáti jsem rozuměl tomu, co jsem slyšel; v sedmdesáti jsem nepřekračoval pravidla, když jsem následoval sklony svého srdce (Lun Jü II, 4).

Přestože pocházel z více než skromných poměrů, dostalo se mu od útlého mládí dokonalého vzdělání, jež se mu stalo jediným majetkem. Na konci studia se konal obřad převzetí čapky dospělého muže. Mladík si nechal narůst vlasy a ve šťastný den, určený věštcem, se ve druhém měsíci roku konal ve východním domě před rodinou a přáteli obřad.

Mladík při něm dostal dospělé nebo veřejné jméno, cou, jež nahradilo rodné jméno, ming. Osobní jméno Konfuciovo je tedy od této chvíle Čchiou, a jeho "příjmení" je Čung-ni.

V devatenácti se oženil Konfucius se s dívkou z rodu Kien-kuan z knížectví Sung, z nějž pocházela jeho matka. V následujícím roce se mu narodil syn Li, Kapr (523-483). Narodila se mu i dcera, nevíme ale kdy. Dal ji za ženu Kung-jie Čchangovi, muži, o němž se říkalo, že rozumí řeči ptáků. V době svatby byl nespravedlivě uvězněn, ale i přesto mu Konfucius dal svou dceru za ženu.

Ve stejné době obdržel hodnost správce veřejné sýpky. V dalším roce byl pověřen dohledem nad koly, na něž přivazovali obětní zvířata. Meng-c' nám dochoval jeho slova:

Dbám na to, aby mé účty byly přesné, toť vše. Dbám na to, aby obětní zvířata byla tučná a zdravá, toť vše. Je chybou mluvit o vznešených věcech v poníženém postavení.

Je to učení, převzaté v Čung Jung (Neměnném prostředí); jednat přesně podle situace.

Ve dvaadvaceti letech (v r.530 př.Kr.) si otevřel školu v Lu. Žáci mu platili podle svých možností. Vyžadoval od nich vůli a inteligenci.

Byla to opravdová škola, nikoliv "filosofická škola". Její program se téměř nelišil od oficiální výchovy. Nicméně vynechal letní program se cvičením v přírodě a soustředil se na zimní rozvrh. Ve škole se studovaly obřady, hudba a poezie, dějiny, královské listiny v Šu-ťing (Kniha dokumentů), a Konfucius k tomu ještě přidával kroniku své vlasti, zvanou Jaro a Podzim (Čchun-čchiou). Vyučoval historii a nic jiného: Traduji a neobnovuji (Lun Jü, VII,1).

Dva roky nato (v r. 528 př.Kr.) umírá jeho matka, sotva čtyřicetiletá. Pochoval ji nakonec vedle svého otce. Na hrobě navršil mohylu do výšky čtyř stop. Když mu však žáci později vyprávěli, že bouře mohylu zničila, viděl v tom trest bohů, rozplakal se: "To se v dávnověku nedělalo. V dávnověku se nenavršovaly na hrobech mohyly. Já však patřím severu i jihu, východu i západu. Potřebuji, aby mi to něco připomínalo."

Po skončení smutku za matku mohl pokračovat ve vzdělávání. Zdokonaloval se u mistra Sianga v hudbě. Byl velmi muzikální, a jako všichni Číňané považoval hudbu za velmi důležitou. Měla dar odhalovat duši, přinejmenším jiné spřízněné duši, léčit ji; zajišťovala řád a mír ve společnosti i ve vesmíru.

Konfuciovými žáky se stali Meng I, vysoký státní úředník, a další z potomků mocného rodu, Nan-kung Ťing-čou. Díky jejich intervenci dostal Konfucius možnost řídit obřady a hudbu v Čou, kde se prý uchovaly v původní čistotě.

Spolu s Nan-kungem přijel Konfucius do Lu Ji. Obdivovali královský palác a pahorky, na nichž při obřadu kiao Syn Nebes obětoval Nebi. Prohlédli si i pahorky, zasvěcené kultu země a zrna, čou ci, které symbolizovaly údělné knížectví a později stát. Navštívili také Síň světla, Ming tchang, kde byli přijímáni lenníci.

Čchang Chunga (zemřel r. 492 př.Kr.) se ptal na hudbu. Tehdejší mistři hudby byli zpravidla slepí, a Konfucius k nim i později pociťoval velkou úctu a soucit.

Lao-c' neboli Starý mistr byl tehdy archivářem nebo strážcem královské pokladnice v Lu Ji. Konfucius se jej chtěl zeptat na obřady. Když mluvil o starých mudrcích, Lao-c' mu řekl:

"Všichni ti, o nichž mluvíte, se rozpadli na prach; zůstala jen jejich slova. Když se mudrc něčím zabývá, cestuje ve voze; jinak si nosí sám svůj slunečník. Slyšel jsem, že dobrý kupec skrývá pečlivě své zboží a dělá, jako by nic neměl, a mudrc se vydává za hlupáka. Zanechejte pyšný pohled a nenasytné touhy, váš strojený výraz a vaše nezřízené ambice. To všechno je vám k ničemu."

Tento rozhovor uvádí S'-ma Čchien (140-90 př.Kr.) v 63. kapitole svých Historických zápisů (Š-ťi), věnované Mistru Lao-c'. V kapitole 47. nacházíme poněkud jinou verzi:

"Slyšel jsem, že bohatý a mocný člověk odměňuje lidi tím, že jim dává bohatství, a bohatý je odměňuje tím, že jim dává slova. Nikdy nebudu bohatý ani mocný, ale potají si přisvojuji titul dobrého člověka a odměním vás těmito slovy: Ten, kdo je moudrý a dobrý pozorovatel, je blízko smrti, protože spravedlivě kritizuje lidi; ten, jehož mysl je moudrá a obšírná, uvádí svou osobu do nebezpečí, protože odhaluje chyby druhých. Ten, kdo je synem, se nemůže vlastnit; ten, kdo je poddaný, se nemůže vlastnit."

Když se Konfucius vrátil od Mistra Lao-c', nebyl napřed schopen mluvit. Pak se svěřil Nan-kungovi:

Věděl jsem, že pták létá, že ryba plave, že zvířata běhají; ale zvířata lze chytit do pasti; ryby do sítě; ptáky lze zasáhnout šípem. Pokud se týká draka, nevím nic, jen to, že létá do Nebes, vynášen mraky a větrem. Dnes jsem viděl Lao-c'. Je jako drak.

Všechny verze této události jsou známy prostřednictvím učenců období Chan, dvě stě let před naším letopočtem, tedy z doby S'-ma Čchiena. Byla dokonce vyryta do kamene.

Konfucius se vrátil do Lu ještě téhož roku, kdy se vydal na cestu. Jeho věhlas rostl, počet žáků se zvyšoval snad prý až na tři tisíce, což je jistě přehnané.

Situace v Lu, stejně jako ve všech malých centrálních státech čínské konfederace byla už dlouho tragická. Čína byla rozdělena mezi dvě koalice, Severní a Jižní ligu. Lu bylo součástí Jižní ligy, ale jeho poloha na hranicích byla nešťastná.

I vnitřní situace v Lu byla stejně zmatená a složitá. O moc se dělily tři šlechtické klany, "tři Chuangové". K velkému zděšení Konfuciovu pohlavár klanu Ťi si přisvojil odznaky Syna Nebes: obětoval na posvátné hoře Tchaj-šan, kde nesměl vykonávat obřady zrození slunce nikdo kromě císaře, a při obřadech v chrámu svých předků používal královskou hymnu, až dosud vyhraženou králům z Čou.

Krize vypukla v devátém měsíci r. 516 př.Kr., rok po Konfuciově návratu z Lu Ji. Bezprostřední záminkou byly neshody při kohoutích zápasech, které vyústily do ozbrojených srážek. Kníže Ťi musel nakonec kapitulovat a stěží se zachránil útěkem do Čchi.

Jako správný legitimista musel Konfucius následovat svého pána do vyhnanství. Na cestě do Čchi potkal ženu plačící na hrobě. Tázána na příčinu svého pláče, odpověděla:

"Otec mého muže byl sežrán tygrem, pak můj manžel, a teď potkal stejný osud i mého syna."

Věrnost svému vládci byla ctností, které si ve feudálním prostředí velmi cenili, i když se málokdy vyskytovala. Feudalismus na této ctnosti stál. V Konfuciově učení náleželo podstatné místo koncepci li - soustavě morálně etických zásad, norem jednání, závazné pro všechny obyvatele Podnebesí (Tchien-sia). Ideálem, nositelem této etické koncepce je Dokonalý nebo Ideální Člověk (šeng-žen), případně jeho předstupeň, Ušlechtilý Člověk (ťün-c'), za nějž se pokládal i Konfucius. Význam pojmu li v sobě zahrnuje jak úctu k předkům a rodičům (siao), tak respekt vůči starším, čestnost, upřímnost, snahu o vnitřní sebezdokonalování atd.

Vládce Čchi měl stejné problémy, jako jeho kolega z Lu. To vysvětluje, proč se mnohokrát setkal s Konfuciem. Když se jej ptal na umění vládnout, Konfucius mu odpověděl:

"Nechť vládce jedná jako vládce, poddaný jako poddaný, otec jako otec, syn jako syn." (Lun Jü XII, 11).

Tím kritizoval metody uchvácení moci ve své době. Přesto se vládcové předháněli v nabídkách vysokých úřadů Konfuciovi. Ten však neviděl možnost, jak své učení uvést do praxe. Pochopil, že přišel čas odejít. Odcházel zklamán.

"Dík reformě se Čchi dostal na úroveň Lu, ale Lu je dík reformě v úpadku" (Lun Jü VI, 22).

Vnitřní rozmíšky mezi vládci sousedních států a pretendenty na trůn pokračovaly dál. Při jisté příležitosti jeden z nich, Jang Chou, poslal Konfuciovi do daru sele. Konfucius si vybral okamžik, kdy Jang Chou nebyl doma, aby mu přišel poděkovat. Bohužel jej ale cestou potkal. Jang Chou mu řekl:

"Musím s vámi mluvit. Zaslouží si ten, kdo skrývá svůj poklad a nechává svou zemi v potížích, jméno dobrodinec, žen?"

"Ten, kdo se zajímá o veřejné záležitosti a nevyužívá příležitosti, aby je řídil, může být nazýván moudrým?"

"Dny a měsíce ubíhají", pokračoval Jang Chou, "roky se nás nedotýkají".

Neznáme přesně Konfuciovy úmysly. Ve zmatené situaci není vždy povinnost jasná. Nepochybně měl v úmyslu obnovit legitimní autoritu Čou a knížat Lu, nicméně nakonec se žádného úřadu neujal.

Bylo mu tehdy už padesát, a v tom věku v Číně muž automaticky spadal do kategorie veteránů. V tomto věku byla touha jednat velmi naléhavá. Podobné pokušení se zmocnilo Konfucia i v r. 493 př.Kr., během jeho toulek.

Po dlouhém období vnitřních válek, ve kterých se Konfucius s větším nebo menším úspěchem angažoval jako diplomat, si upevnil rod Ťi svou pozici. Konfucius se stal zbytečným.

V r. 497 nebo 496 př.Kr. se v doprovodu svých žáků vydal na cesty. Bylo mu tehdy asi 56 let. Třináct let měly být jeho údělem toulky. Vydal se napřed do sousedního státu Wej. V pohraničním městě žádal velitele stráže o povolení vstoupit. Ten si povšiml smutku jeho žáků:

"Proč se trápíte nad tím, že váš mistr ztratil svůj úřad? Svět už dávno sešel ze své cesty. Nebesa použila vašeho mistra jako zvonu, varujícího lid" (Lun Jü III, 24).

Před hradem Kchuang se musel zastavit, protože obyvatelé jej považovali za jednoho z odbojných velmožů, a nechtěli jej vpustit. Jeho žáci chtěli bojovat, ale Konfucius, zcela klidný, hrál na loutnu.

"Zdali mi nebyla svěřeno učení krále Wen, poté co odešel? Nebesa by mě neudělala dědicem, kdyby chtěla, aby učení zmizelo z povrchu země. A jestli si to nepřejí, co mi mohou udělat lidé z Kchuang? (Lun Jü, IX, 5)

Na dvoře Wej žila favoritka knížete, princezna Nan-c'. Proslula špatnými mravy, proto Konfucius váhal, když jej pozvala na návštěvu. Po nějaké době svolil, což mu ale jeho oblíbený žák Cou Lu vyčetl. Mistr se odvolal opět k Nebesům:

Z Wej odešel do Čchen. Později byl odtud i se svými žáky vyhnán do Sung, odkud se vrátil do Čchen. Jeden muž z této země řekl Cou Luovi:

"Vnější vzhled není důležitý. Ale je pravda, že vypadám jako pes v den pohřbu."

Celá skupina přišla do Čchen v posledních dnech r. 495 př.Kr. Čchen bylo cílem častých útoků svých sousedů, hlavně státu Wu. Konfucius se vydal do Wej. Po cestě byl zadržen, a propuštěn byl teprve poté, co slíbil, že zanechá toulek. Slib nedodržel, a svým žákům řekl:

V r.483 př.Kr. přišel v Lu k moci kníže Ťi Kchang-c'. Na radu svého vojevůdce Žen Kioua povolal Konfucia zpátky do vlasti. Často se s ním radil, ale neudělil mu žádný úřad. Konfucius věřil v sílu příkladu, zvlášť když přichází zhůry.

Konfucius trávil své dny zahrnován poctami, ale jinak zbytečný. Studoval klasické knihy a věnoval se také věštění podle knihy I ťing (Kniha proměn), obsahující 64 hexagramů, znázorňujících přirozenou zákonitost proměny, neustálého pohybu a dynamického prolínaní rozličných aspektů života. (Kombinací 64 hexagranů vzniká 4096 variant, vztahujících se ke všem možným životním situacím.)

Roku 479 př.Kr. se dověděl o smrti svého věrného žáka a průvodce Cou Lua. Odvážně se vrhl do bitevní vřavy a jeho tělo bylo rozsekáno na kousky a vystaveno u východní brány. Konfucius mu tento osud předpověděl, přesto byl hluboce pohnut.

Dva roky po zjevení jednorožce, v r. 478 př.Kr., vstal brzy. Svému žákovi Cou Kungovi vyprávěl sen, ve kterém spatřoval předpověď smrti. Pak se vrátil do pokoje, ulehl a už více nevstal. O sedm dní později zemřel, v den ťi čchou, jedenáctého dne čtvrtého měsíce šestnáctého roku panování knížete Ngai z Lu anebo jedenačtyřicátého roku vlády krále Ťinga z Čchou, v r.479 př.Kr. Bylo mu třiasedmdesát let. Čhi Kung Chi

Nejstarší česko-slovenské vydavatelství religionistické, náboženské a ezoterické literatury a knih o léčitelství, orientální medicíně a bojových uměních

Kniha obsahuje především proslulý spis Mistra Lie-c': KLASICKOU KNIHU DOKONALÉ PRÁZDNOTY (z 5.stol. př.Kr.), dále pak výbor ze spisů taoistických mistrů 7. až 15. století (Chuaj Nan-c', Lü-c', Čang Po-tuan, Wang-če, Tchan Čchiao, Pan-šan, San-feng, Tun-pu, Chua-c', Kuang-c').

Taoismus je jedním ze základních směrů staročínské filosofie, jenž vznikl pravděpodobně v 5.století př.Kr., i když mnohé prameny kladou jeho vznik - zároveň s údaji o životě jeho zakladatele, mudrce Lao-c' - až do 4.století př.Kr.; ve 3.století n.l. se zformulovala jeho teologicko-rituální struktura a taoismus se stal státním náboženstvím (až do 10.stol.).

Osobnost zakladatele taoismu - Lao-c' neboli Starého mistra - býva často zpochybňována. Čínský historik S'-ma Čchien (cca 145-86 př.Kr.) o něm píše: "Lao-c' pocházel z vesnice Kü-čchen v kraji Li, v lenním státě Čou. Jeho rodné jméno bylo Li, mužské jméno Po-jang a čestný posmrtný titul Tan. Původně byl historikem státního archívu v Čou. Kchung-c' (Konfucius) se jednou vypravil do státu Čou, aby se Lao-c' otázal na ceremoniál. Lao-c' mu řekl: ,Lidé, o nichž mluvíš, už dávno zpráchnivěli a zanechali nám jen slova'. A dále pravil: ,Nalezne-li urozený člověk svou dobu, povznese se, nenalezne-li ji, odejde a zanechá po sobě jen plevel. Dobrý obchodník pečlivě skrývá své poklady, jako by jeho domu hrozila bída, urozený a ctnostný muž se navenek jeví jako hlupák. Vzdej se, příteli, své pýchy a svých přání, svých povrchních gest a ctižádostivých plánů'."

Lao-c' je považován za autora nejvýznamnějšího taoistického kánonu Tao-te-ťing (Kniha o Tao a ctnosti); jeho nejvýznamnějšími následovníky jsou Čuang-c' a Lie-c', kteří svými traktáty přispěli k dalšímu rozvoji taoistické filosofie.

Čuang-c' (občanským jménem Čuang Čou) je prokazatelně historickou osobností. Podle S'-ma Čchienových záznamů pocházel z oblasti Meng (dnešní provincie Chenan) a byl činným v období vlády králů Chueje z Liangu (370-319 př.Kr.) a Süana ze Čchi (319-301 př.Kr.). Některé prameny uvádějí, že žil v létech 350-275 př.Kr. Nějakou dobu zastával nižší úřední funkci v Čchi-jüanu ve státě Sung, které se po čase vzdal ze stejných pohnutek, ze kterých později údajně odmítl nabídky krále z Čchu, aby se stal jeho ministrem (viz Čuang-c', kap.17 a 32).

Pokud jde o Mistra Lie-c' neboli Lie Jü-kchou, nemáme o něm podrobnějších zpráv. Vzhledem k tomu, že se na něj odvolává několikrát i Čuang-c', jenž mu ve svých Vnitřních kapitolách (Nej-pchien) dokonce věnuje celou třicátou čtvrtou kapitolu, lze předpokládat, že tento legendární mistr žil ve 4.století př.Kr. (I když mnozí současní autoři pochybují nejen o tom, že byl autorem díla Lie-c', ale dokonce i o historičnosti postavy Mistra Lie. Egon Bondy klade vznik spisu Lie-c' až do 3. století n.l.).

"Mistr Lie cestoval na větru s lehkostí génia, patnáct dnů tam a zase zpátky, málokdo před ním dosáhl takového výkonu. Ale i on, přestože se osvobodil od chůze, musel se ještě o něco opírat. Jen tomu, kdo si osedlá pravidelný běh nebes a země, světla a tmy, větru a deště, noci a dne, oněch šesti podob vesmírné energie čchi, otevírá se cesta k toulání bez konce" (Mistr Čuang, Vnitřní kapitoly).

O různorodosti raného taoismu svědčí, že ještě konfuciánský učenec Sün-c' (asi 289-238 př.Kr.) nedává učení těchto tří taoistických mudrců do přímé souvislosti. Stejně tak i dvorní historik S'-ma Tchan v r.110 př.Kr. označuje učení Lao-c' jako Školu Cesty (Tao ťia), přičemž o Čuang-c' se zmiňuje jako o "člověku, ovládajícím tajná umění (fang ši)", a představiteli "Školy Jin-Jang" - nikoli jako o taoistovi. Dá se říci, že Lao-c' byl představitelem filosofického a Čuang-c' mystického taoismu; oba dva proudy však považovaly za základní prvek svého učení zásadu wu-wej (ne-činnosti či následování přirozenosti).

Prvky mysticismu - projevující se nejvýrazněji v traktátu Čuang-c'- a koncepce dosažení nesmrtelnosti později přispěly k tomu, že se z taoismu stalo náboženství. Kniha Čuang-c' byla sestavena z původních záznamů Mistra Čuanga, jeho žáků a následovníků formou kompilace asi koncem 2.století, a zaujala své místo mezi klasickými spisy taoistické filosofie.

Známe podoby dosáhla tato antologie díky významnému filosofovi Kuo Siangovi, jenž spis doplnil vlastními komentáři a především jej rozdělil do 3 částí, obsahujících celkem 33 kapitol. První část, Vnitřní kapitoly (Nej-pchien), představuje zachované torzo Čuangova autentického učení. Druhou část, Vnější kapitoly (Waj-pchien), tvoří texty Čuangových žáků, úvodní esej je však připisován neznámému "primitivistovi" z 2.století př.Kr. Rozličné kapitoly (Ca-pchien) představují různorodou směs fragmentů z myšlenek Čuanga i jeho následovníků, taoistů i jangistů (stoupenců filosofa Jang Čua), a tvoří třetí část antologie Čuang-c'.

Většina historiků rozlišuje mezi filosofickou školou Tao (Tao ťia) a taoistickým náboženstvím (Tao ťiao). Rozdíly mezi těmito dvěmi formami taoismu byly zpočátku zcela zjevné, avšak postupem času se hranice mezi nimi - tak, jako u všech ostatních učení v historii - staly méně zřetelnými. Kromě toho se s původním základem průběžně mísily další náboženské a magické tradice, které jej neustále měnily. Kromě všemožných typů lidového náboženství jsou zde od počátku našeho letopočtu patrny sílící vnější vlivy, z nichž nejvýznamnějším je pronikání buddhismu do chanské říše. Buddhističtí kazatelé z Indie a Střední Asie zakládali kláštery, z nichž první se nacházely v Pcheng-čchengu a Luo-jangu. Hlavní činností buddhistických misionářů bylo překládání sanskrtských spisů do čínštiny. Významnou roli při zprostředkování buddhistických nauk sehrál mnich An Š'-kao, jenž se usídlil v luojangském klášteře v r.148 a přeložil do čínštiny několik desítek buddhistických súter a dalších spisů.

Z hlediska písemných pramenů vedl tento synkretizmus k vytvoření velmi rozsáhlé náboženské literatury, která byla posléze - po vzoru buddhistické Tripitaky (San-cang) - uspořádána do Taoistického kánonu (Tao-cang), skládajícího se z 1464 spisů. Tento kánon sice prodělal s průběhem staletí mnohé změny, jeho původní struktura však nebyla zásadně narušena. Spisy jsou rozděleny do tří hlavních skupin a čtyř skupin dodatků. Tyto tři skupiny se nazývají tong, což doslova znamená "jeskyně", ale také "sdělovat", "proniknout do Tajemství". Podle tradice byly hlavní texty zjeveny a slouží jako prostředek komunikace mezi bohy a lidmi, kteří prý díky jim mohou proniknout do tajemství a dosáhnout nadpřirozeného života. Kromě toho se traduje, že určité posvátné texty byly ukryty v jeskyních uvnitř některých hor. Právě proto je možná Tao-cang rozdělen do tong. (Toto slovo zároveň znamená tajemnou jeskyni i styky s posvátnými silami.) Úvod každého tong představuje originální text, zjevený jedním ze tří božstev, předsedajících rozsáhlému taoistickému panteonu.

První část - Tong čen - je připisována Juan-če T'ien-cuenovi (Ctihodný nebešťan prvopočátku), druhá T'ai-čang Tao-kiunovi (Nejvyšší pán Tao) a třetí T'ai-čang Lao-kiunovi (najvyšší pán Lao). Tím posledním je vlastně zbožštěný Lao-c'. Podle jiného výkladu náleží tři tongy třem Pánům, kteří jsou hypostazemi Juan-če T'ien-cuena. Traduje se, že Lao-c' byl žákem Tao-kiuna, jenž byl sám žákem T'ien-cuena.

Jak vidno, Lao-c', neboli Lao-kiun (či Lao Tan) nebyl vždy nejdůležitější osobností taoistického panteonu, i když například nápis v chrámu Po-čou, zhotovený v r.165 na příkaz císaře Chuana tvrdí, že Lao-c' je emanací Prvotního chaosu, a že je stejně věčný, jako Tři světla (slunce, měsíc a hvězdy). Je dokonce ztotožňován s Pchan-kouem, podle mytologie kosmickou bytostí a prvním člověkem. Jedna z legend praví: Lao-c' proměnil své tělo. Jeho levé oko stalo se sluncem a pravé měsícem; jeho hlava změnila se v horu K'uen-luen, jeho brada změnila se v planetární domy; jeho kosti změnily se v draky; jeho maso změnilo se ve čtvernožce; jeho střeva změnila se v hady; jeho břicho změnilo se v moře; jeho chlupy změnily se ve stromy a byliny; jeho srdce změnilo se v souhvězdí a jeho ledviny změnily se v Otce a matku Jsoucna (Čen-jao fu mu)".

Zdá se, že převládající představou té doby bylo přesvědčení, že Lao-c', stejně jako Buddha, se nepřetržitě navrací na zem, aby v podobě avatárů učil dávné vládce.

O tehdejším vlivu buddhismu svědčí i skutečnost, že zmíněný císař Chuan dal ve svém paláci zřídit oltáře Chuang-tiho, Lao-c' a Buddhy. Nutnu ovšem zdůraznit, že buddhismus byl tehdy v Číně chápán poněkud zkresleně, mnohdy až scestně, případně ztotožňován s taoismem, a to díky filosofické a náboženské terminologii, kterou si první překladatelé vypůjčili z taoismu. Buddha byl považován za převtělení Lao-c', jenž odešel na Západ. V pozdější době je pak této legendy zneužito v protibuddhistickém apokryfu Lao-c'chua-chou ťing (Lao-c' obracející barbary). Tato kniha byla po staletí jablkem sváru mezi taoisty a buddhisty a přes odsuzování císařskými úřady obíhala po celé Číně až do 13.století. Jedna z jejich verzí pojednává o jedenaosmdesáti avatárech, převtěleních Lao-c', kteří přišli na zem obracet lidi na víru. Jedním z avatárů je podle této legendy Buddha Šákjamuni; posledním pak je Mani, zakladatel manicheismu.

Nápis z r. 165 se také mlhavě zmiňuje o praxi meditace a dlouhověkosti, jež Lao-c' ovládal a vyučoval. Hagiografický sborník té doby, Lie-sien čuan, považuje Lao-c' a jeho žáka, zvaného Mistr Přívozu, za mistry v těchto cvičeních. Nacházíme zde též zmínky o cestě na Západ a obrácení barbarů.

"Lao-c' dokázal sytit svou životní energii, ovládal umění, jak jí nabýt a neplýtvat s ní. Žil více než osmdesát let; v Če-ki se praví, že přes dvěstě let. V té době jej nazývali Skrytým mudrcem. Když pak ctnost ve státě Čou upadala, Lao-c' nasedl na vůz, do nějž byl zapřažen zelený buvol, a odešel do země Ta Cchin."

V subkultuře, odsuzované literáty, se staré taoistické učení postupně mění v náboženství. V tyglíku čínské společnosti se mísí hlavní zásady filosofického taoismu s mytologií, šamanské praktiky s buddhistickou doktrinou, vzniká lidové náboženství, nazývané Tao ťiao (Nauka o Cestě). Za zakladatele této doktriny je považován sečuánský mystik Čang Tao-ling, nazývaný též T'in-ši (nebeský mistr), a tradice datuje její vznik do r.142. V tomto případě se jednalo spíše o církev - jejiž sekty existují dodnes, odvozujíce se přímou linií od svého zakladatele - než o filosofickou školu.

Zhruba v téže době vznikly i další dvě taoistické sekty; Wu-tou-mi-tao (Cesta pěti měřic rýže) a Tchaj-pching-tao (Cesta velikého klidu). První z nich založil Čang Tao-pching a druhou učenec Čang Ťiao. Jelikož chanský taoismus odsuzoval hromadění bohatství a razil myšlenky rovnosti i v praxi, stáli stoupenci sekty Tchaj-pching-tao v čele povstaleckého hnutí Žlutých turbanů (184-189). V této době žil i další významný taoistický mistr Wej Po-jang, jemuž je připisován nejstarší alchymistický traktát, nazvaný Čou-ji C'an-t'ong-čchi, což lze nepřesne přeložit jako Trojí shoda mezi cestami Nebes, Podnebesí a Člověka anebo Trojí shoda cest I-ťingu, taoismu a alchymie. Toto dílo se zabýva především transmutací kovů a výrobou rumělky, sloužící k výrobě elixíru nesmrtelnosti;: díky esoterické terminologii jsou však mnohé pasáže nezasvěceným nesrozumitelné. Ústřední myšlenkou díla je, že v alchymistické peci lze urychlit přirozenou přeměnu.

Ve 3.století vznikly velice významné komentáře k taoistickým spisům. Wang Pi (226-249) sepsal komentář k Tao-te-ťing a Siang Siou (220-301) a Kuo Siang (+ 312) komentáře k dílu Čuang-c'.

Jejich dílo pak počátkem 4.století doplnil svým spisem Pao-pchu-c' mistr Ke Chuang (283-345), jenž byl po Wei Po-jangovi největším teoretikem alchymie (zdědil po svém mistrovi velkou knihovnu, jejíž katalog je prvním dochovaným přehledem taoistických spisů).

Ke Chung (Ko Hong) - zvaný též Mistr Prostota - sepsal kromě uvedeného díla i množství dalších spisů o léčivých rostlinách, dechových cvičeních, magii i filosofii. Pokud jde léčitelství, připouští užitečnost nealchymistických léků, ovšem s výhradou, že neumožňují dosáhnout nesmrtelnosti. Jelikož kladl velký důraz na dosažení dlouhověkosti a magii, odsuzuje ve svém díle Pao-pchu-c' přísne mistra Čuanga, neboť nepřikládal větší váhu životu nežli smrti a odmítal tělesné techniky. Oproti tomu si Ke Chung velmi vážil Lao-c', a to i přesto, že jej nepovažoval za božstvo, nýbrž za mimořádně nadaného člověka, jenž miloval nehybnost a neměl žádných žádostí.

V některých pozdějších spisech nacházíme slavný příběh o Kuang Čeng-c', učiteli Chuang-tiho, jenž radil:

"Drž svůj životní dech usebrán v dokonalém klidu a tvé tělo se zharmonizuje samo od sebe. Buď klidný, buď čistý, neunavuj své tělo, neplýtvej svou životní esencí a budeš dlouho žít. Pokud tvé oči nebudou mít co spatřit, tvé uši co zaslechnout, tvé srdce co pocítit, pak tvůj duch zachová celistvost tvého těla, jež bude dlouho žít. Střež své nitro, uzavři se vůči vnějšku, přílišné vědění škodívá! Přivedu tě na vrchol velkého Světla, až k pramenům dokonalého Jang; přivedu tě k branám Temnoty, k pramenům čirého Jin."

Myšlenka, že nehybnost - bránící ztrátám energie, způsobovaným touhou jednat - umožní zvětšit vnitřní sílu a prodloužit život, je zde jednoznačně zdůrazněna. Proto měl ideální vládce praktikovat wu-wej. Podstatou taoistické hygieny byla představa, že smyslové orgány jsou otvory, cestami, jimiž unikají životní síly, a tudíž je třeba je hlídat a udržovat tyto životní síly na svém místě. Ovšem technik, umožňujících dosažení a udržení této plnosti energie, je mnoho; počínaje nehybností, jež nikdy nevymizela, i když po jistý čas byla zatemněna jinými technikami, aby se v období Tchang zjevila v podobě, kterou nazýváme vnitřní alchymie nebo embryonální dýchání.

Abychom pochopili různé vnější i vnitřní metody, musíme si utvořit obraz o taoistických názorech na lidské tělo. Podle nich je lidské tělo přesnou kopií vesmíru a jeho různé prvky mají své analogie ve vnějším světě. Viditelný vesmír je emanací Tao, v němž byly Jin a Jang úzce propojeny v jeden nediferencovný dech (čchi), který nazýváme Prvotní dech (Juan-čchi). Oddělením Jin a Jang vznikla Nebesa a Země, a z jejich spojení vznikli lidé i všechna stvoření. Sestáváme tedy z Jin a Jang, jež jsou vlastně nebeským a pozemským "dechem". Konkrétně naše vyšší duše, Chuen, je nebeská a naše nižší duše, P'o, je pozemská.

Co se týče životní (vesmírné) energie čchi, tato má šest podob: Jin (Stín) a Jang (Světlo), Feng (Vítr) a Ju (Déšť), Chuej (Tma) a Ming (Jas). Této životní energie by nemělo být ani málo, ani příliš. Kniha utrpení praví: "Život vzniká, je-li přítomna čchi: formy se utvářejí, je-li čchi v rovnováze". Životní sílu čchi získáváme přirozeně z vesmíru a je nutno ji neustále obnovovat. Zatímco vrozená čchi (sien-tchien-čchi) je nezbytná ke vzniku života, získaná čchi (chou-tchien-čchi) živí tělo a zodpovídá za jeho vývoj. Oba dva prameny energie spolupůsobí vzájemně. Staří mistři říkali, že "na nebi jsou tři poklady - slunce, měsíc a hvězdy; na zemi taktéž tři - voda, oheň a vítr, a právě tak nalézají se tři poklady i v člověku - esence, čchi a duch". Wu-neng-c' (9.stol.) k tomu poznamenává: "Lidská přirozenost je duch a život je čchci. Prolínají se vzájemně v prázdnotě, aby pak společně povstaly a harmonizovaly spolu tak, jako okarina s flétnou anebo jin a jang".

Vesmír je tvořen pěti oblastmi časoprostoru (čtyři hlavní body korespondují se čtyřmi ročními obdobími, kromě toho je zde Střed). Těmto pěti oblastem, symbolizovaným barvami, odpovídá na Zemi pět prvků a pět posvátných hor, a u člověka pět vnitřních orgánů. Ty jsou napájeny každý svým příslušným prvkem a v tom ročním období, jehož vliv mu vyhovuje. Máme tedy určitý kód, který nám umožňuje přispůsobit život mikrokosmu životu makrokosmu. Důležité je vybrat si ve vnějším světě látky, které jsou nejvhodnější k tomu, aby živily vnitřní orgány. Kromě toho je třeba zajistit dobrý oběh životních principů uvnitř těla tím, že se vyhýbáme překážkám, hlavní příčině nemoci.

Taoisté se velice zajímají o medicínu a nacházíme mezi nimi mnoho léčitelů. Ale jejich cíle byly dalekosáhlejší a jejich metody odlišné. Rozlišovali v těle tři oblasti, které nazývali tři Rumělková pole, z nichž nejvyšší nalézá se v mozku; druhé je poblíž srdce a třetí pak pod pupkem, v místech, kde leží Oceán dechu (Čchi-chai). Rumělková pole jsou zároveň strážená - stejně jako ostatní části těla - strážnymi duchy (čen), ale taktéž obývána Třemi červy, třemi zlověstnými démony. Tito útočí na vitalitu svého hostitele; nejvyšší démon napadá oči a způsobuje rozličné potíže v hlavě; střední démon napadá břicho a vnitřnosti; nejnižší démon vyvolává nemoci ledvin, zbavuje člověka jeho esence a kostní dřeně, vysušuje jeho kosti a oslabuje jeho krev. Adept se jich proto musí zbavit tím, že se zřekne běžných pokrmů, jejichž esencí krmí Tři červy.

Až po vyhnání vnitřních démonů stane se skutečná praxe nesmrtelnosti dokonale účinnou. Od tohoto okamžiku živí se adept jen esencemi. Technika zvaná "Pět zárodků" umožňuje získat "dech" Pěti prvků a posílit pět vnitřních orgánů. Všechny tyto způsoby obživy emanacemi nebo dechem jsou vylepšením starých dechových technik, jejichž hlavním principem bylo - vyplivnou starý dech a nechat vstoupit nový. Provádělo se to pomocí nádechu nosem a výdechu ústy. Ale i sám svět je oživován mohutným dýchaním, ve kterém je třeba odlišit živý a mrtvý vzduch. První převládá od půlnoci do poledne, druhý od poledne do půlnoci. Dechová cvičení se tedy mají provádět jen v době vlády živého vzduchu. Cvičení nespočívá jen v běžném dýchání, nýbrž ve vedení dechu tak, aby dech Devíti Nebes vešel nosem, prošel celým tělem a rozlil se v "Paláci mozku". Dech vedeme pomocí "Vnitřního vzhledu", který umožňuje adeptovi nasměrovat svůj pohled dovnitř (neboť pohled slouží Číňanům nejen k vidění, ale i k osvětlení) a zkoncentrovat svou mysl. Pak vizualizuje svůj dech, někdy v podobě homunkula, a vede jej dle libosti až na nemocné místo, aby s jeho pomocí odstranil překážku, způsobujíci potíže. Speciální technika, zvaná Embryonální dýchání, spočívá v tom, že neobíhá dýchaný vzduch, nýbrž "vnitřní dech". (Tato technika se prakticky neliší od Vnitřní alchymie.)

Dechové techniky bývají obvykle doplňovány gymnastickým cvičením, sexuální hygienou a dietou. Díky gymnastice je oběh dechu podporován tělem, protože tělo je pružnejší a překážky jsou odstráněny vnitřním vedením. Pokud jde o sexuální praktiky, nejstarší máme doloženy z počátku období Chan (2.stol.př.Kr.). Jejich cílem je zabránit úbytku životní energie čchi "spojením Jin a Jang". Obvykle je provádějí dva taoističtí partneři, přičemž z nich mají prospěch oba. Někteří taoisté však využívají nezasvěcené ženy, aby tak posílili svou vlastní vitalitu na jejich úkor: tento druh upírství je odsuzován jako neortodoxní. Všechny tyto metody jsou však druhořadými pro ty školy, které kladou do popředí svých zájmů hledání léků a potravy, schopných prodloužit život. Proto je také velká materia medica, Pen-chao, součástí Tao-cangu. Jejím autorem není nikdo jiný než Čen-nong (Božský oráč), jeden z prvních mýtických vládců, jenž je patronem všech bylinkářu a léčitelů.

V období dynastie Tchang (618-906) se těšil Lao-c' a taoismus větší úctě, ale i přízni císařského dvora, než kdykoliv předtím. Snad i proto, že císaři této dynastie měli stejné rodové příjmění - Li - jako autor Tao-te-ťingu. V r.667 byl Mistru Lao-c' udělen králem Kao-cungem (+ 683) posmrtný titul Nejvyšší nebeský a prvotní císař (Tchai-čang chiuan-juan chuang-ti). Jeho nástupce Suan-cung zvyný Li Ling-ťi (Ming Chuang, 713-756) - jehož dvůr se mohl skvělostí rovnat dvoru guptovského krále Harši anebo florentskému za panování Lorenza de Medici - zavedl v r.737 oficiální vyučování taoistické filosofie. Byly dokonce zavedeny zkoušky z taoistických klasiků, které byly po jistou dobu stejně významné jako zkoušky z konfuciánských ťing (S'- šu a Wu-šu). Za jeho vlády existovalo v Číně přes 1600 taoistických klášterů, do nichž odcházely jako mnišky i princezny z císařského rodu.

Od poloviny 8.století však začalo znovu ožívat konfuciánské učení a zároveň sílit vliv buddhismu, jenž zapustil kořeny v jižních státech. Buddhističtí mniši přicházeli do Číny již od 5.století v několika směrech - ze Střední Asie, Indie a Barmy. Vybudovali duchovní centra v Kan-su, Šen-si, Che-nanu a jinde, a postupně začali zaujímat postavení ve všech oblastech společenského života, především však na úkor taoistů. (V téže době ztratila ostatně Čína i veškerý vliv v Tibetu a zároveň s arabskými a perskými kupci počal do severovýchodních oblastí pronikat též islám, později i křesťanství.)

Během vnitřních válek a kitanských vpádů, trvajícich takřka po celé 10.století, došlo k úpadku duchovního života. Výnosem z r.955 bylo např. zavřeno přes 30 000 buddhistických a taoistických klášterů a chrámů, a kchajfengské úřady provedly sekularizaci církevního majetku. Po nástupu dynastie Sung (v r.960) došlo k obnově postavení konfuciánského učení. Školský systém se opíral o studium starých konfuciánských spisů, pečlivě vybraných a doplněných komentáři již v tchangské době.

Předpokladem získání nižší úřednické hodnosti (ču-kche) byla schopnost komentovat klasická díla konfuciánského kánonu. Po sekularizaci cirkevní půdy a ostré kritice buddhistického a taoistického učení sungské úřady vyhlásily konfuciánské učení za "státní moudrost" (oficiální náboženství). Počátkem 11.století byl císařským výnosem Konfucius kanonizován, na jeho počest se stavěly chrámy a jeho potomkům byla prokazována úcta. Podstatnou součástí konfuciánství se stal kult císaře - Syna nebes.

Další záminkou k potlačování taoistického a buddhistického učení byla skutečnost, že stoupenci obou učení se podíleli na několika povstáních proti Sungům. Velké lidové povstání, které propuklo v r.1047 v provincii Che-pej a trvalo téměř rok, bylo ispirováno a řízeno buddhistickou sektou mesiášského typu Mi-le-ťiao.

V letech 1120-22 propuklo v provincii Če-ťiang lidové povstání, zorganizované tajnou sektou Ming-ťiao (Učení o světle) jejíž učení představovalo syntézu manicheismu, taoismu a buddhismu. V téže době vzniklo i hnutí za nový výklad klasických děl konfuciánského kánonu. Někteří z učenců zpochybňovali autentičnost starých traktátů a Konfuciovo autorství. Studium, které sungští věnovali klasickému dědictví, bylo spojeno s bojem proti mystice a scholastice buddhismu a taoismu.

Poté, co Čingischán rozdrtil tangutský stát Sia, chán Möngke stát Nan-čao a chán Kublaj sungskou říši, stali mongolští feudálové pány celé Číny. (Kublaj se stal v r.1271 císařem a založil dynastii Jüan.) Přestože v období vzniku feudálního státu byli Mongolové šamanisty, ke všem náboženstvím snášenlivými - Čingischán k sobě dokonce zval taoistického mudrce Čchang Čchuna - pozdější chánové upřednostňovali buddhistickou církev, jejíž podporu si zajistili tím, že ji obdarovávali kláštery a polnostmi. Taoisté byli naopak pronásledováni a jejich knihy byly páleny.

V polovině 14.století došlo ke značnému rozšíření rozličných učení mesiášského charakteru a tajných sekt manichejského typu, jejichž vznik představoval reakci na všeobecný úpadek a krutovládu mongolských uchvatitelů. Bezprosředním impulsem k masovému povstání "rudých turbanů", které postupně zachvátilo celou zemi a vyústilo ve vítězství nad Mongoly, bylo učení tajné sekty Paj-lien-ťiao (Společnost bílého lotosu), která doplnila svá náboženská dogmata výzvou k boji proti Mongolům. V roce 1368 obsadila čínská vojska pod vedením Ču Jüan-čanga Peking a poslední z Čingischánových potomků byl nucen se svým dvorem uprchnout na sever. Ču Jüan-čang byl vyhlášen císařem a založil novou dynastii, nazvanou Ming.

Za vládnoucí ideologii a náboženství bylo za Mingů (1368-1644) uznáno čusiánství - konfuciánství reformované Ču Sim (1130-1200). Ču Jüan-čang se sice od svého nástupu na trůn řídil radami konfuciánských učenců, avšak nikdy se neuchýlil k pronásledování jiných náboženství. Kromě buddhismu, jemuž zcela otevřeně nadržovala mongolská dynastie, začal opět rozkvétat i taoismus (ale také islám). Konfuciánské obřady a morální zásady byly však prohlášeny za povinné pro všechny: konfuciánská vzdělávací soustava zůstala nedotknutelná. Jisté však je, že i na formování samotného konfuciánského učení měl podíl kromě buddhismu i taoismus. Počátkem 16.století se na tom podílel i filosof Wang Jang-ming (1472-1528), jenž vnesl do konfuciánského učení prvky taoistické metafyziky, a Li Č' (1527-1602), jenž byl za své učení, stavějíci princip proměnlivosti proti konfuciánským dogmatům, uvězněn a ve vězení zemřel.

Hlavní ideologií zůstalo reformované konfuciánství - doplněné samozřejmě z taoismu převzatými prvky (meditační a dechová cvičení, princip čchi, harmonie člověka s přírodou) - i za vlády mandžuských panovníků (dynastie Čching-Abachaj; 1644-1912). Nejrozšířenějším náboženstvím však zůstával nadále buddhismus, jehož čínská odnož - čchan (jenž se později pod názvem zen stal jedním z nejdůležitějších nábožensko-filosofických učení v Japonsku) - do sebe transformoval veškerý duchovní potenciál upadajícího taoistického náboženství. Takto, přestože samotné taoistické náboženství nehrálo v čínské společnosti 17.století významnou roli, skrze čchanový buddhismus a neokonfuciánskou filosofii působil taoismus nadále velmi silně na čínskou kulturu a filosofii.

Navzdory rozdílům mezi "apolitickým" Čuang-c' a "politickým" Lao-c' jejich zařazení do téže Školy Cesty má své opodstatnění. Sdílejí společný náhled - že, zatímco ostatní věci se pohybují spontánně v proudu jim přirozeném, člověk se od Cesty vzdálil svým uvažováním, vyhledáváním alternativ a formulováním zásad pro určitá konání.

Zajímavé je, že již Čchun-čchiou (Anály jara a podzimu) a Sün-c' (365-230 př.Kr.) - přestože nepřikládají zvláštní váhu dílům jako Kuei-ku-c' nebo Cho-kuan-c' - cení si vysoce knihy Tao-te-ťing, a Lao-c' zařazují mezi nejvýznamnější filosofy. Ačkoli jeho kniha připomíná filosofickou báseň, není řazena mezi poezii (sbírky básní jsou v čínské literatuře označovány výrazem ši, nikoli ťing).

Mistrovské dílo Lao-c' není zobrazením abstraktního myšlení, je to druh myšlení, jenž představuje protipól logiky. Tao je pojmem neporovnatelným s evropskou představou božstva; je to pojmově nepostižitelný absolutní princip, jímž se řídí bytí, a tím i svět. Hlavní myšlenkou jeho spisu je, jak může malý stát a malý člověk přežít ve světě vražedných, soupeřících mocností. Je to snaha nalézt skutečný princip věcí, jenž dává šanci uniknout nebezpečí, a autor nalézá dva hlavní koncepty; Cesta, kterou kráčí mudrc, a Síla v něm, která mu pomáhá po této Cestě kráčet.

Již v úvodním verši se dozvídáme, že nelze tuto Cestu nijak formulovat: jakmile se o to pokusíme, Cesta zmizí. Lao-c' říká, že tato Cesta nemůže být vyjádřena slovy: "Vědoucí nemluví, mluvící neví!". V hledání Jednoho za mnohým, stejně jako stálého za proměnlivým, používa Lao-c' pojmů, jež jsou blízké našemu myšlení. Je zde ovšem jedna odlišnost od západního myšlení. Čínský myslitel si nepředstavuje Jedno a Stálé jako Bytí či Realitu, která se neprojevuje přímo, nýbrž je ukryta za závojem.

V klasické čínštině jsou výrazy ju ('zde je') a wu ('zde není') používány výlučně ve vztahu ke konkrétní věci. Čínský jazyk nepoužívá jeden ze základních filosofických pojmů - existenciální sloveso "být" ve smyslu kopulativním. V západní filosofii má věc bytí, které zahrnuje jak existenci, tak podstatu věci. Z tohoto hlediska můžeme pochopit, proč je v čínštině upřednostňováno slovo Cesta. Tam, kde my dáváme přednost přemýšlení o absolutní Realitě (protože naše filosofie pátrá po smyslu bytí, realitě, pravdě atd.), Číňan si položí otázku: "Kde je cesta ?". Čínský myslitel chce vědět, jak žít, jak zharmonizovat sebe se společností, a společnost s celým vesmírem.

Pro zničení hranic, jež nás obklopují, je nejdůležitější, abychom se pohybovali v tomtéž proudu s nebem a zemí, podle jejich přirozených cyklů. Taoismus usiluje nalézti harmonii, a ta leží uprostřed protikladů - Jin a Jang.

Jang představuje mužský princip: zároveň i teplo, velikost, sílu, pohyb (aktivitu).

Jin je ženský princip, ale také chlad, prázdnota, malost, slabost, nehybnost (pasivnost).

Lao-c' ve svém výkladu strategie pro slabého neustále nabádá k upřednostňování pasivního, ženského principu Jin. Váží si povolnosti: "Když je člověk živ, je ohebný; jakmile zemře, ztuhne" nebo: "Slabší vždy nakonec může silnějšího přemoci, tak, jako žena muže svojí poddajností." Taoistická Cesta bývá připodobňována k vodě, která je nejpoddajnější a zároveň i pronikající vším bez rozdílu; je vždy připravena vyhnout se sebemenší překážce, ale zároveň i schopna odnést či rozdrtit skálu.

Zdá se být paradoxem, že cíle je dosahováno tzv. 'nekonáním' (wu wej), čili nezasahováním do přirozeného běhu věcí. (S termínem wu wej se setkáváme již u Konfucia, a je často překládán jako 'ne-konání', aby nedocházelo k mylné domněnce, že taoisté snad nabádají k pouhé lenosti).

Wej je obyčejná lidská činnost, směřující k nějakému cíli, což je v rozporu se spontánním procesem přírody a přirozenosti, jež jsou tím, čím jsou "samy od sebe". Prostý člověk je hrdý na to, že právě svým počínáním liší se od přírody. Lao-c' však popisuje chování mudrce, které je v přímém protikladu s tím. Jednou z nejdůležitějších zásad je - nezasahovat do věcí, které již samy dobře fungují!

Taoisté nesdílejí přesvědčení, hlásané Menciem (Meng-c'; 371-289 př.Kr.): "Člověk je dobrý. Lidská přirozenost tíhne k dobru stejně jako voda vždy stéká dolů." - t.j., že veškeré věci dojdou správného konce, ponecháme-li je sobě samým. Čuang-c' zastává názor, že spontánnost jde až do té míry, že si lidé uvědomí své podmínky a také jeden druhého. Z toho vyplývají dvě možnosti - stát se mudrcem, jenž si je vědom všech možných faktorů, anebo zjednodušit situaci natolik, až se ocitne v mezích našich vědomostí a schopnosti chápání.

Lao-c' osvětluje principy, které zasahují do našeho života. Praví: "Mým slovům je snadné rozumět, je velmi snadné je praktikovat...". Ve skutečnosti je nekonání nesmírně obtížným. Podle něj můžeme v tichu a soustředěném pozorování přírodních jevů, které jsou vnějšími projevy tao, toto tao postřehnout a dojít tak klidu a osvícení. Osvícený člověk je prost ulpívání a navrací se do stavu dětské prostoty.

Taoisté se věnují tělesním cvičením - tchai-či, čchi-kung atd. - zklidňují svou mysl meditací, uvolňují se ze sevření omezeními a kategoriemi, jež pocházejí ze zvyku pojmenovávání, a své problémy řeší tak, že je ponechávají, aby si samy našly svůj směr - a to je Cesta.

Pokud jde o cvičení čchi-kung, rozlišují taoisté dvě základní formy; wai-dan, jenž představoval jednoduchý systém denních dýchacích cvičení, a nei-dan, jenž náleží k tzv. "vnitřním cvičením". Při nei-dan čchi-kungu cvičící soustřeďuje vědomí do centra životní síly, zvaného tan-tchien, odkud se pak rozvádí celým organismem. Účelem cvičení čchi-kungu je navozování vzájemné harmonie mezi jin a jang, a tím udržovat zdraví v organizmu, posilovat tělo i duši.

Staří mistři říkali: "Čchi-kungem člověk žije věčně a nestárne", čímž měli na mysli, že pomocí čchi-kungu dosáhne organismus větší odolnosti a ne-li prodloužení života, pak alespoň prodloužení činorodosti. Ve spise připisovaném Žlutému císaři, Chuang-timu, se praví: "Jsou lidé na této zemi, kteří znají tajemství jin a jang, dýchají kosmický vzduch a umí se ponořit do svého nitra." (Suwen)

Sebekultivace je prostředkem k uvolnění, osvobození se z pout zvyku, k tvořivosti a rychlejším reakcím. Cvičení mysli v jasnozřivosti a "prázdnotě" (otevřenosti, pružnosti) je považováno za doplněk a pomocný prostředek k ctnostem konfuciánského způsobu vládnutí. Taoisté se usilují zbavit se obojího, dobrotivosti, správnosti, a praví, že "jen naprostou důvěrou v jasnozřivost a prázdnotu lze vládnouti". Lao-c' jde dále, než Konfucius, jenž hlásal sice, že dobro je třeba oplácet dobrem, zlo však spravedlností! "Vytvořme nejdokonalejší prázdnotu a setrvejme v úplném klidu" - praví se v Tao-te-ťing.

Mistrovské dílo Mistra Lao-c' není zobrazením abstraktního myšlení, je to druh myšlení, jenž představuje protipól logiky. Tao je pojmem neporovnatelným s evropskou představou božstva; je to pojmově nepostižitelný absolutní princip, jímž se řídí bytí, a tím i svět. Hlavní myšlenkou jeho spisu je, jak může malý stát a malý člověk přežít ve světě vražedných, soupeřících mocností. Je to snaha nalézt skutečný princip věcí, jenž dává šanci uniknout nebezpečí, a autor nalézá dva hlavní koncepty; Cesta, kterou kráčí mudrc, a Síla v něm, která mu pomáhá po této Cestě kráčet.

Osobnost zakladatele taoismu - Lao-c' neboli Starého mistra - bývá často zpochybňována. Žil pravděpodobně v 5.století př.Kr. Čínský historik S'-ma Čchien (cca 145-86 př.Kr.) o něm píše:

"Lao-c' pocházel z vesnice Kü-čchen v kraji Li, v lenním státě Čou. Jeho rodné jméno bylo Li, mužské jméno Po-jang a čestný posmrtný titul Tan. Původně byl historikem státního archívu v Čou. Kchung-c' (Konfucius) byl údajně jeho starším současníkem. Podle tradice se prý Kchung-c' jednou vypravil do státu Čou, aby se Lao-c' otázal na ceremoniál. Lao-c' mu řekl: 'Lidé, o nichž mluvíš, už dávno zpráchnivěli a zanechali nám jen slova'. A dále pravil: 'Nalezne-li urozený člověk svou dobu, povznese se, nenalezne-li ji, odejde a zanechá po sobě jen plevel. Dobrý obchodník pečlivě skrývá své poklady, jako by jeho domu hrozila bída, urozený a ctnostný muž se navenek jeví jako hlupák. Vzdej se, příteli, své pýchy a svých přání, svých povrchních gest a ctižádostivých plánů'."

Lao-c' je považován za autora nejvýznamnějšího taoistického kánonu Tao-te-ťing (Kniha o Tao a ctnosti); jeho nejvýznamnějšími následovníky jsou Čuang-c' (občanským jménem Čuang Čou, žil v létech 350-275 př.Kr.) a Lie-c' (žil údajně ve 4.století př.Kr), kteří svými traktáty přispěli k dalšímu rozvoji taoistické filosofie.

Zajímavé je, že již Čchun-čchiou (Anály jara a podzimu) a Sün-c' (365-230 př.Kr.) - přestože nepřikládají zvláštní váhu dílům jako Kuei-ku-c' nebo Cho-kuan-c' - cení si vysoce knihy Tao-te-ťing, a Lao-c' zařazují mezi nejvýznamnější filosofy. Ačkoliv jeho kniha připomíná filosofickou báseň, není řazena mezi poezii (sbírky básní jsou v čínské literatuře označovány výrazem ši, nikoli ťing).

Již v úvodním verši se dozvídáme, že nelze tuto Cestu nijak formulovat: jakmile se o to pokusíme, Cesta zmizí.

Lao-c' říká, že tato Cesta nemůže být vyjádřena žádnými slovy: "Vědoucí nemluví, mluvící neví!". V hledání Jednoho za mnohým, stejně jako stálého za proměnlivým, používá Lao-c' pojmů, jež jsou blízká našemu myšlení. Je zde ovšem jedna odlišnost od západního myšlení. Čínský myslitel si nepředstavuje Jedno a Stálé jako Bytí či Realitu, jež se neprojevuje přímo, nýbrž je ukryta za závojem.

Tam, kde my dáváme přednost přemýšlení o absolutní Realitě (protože naše filosofie pátrá po smyslu bytí, realitě, pravdě atd.), Číňan si položí otázku: "Kde je cesta?". Čínský myslitel chce vědět, jak žít, jak zharmonizovat sebe se společností, a společnost s celým vesmírem.

Jang představuje mužský princip; zároveň i teplo, sílu, velikost, pohyb (aktivitu).

Jin je ženský princip, ale také chlad, prázdnota, malost, slabost, nehybnost (pasivnost).

Taoisté nesdílejí přesvědčení, hlásané Menciem (Meng-c'; 371-289 př.Kr.): "Člověk je dobrý. Lidská přirozenost tíhne k dobru stejně, jako voda vždy stéká dolů." - t.j., že veškeré věci dojdou správného konce, ponecháme-li je sobě samým. Čuang-c' zastává názor, že spontánnost jde až do té míry, že si lidé uvědomí své podmínky a také jeden druhého. Z toho vyplývají dvě možnosti - stát se mudrcem, jenž si je vědom všech možných faktorů, anebo zjednodušit situaci natolik, až se ocitne v mezích našich vědomostí a schopnosti chápání.

Lao-c' osvětluje principy, které zasahují do našeho života. Praví: "Mým slovům je snadné rozumět, je velmi snadné je praktikovat...". Ve skutečnosti je nekonání nesmírně obtížným. Podle něj můžeme v tichu a soustředěném pozorování přírodních jevů, které jsou vnějšími projevy Tao, toto Tao postřehnout a dojít tak klidu a osvícení. Osvícený člověk je prost ulpívání a navrací se do stavu dětské prostoty.

Taoisté zklidňují svou mysl meditací, věnují se tělesným cvičením - tchai-či, čchi-kung atd. -, uvolňují se ze sevření omezeními a kategoriemi, jež pocházejí ze zvyku pojmenovávání, a své problémy řeší tak, že je ponechávají, aby si samy našly svůj směr - a to je Cesta.

Lao-c' jde dále, než Konfucius, jenž hlásal sice, že dobro je třeba oplácet dobrem, zlo však spravedlností!

"Vytvořme nejdokonalejší prázdnotu a setrvejme v úplném klidu" - praví se v Tao-te-ťing.

Autor, psycholog, profesor Školy psychiatrie při Menningerově nadaci a ředitel Školy lidského potenciálu v Mendocinu, zde předkládá nově adaptovanou verzi staročínského spisu Tao-te-ťing (Spis o Tao a ctnosti) pro New Age.

Většina ilustrací byla převzata z publikace The Mustard Seed Garden Manual of Painting (anglického vydání čínské malířské příručky ze 17.století - Čchie c'jüan chua čchüan), vydané v Bollingenské edici Princeton University Press, New York 1956.

Zasvěcený úvod do taoistického chápání světa a jeho praktické aplikace, doplněný 20 testy a tabulkami k rozeznání vlivu prvků JIN a JANG, umožňující dosažení harmonie v životě jedince, rodiny i společnosti, rozvoje osobnosti a optimální seberealizace (170 str.).

Portrét osoby JANG / Portrét osoby JIN / Portrét osoby JIN/JANG / Rytmus JANG a rytmus JIN / Výhody a nevýhody aktivního temperamentu (JANG) / 16 rad osobám JANG / Výhody a nevýhody neaktivního temperamentu (JIN) / 16 rad osobám JIN / Nevýhody temperamentu nepravého JANG / 17 rad osobám s nepravým JANG / JIN a láska / JANG a láska / NEPRAVÝ JANG a láska / Jak rozeznat temperament JIN a JANG / Jak dobře vyjít s osobou s nepravým JANG / JANG a peníze / JIN a peníze / NEPRAVÝ JANG a peníze / Ideální vláda 153

Příručka vycházející z čínské tradice regulování životní energie čchi. Její obsah tvoří jednak univerzální cvičení, jednak techniky k odstranění konkrétních zdravotních potíží. Kniha je doplněna ilustracemi a názornými popisy cvičení a masáží.

Nejstarší česko-slovenské vydavatelství religionistické, náboženské a ezoterické literatury a knih o léčitelství, orientální medicíně a bojových uměních

Z anglického originálu Healing Love Through the Tao. Cultivating Female Sexual Energy (vyd. Healing Tao Books, Huntington, 1986)

(The International Healing Tao Center, Luang Nua, Doi Saket, Chiang Mai, Thailand).

3. Rozkoš, při které se energie ztrácí, a rozkoš, při které seenergie získává

Cvičení bez partnera: ovariální dýchání, stlačování vaječníků a pochvy

7. Cvičení s vajíčkem a jiné tipy pro ženy, jak zvýšit svou sexuální energii

Všechny mé knihy dohromady tvoří kompendium tohoto taoistického světonázoru. Každá z mých knih je tedy výkladem jedné důležité části tohoto systému. Každá vykládá metodu léčení a zkvalitnění života, kterou lze studovat a praktikovat samostatně, pokud si to čtenář zvolí. Každá z těchto metod se však týká i ostatních, a nejlépe se praktikuje v kombinaci s ostatními.

Základ všech technik v taoistickém systému, meditace mikrokosmické oběžné dráhy, je způsob obíhání energie čchi v těle, jež je popsána v mé knize Awaken Healing Energy Through the Tao [Probuď léčivou energii prostřednictvím Tao]. Po této technice následuje meditace vnitřního úsměvu a šest léčivých zvuků, vyložené v mé knize Taoist Way To Transform Stress Into Vitality [Taoistický způsob přeměny stresu na vitalitu]. Všechny tři meditace jsou v celém taoistickém systému velmi důležité a jejich zvládnutí je základem úspěšné praxe léčivé lásky.

Když si přečtete informace obsažené v této knize a uvědomíte si myšlenky, které nejsou obsaženy v západním způsobu myšlení, prohloubíte své pochopení významu těchto technik pro váš tělesný, emocionální a duchovní pokrok.

[Poznámky v hranatých závorkách byly vloženy do textu editorem českého vydání!]

Potřebujete vědět, jak transformovat negativní energii na energii pozitivní a na dobré pocity. Tato kniha vás naučí, jak postupně obnovit ztracenou sexuální, tvořivou a plodivou energii otevřením určitého kanálu, probíhajícího vaším tělem. Jakmile se váš kanál otevře pomocí technik, jako je ovariální dýchání, můžete tímto kanálem nechat probíhat negativní i sexuální energii. Když se tyto dvě energie zkombinují a obíhají, přirozený proces spalování mění negativní energii v životní sílu. Tím se vytváří cyklus pozitivní energie, jenž vám dodává víc životní energie k tomu, abyste zvládli své negativní emoce.

Existuje ještě další způsob, jak zacházet s negativní emoční energií: její přímá přeměna zpět na pozitivní Čchi. Později v praxi léčivého Tao, když se naučíme spojení pěti prvků, neboli druhou část taoistické meditace, naučíme se, jak zharmonizovat různé typy emoční energie s orgány, jež jsou s nimi spojovány. Rozeznáváme tato spojení (horký/srdce/netrpělivý/uspěchaný, studený/ledviny/ustrašený, teplý/játra/hněvivý, vlažný/teplý/slezina/starost, a chladný/studený/smutný/žal), uvědomujeme si jejich přítomnost nebo objevení se, stejně jako různé druhy negativní energie, které zůstávají uvězněné v našich orgánech, kde se později mohou změnit v nemoci. Použitím spojení pěti prvků tomu můžeme zabránit, zharmonizovat a přeměnit negativní energii v pozitivní životní sílu.

Jedinou cestou, jak získat dodatečnou Čchi, je přeměna sexuální energie, jež je normálně uvolňována při milování, jejím recyklováním v Čchi, čímž získáme navíc 30-40% životní síly. Tato kniha vás naučí taoistickým metodám, vedoucím k tomuto cíli: jmenovitě ovariálnímu dýchání a orgasmickému zdvihu. Obě metody pomáhají recyklovat a transformovat část sexuální energie na Čchi.

Taoističtí mistři považují čchi za klíč k dosažení dobrého zdraví a uvědomují si, že dobré zdraví nám umožňuje kondenzovat a přesouvat více čchi na vyšší energetickou úroveň. To nám umožní mít k dispozici ještě více čchi, abychom vybudovali energetické neboli duševní tělo a stvořili a posilovali to nejdůležitější v každém z našich životů: našeho nesmrtelného ducha neboli duchovní tělo. Při naší současné úrovni výdeje energie nemáme k tomuto účelu žádnou energii navíc.

V oblasti zdravotnictví máme dnes k dispozici mnoho metod, které nám pomáhají zvýšit naši životní sílu (čchi), například masáž, akupresuru, šiacu, džin-šin-do, džin-šin-džucu, tchaj-ťi-čchüan, čchi-kung, zdravá výživa, léčivé rostliny, meditace, jóga atd. Nicméně taoističtí mistři se domnívají, že nejhojnější a nejsnadnější energie, již lze transformovat na čchi a na vyšší energetickou úroveň, je sexuální energie. V praxi léčivé lásky jasně ukazujeme, jak recyklovat a uchovat sexuální energii, ale nejdůležitější je transformovat ji napřed na čchi a pak na duchovní energii. Jinak postupně nahromadíte příliš mnoho čchi, což může vést k velké nerovnováze.

Mladí lidé mají například k dispozici mnoho životní síly, ale nevědí, jak ji správně usměrnit. Jejich reakcí je spalování přebytečné energie tím nejrychlejším způsobem: užíváním drog, alkoholu, kouřením nebo jinými stimulanty. Tyto metody stimulace na počátku dávají deset nebo dvacetkrát více energie, ale odvádějí tuto energii odevšad, kde je k dispozici, zvlášť z orgánů, žláz a z mozku. Konzumentovi pak zůstane jen tlumená energie. Pokud se chce dostat na stejnou energetickou úroveň, znamená to návrat ke stimulantům, ale tentokrát má konzument méně energie k odvádění, a vrchol nebude stejný. Výsledkem je vyšší dávka anebo přechod na silnější stimulant. Osoba, která je na nízké energetické úrovni čchi, nebude tolik zasažená drogou, protože droga nemá dostatek životní síly, kterou by mohla odvádět. Z tohoto důvodu jsou mladí lidé mnohem snadněji závislí na drogách, sexu a pod. Správná transformace přebývající čchi odstraní potřebu spalovat energii stimulanty anebo účastí v přílišné sexuální aktivitě.

Dr. Yang Jwing-ming

TAJEMSTVÍ MLÁDÍ

ČCHI-KUNG MĚNÍCÍ SVALY/ŠLACHY
A OČIŠŤUJÍCÍ DŘEŇ/MOZEK

I-III

Z anglického originálu MUSCLE/TENDON CHANGING AND MARROW/BRAIN WASHING CHI KUNG - THE SECRET OF YOUTH (Yang's Martial Arts Association (YMAA), Jamaica Plain, Massachusetts 1989) přeložil Václav Liška.Transkripce čínských termínů M. Slobodník. Editor českého vydání F.H. Richard. © Yang's Martial Arts Association (YMAA)
ISBN 80-85349-69-8

Obsah:

ČÁST PRVNÍ - OBECNÉ KONCEPTY ..
Kapitola 1. - Úvod ..
1-1. Hodnota tradice ..
1-2. Co je to I-ťin ťing a Si-suej ťing? ..
1-3. Jak I-ťin ťing a Si-suej ťing ovlivnily čínskou kulturu
1-4. Význam I-ťin ťingu a Si-suej ťingu v dnešním světě ..
1-5. Jak přistupovat k této knize ..
1-6. O této knize ..
Kapitola 2. - Historický přehled ..
2-1. Před Ta-moem ..
2-2. Ta-mo, I-ťin ťing a Si-suej ťing ..
2-3. Po Ta-moovi ...
2-4. Příběhy ...
Kapitola 3. - Buddhistický a taoistický čchi-kung ...
3-1. Buddhistický a taoistický čchi-kung ...
3-2. Rozdíl mezi buddhistickým a taoistickým čchi-kungem ...
3-3. Dva hlavní styly taoistického čchi-kungu ...
Kapitola 4. - Kchan a Li
4-1. Co je Kchan a Li
4-2. Kchan a Li v moderní vědě
4-4. Kchan a Li v I-ťin ťingu a Si-suej ťingu

ČÁST DRUHÁ- SVALY/ŠLACHY MĚNÍCÍ ČCHI-KUNG (I-ťin ťing)
Kapitola 5. - Teorie a principy
5-1. Úvod
5-2. Obecné koncepty ze starých dokumentů
5-3. Účely, výhody a nevýhody
5-4. Waj-tanový a nej-tanový I-ťin ťing
5-5. Waj-tan čuang a nej-tan čuang
5-6. Železná košile a Pokrývka zlatého zvonu
5-7. Tréninková teorie
5-8. Jiné záležitosti

Kapitola 6. - Trénink I-ťin ťing čchi-kungu ...
6-1. Důležitá cvičební pravidla ...
6-2. Kdo může cvičit? ...
6-3. Klíče ke cvičení ...
6-4. Kdy cvičit ...
6-5. Trénink waj-tanového I-ťin ťingu ...
6-6. Trénink nej-tanového I-ťin ťingu ...
6-7. Cvičební pravidla I-ťin ťingu ...
6-8. Ostatní úvahy ...
6-9. Závěr ...

ČÁST TŘETÍ-DŘEŇ/MOZEK OČIŠŤUJÍCÍ ČCHI-KUNG (Si-suej ťing) ...
Kapitola 7. - Teorie a principy ...
7-1. Úvod ...
7-2. Osm cév a Si-suej ťing čchi-kung ...
7-3. Teorie ...
7-4. Tréninkové koncepty ...
7-5. Waj-tanový a nej-tanový Si-suej ťing ...

Kapitola 8. - Trénink Si-suej ťing čchi-kungu ...
8-1. Úvod ...
8-2. Kdo je způsobilý cvičit? ...
8-3. Básně ...
8-4. Očišťování Podstaty a její přetváření v čchi (lien ťing chua čchi) ...
8-5. Čistění čchi a její přetváření na šen (lien čchi chua šen) ...
8-6. Mytí dřeně a překonání vlasů (si-suej fa mao) ...
8-7. Přečistění šenu a Návrat do nicoty (lien šen fan sü)...
8-8. Drcení nicoty (fen suej sü-kchung) ...

ČÁST ČTVRTÁ - OTÁZKY A ZÁVĚR ...
Kapitola 9. - Otázky ...
Kapitola 10. - Závěr ...

DODATEK A. Bylinné předpisy pro trénink I-ťin ťingu a Si-suej ťingu
DODATEK B. Rejstřík čínských pojmů ...
DODATEK C. Překlad čínských pojmů

O AUTOROVI
Dr. Yang Jwing-Ming (čti: Jang Ťün-min) se narodil v r. 1946 na Tchaj-wanu. V 15 letech se začal učit wu-šu (kung-fu) u šaolinského mistra stylu Bílého Jeřába (oddíl paj-che) Ccheng Ťin-caoa. Za 13 let svých studií u mistra Cchenga se stal dr. Yang odborníkem v metodě Bílého Jeřába pro obranu a útok, což zahrnuje jak použití holých rukou, tak různých zbraní jako jsou šavle, hůl, kopí, trojzubec a dvě krátké tyče. U stejného mistra studoval také styl Bílého Jeřába, oddíl čchin-na, masáž a léčbu bylinami. Ve věku 16 let začal studovat Jangův styl tchaj-ťi-čchüan u mistra Kao Tchao. Po studiu u mistra Kao Tchao pokračoval dr. Yang ve studiu a výzkumu tchaj-ťi-čchüanu pod vedením několika mistrů v Tchaj-peji. Získal kvalifikaci učitele tchaj-ťi.
Když bylo Yangovi 18 let, vstoupil do koleje Tamkang v Tchaj-peji [institut Tan-ťiang], aby tam studoval fyziku. Za pobytu na koleji začal studovat šaolinskou Dlouhou Pěst (čchang-čchüan) u mistra Li Mao-čchinga v klubu Kuo-šu koleje Tamkang (1964-1968) a nakonec se stal pomocným instruktorem u mistra Li. V r.1971 získal titul bakaláře na tchajwanské Národní universitě a pak (v letech 1971-1972) sloužil u vojenského letectva. Za této služby dr. Yang vyučoval fyziku na akademii čínského letectva a zároveň také vyučoval wu-šu. Po řádném propuštění z armády se v r. 1972 vrátil na kolej Tamkang, kde vyučoval fyziku a pokračoval i ve výcviku pod vedením Mistra Li. Li Mao-čching jej učil severnímu stylu wu-šu, který zahrnuje jak techniky beze zbraní (zejména kopání), tak použití četných zbraní.
V r.1974 přišel dr. Yang do USA studovat strojírenství na Purdue University. Na žádost několika studentů začal vyučovat kung-fu a to vedlo k založení "Čínského universitního klubu pro studium kung-fu" na jaře 1975. Za svého pobytu na Purdue University vyučoval dr. Yang také tchaj-ťi-čchüan v kursech financovaných kolejí. V květnu 1978 získal doktorát.
Nyní žije dr. Yang se svou rodinou v Massachusetts. V lednu 1984 zanechal inženýrství, aby mohl věnovat více času výzkumu, psaní a vyučování na Yangově akademii bojových umění v Bostonu.
Celkem vzato se nyní dr. Yang zabývá více než 20 let čínským wu-šu (kung-fu). Z toho 13 let zasvětil výcviku šaolinského stylu Bílého Jeřába (paj-che), šaolinské Dlouhé Pěsti (čchang-čchüan) a tchaj-ťi-čchüan. Dr. Yang má za sebou 16 let praxe s vyučováním: 7 let na Tchaj-wanu, 5 let na Purdue University, 2 roky v Houstonu a 2 roky v Bostonu, Massachusetts.

KNIH O BOJOVÝCH UMĚNÍCH, TRÉNINKOVÝCH PŘÍRUČEK
a
VÝCVIKOVÝCH VIDEOKAZET

pro všechna bojová umění, sebeobranu a zdravotní cvičení je na adrese

____________________________________
na požádání zašleme v elektronické podobě

Záleží JEN na knihkupcích, zda naše knihy objednají a zařadí do své nabídky !
od 1.5. 2004 už jsme schopni průběžně zásobovat knihkupce v celé ČR

Všechny naše publikace by měly být k dostání také v síti knihkupectví firmy
Kanzelsberger
ve všech velkých městech ČR
(Brno, Beroun, Č. Budějovice, Hradec Kr., J. Hradec, Kladno, Kroměříž, Liberec, Litoměřice, Ml. Boleslav, Olomouc, Ostrava, Pardubice, Písek, Plzeň, Praha, Přerov, Rakovník, Strakonice, Teplice, Trutnov, Ústí n.L. a Zlín)

Záleží LEN na kníhkupcoch či požiadované tituly od nás objednajú !

Pokiaľ v niektorej predajni naše publikácie nanájdete - sťažujte si u vedúceho príslušného kníhkupectva (nie u nás), nakoľko je v jeho komptencii naše knižky objednať a my objednávky pre SR vybavujeme okamžite !!!

N a v š t i v t e

česko-slovenský virtuální
obchodní dům

knihkupectví, prodej hudebních CD (orientální a etnická hudba) a budo-shop

N a v š t i v t e

česko-slovenský virtuální obchodní dům

knihkupectví, prodej hudebních CD (orientální a etnická hudba) a budo-shop

česko-slovenský virtuální
obchodní dům