Jiří Černega:

O POČÁTKU BUDDHISMU

Autor se zde pokouší co nejstručněji a nejsrozumitelněji pokrýt široký komplex událostí od Šákjamuniho smrti do 5.stol., tedy období raného buddhismu. Druhou část tvoří texty nejvýznamnějších buddhistických súter - Diamantová sútra, Sútra srdce a úvod do Gandavjúhy.

edice

SVĚTOVÉ DUCHOVNÍ PROUDY

50. svazek

České vydání, 148 stran A5

ISBN   80-85349-23-X

Odborná revize textu PhDr. Boris Merhaut.

vydal

C A D   PRESS

Nejstarší česko-slovenské vydavatelství religionistické, náboženské a ezoterické literatury a knih o léčitelství, orientální medicíně a bojových uměních

F. R. HRABAL

Office: Luda Zubka 23 (PP 5)

SK-844 05 Bratislava 42 - Dubravka

http://www.cadpress.sk

http://web.stonline.sk/cad

http://cad.webpark.sk

Telefon:   ++421   02   /  6436 9928

O B S A H :

První koncil                                         9

Recitování Buddhových řečí                           13

Pozadí Druhého koncilu                               19

Původ rozkolu                                        23

Hnutí za obnovu původního buddhismu                  27

Král Ašóka                                           31

Otázky krále Milindy                                 37

Moudrost Nágasény                                    39

Vznik mahájánového buddhismu                         43

Buddhistická renesance                               51

Vimalakírti                                          55

Založení Buddhovy země                               59

Jak bódhisattva prospívá druhým                      64

Nauka o tajemném                                     68

Výklad Dharmy na Supím vrchu                         71

Šrávaka a bódhisattva mahájány                       73

Šíření buddhismu po Šákjamuniho smrti                75

Následovníci Lotosové sútry                          78

Povaha mahájánového buddhismu                        80

Buddha v Lotosové sútře                              83

Nágárdžunovo hledání mahájány                        87

Teorie "střední cesty" a prázdnoty                   90

Asanga a Vasubandhu                                  94

Kóša a "pouze vědomí"                                97

Úvod do Gandavjúhy                                  101

Diamantová sútra                                    111

Srdeční sútra                                       131

DODATKY                                             133

Buddhistické kanonické spisy                        135

Osmnáct škol                                        147

Glosář                                              151

O AUTOROVI

Autor není ani buddhologem ani profesionálním filosofem a k buddhismu má vnitřní vztah, ovlivněný jeho vlastními zážitky, poznatky a praktickými zkušenostmi s rozličnými aspekty nejen buddhismu, nýbrž i dalších duchovních nauk, jež většina z našich "odborníků" na buddhismus postrádá.

   S buddhismem se obeznámil poté, co se v prosinci 1983 usadil v Austrálii. V Melbourne se seznámil s bývalým kambodžským buddhistickým mnichem jménem Thá, jenž mu poskytl základní informace o théravádovém buddhismu.

   V březnu 1984 začal cvičit jógu a zároveň se účastnil i kursu pránajámy pod vedením Iyengarovy žačky Valda More. Od ledna 1985 navštěvoval kurs meditací ve stylu Siddha-jóga guru Muktánandy. Jeho prvním učitelem byl psycholog Peter Pinie. Poté cvičil meditační cvičení u Kišóra, a později absolvoval i trénink v zazenu pod vedením japonského mistra.

   Následují roky - během nichž pokračoval v meditacích a cvičeních hathajógy - strávil se ženou na cestách po celé Austrálii. Nakonec se usadili v městečku Nimbin, centru různých nonkonformních a náboženských komun. Odtud pak začali navštěvovat klášter Wat Buddha Dhamma (v jeho laické části se s manželkou v r.1990 usadili), jehož opatem byl tehdy Pchra Khantipálo, o němž lze říci, že byl buddhistickým učencem. Napsal více než dvacet knih, a dokonale ovládá páli i sanskrt. (Ve svých 59 letech - po 31 letech mnišství - opustil řád, a vrátil se do civilního života. Nyní praktikuje tibetskou tradici 'dzogčen'; jeho učitelem je Namkchai Norbu Rinpoče.)

   Zatímco českoslovenští marxističtí "odborníci" psali ve svých pracovnách brilantní studie o buddhismu, Jiří Černega trávil veškerý svůj čas poznáváním buddhismu "zevnitř". Jak mezi mnichy Wat Buddha Dhamma a lesního kláštera Bodhinjána, v nichž jistý čas pobýval, tak v Sydney Zen Center a jinde. Měl možnost obeznámit se s tradicemi a rituály různých buddhistických (ale i taoistických) škol, náležejících jak k mahájánové, tak théravádové tradici. Navštívil i čínský klášter Fo Kuang, čchanový klášter Chua Cang a jiná buddhistická centra.

   Na závěr je nutno zdůraznit, že autor neměl v úmyslu předložit čtenáři vyčerpávající vědecký spis, zaplavujíce jej množstvím vědeckých poznatků, filosofických analýz, dat a jmen. Šlo mu naopak o co nejstručnější obeznámení laického čtenáře s okolnostmi a historickými souvislostmi vzniku a šíření buddhistického učení v jeho raném období.

výňatek z knihy:

První koncil

První koncil, jak se toto setkání Buddhových následovníků někdy nazývá, se konal v roce Šákjamuniho smrti, na místě zvaném Saptaparna-guha (Jeskyně sedmi listů), poblíž Rádžagrhy, hlavního města Magadhy. Podle starých textů se dostavilo asi pět set mnichů, v jejichž středu byli Mahákášjapa, Ánanda, Upáli a další z deseti nejoblíbenějších učedníků Šákjamuniho, kteří byli v té době stále ještě naživu. Rovněž tehdejší vládce Magadhy, král Adžatašatru poskytl podporu tomuto koncilu. (Místo se zachovalo dodnes).

   Možná, že někteří pochybují, zda se První koncil vůbec konal, přesto staré texty, jak théravádinů, tak mahájánového buddhismu, zmiňují "zformulování předpisů při setkání pěti set" nebo "pět set, kteří ustanovili Předpisy".

   Je přirozené, že po smrti tak neobyčejného vůdce, jakým Šákjamuni byl, se jeho následovníci sešli, aby uspořádali jeho učení o dharmě tak, aby mohlo být předáno budoucím generacím bez chyb.

   Staré texty uvádějí, že to byl Mahákášjapa, jenž svolal tento koncil. Hlavním důvodem byla následující příhoda.

   Mahákášjapa, obklopen velkou skupinou mnichů, putoval z Pavy do Kušinagaru.

   Právě v té době v Kušinagaru zemřel Šákjamuni. Na cestě potkal Mahákášjapa se svými druhy bráhmana, který držel v ruce květ mandara. Mahákášjapa se ho zeptal, nemá-li nějaké zprávy o Šákjamunim a ten mu oznámil, že Šákjamuni již není mezi živými. Když to uslyšeli, někteří mniši počali plakat a hlasitě naříkat, zatímco jiní truchlili mlčky. K všeobecnému překvapení, jeden starý mnich rozhořčeně vykřikl:

   "Přátelé, přestaňte naříkat! Konečně jsme osvobozeni od toho Velkého mnicha. Pořád nám jen říkal: "Toto je správné" nebo "Toto není pro tebe vhodné". Utlačoval nás a ztrpčoval náš život. Teď konečně můžeme dělat, co se nám zachce!"

   Mahákášjapa, který byl znám jako 'nejpřednější v askezi', přirozeně naslouchal těmto slovům s nelibostí. Jakmile skončila Šákjamuniho kremace, pronesl ke shromážděným mnichům tato slova: "Přátelé, 'nařízení' byla uspořádána tak, aby jimi nebylo možno podpořit nepravé nauky, zatímco pravé upadají; aby špatná nařízení nebyla vynesena, zatímco správná jsou odkládána; aby vykladači nepravých učení neuchopili moc, zatímco ti praví vykladači by ji ztratili."

   Mahákášjapa vybral pět set mnichů, kteří měli za úkol seřadit Šákjamuniho učení tak, aby mohlo sloužit jako kánon buddhistické víry.

   Šákjamuniho následovníci byli většinou lidé, kteří si jej vážili a přísně praktikovali dharmu. Přesto v některých případech zůstal v jejich srdcích egoismus a když Šákjamuni zemřel, přirozenost jejich srdce se ihned podvědomě projevila. A to je právě to, co nám dokazuje šokující výbuch starého mnicha, když se doslechl o Šákjamuniho konci.

   Pro své následovníky byl Šákjamuni učitelem způsobu života, učil je soucitu a lásce, a zároveň byl i vůdcem jejich hnutí. Většina jeho následovníků se na něj dívala s úctou a posvátnou bázní. Na druhé straně tu však museli být lidé, kteří nebyli schopni dodržovat tuhou disciplínu, kterou na nich vyžadoval, nařízení, která udělala jejich život odlišným od života obyčejných laiků. Tito byli stále oběťmi vlastních pokušení a přeludů tohoto světa. Bylo tedy přirozené pro takového člověka, že se cítil být osvobozen od utiskování duchovního břemene. Řečnění starého mnicha bylo tedy Mahákášjapovi varováním před možností uvolnění mravů a leností, které by se mohly brzy rozšířit v jejich řádu.

   Smrt jejich vůdce znamenala pro celý řád velké nebezpečí, neboť v Indii byl v té době bráhmanismus velmi silný. Buddhismus byl novým náboženstvím s malým počtem následovníků. Smrt vůdce přirozeně připraví takové hnutí o hlavní zdroj inspirace a vedení, a uvrhne mnoho následovníků - kteří bezpochyby pocítí náhlou prázdnotu v srdcích - do hlubokého zoufalství.

   Šákjamuniho smrt musela způsobit rozruch i mezi lidmi mimo buddhistický řád. Ti, kteří se dívali na nové náboženství s nelibostí, začali prohlašovat, že toto je počátkem jeho konce. Není důležité, jak vynikající osobností je zakladatel náboženství, je však nezbytné najít vhodné nástupce, kteří budou schopni pokračovat v započatém díle a řešit vnitřní problémy. Různé bráhmanské školy doufaly a věřily, že právě k tomuto nedojde.

   To nás však nepřekvapuje, protože to byl tehdy obecný názor, že uvnitř buddhistického řádu není nikdo s výjimečnými schopnostmi. Ve starých textech je zmínka o tom, jak se Ánanda setkal se starým přítelem, bráhmanem. "Ánando" zeptal se bráhman, "když teď Buddha odešel, je tu někdo, kdo by se mu mohl vyrovnat a nastoupit na jeho místo?"

   Ánanda odpověděl: "Příteli, jak by bylo možné, aby se mu někdo vyrovnal v jeho velikosti? Buddha vlastním úsilím dosáhl poznání Zákona. Vše, co můžeme my, jeho následovníci učinit je, že budeme následovat učení, které nám předal."

   Jinými slovy, jak praví buddhistická fráze: "Spoléhej na Zákon, ne na člověka."

   Z _Maháparinirvána sútry (Maháparinibbána sutta)  se dovídáme, že Šákjamuni krátce před svým koncem řekl svým následovníkům:

   "Až tu nebudu, nesmíte si myslet, že jste byli ponecháni bez vůdce. Učení a předpisy, které jsem vám vyložil, ty budiž vaším vůdcem. A proto, má-li někdo z vás o něčem pochybnosti, nyní nastal čas, kdy se mne může zeptat. To aby jste později nelitovali a neříkali - 'proč jsme se ho nezeptali, když byl ještě mezi námi.' Krátce nato dodal: "Rozklad je přirozený všem složeným věcem. Pilně pracujte na vlastním Osvobození!" Po těchto slovech vstoupil do nirvány.

    Není třeba pochybovat o tom, že Šákjamuni svým 'spoléhej na Zákon, ne na člověka', chtěl varovat před samozvaným učitelem, který by se mohl objevit po jeho smrti a snažil by se jeho učení spojit s vlastními teoriemi a výklady.

   Dnes nelze zjistit, zda se na uspořádání Buddhova učení počalo pracovat ještě za jeho života. Ánanda, dobře známý pro svoji vynikající paměť, trávil poslední léta Buddhova života po jeho boku, jako jeho nejbližší společník. Většina súter v čínské verzi začíná frází "Tak jsem slyšel". Ve většině případů toto "jsem slyšel" pochází od Ánandy, který recituje zpaměti to, co mu bylo řečeno Buddhou.

   Je také známo, že Šákjamuni se na sklonku svého života zabýval otázkou, jak nejlépe zajistit pokračování existence dharmy.

Šíření buddhismu po Šákjamuniho smrti

Deset hlavních následovníků a ostatní mniši, které učil přímo Šákjamuni, museli dobře vědět, kde a kdy učil své nauky. Zdá se však, že z nějakého důvodu neporozuměli některým z jeho nejdůležitějších přednášek, které se týkaly základů životní síly. Z deseti říší, které člověk obývá, oddělili 'silnou čarou' nejvyšší říši - Buddhovu.

 Byla to právě Lotosová sútra, která odstranila tuto čáru a jasně ukázala, že základ dharmy je přítomen v životních silách. Zároveň bylo jasné, že Buddhova říše je totožná s ostatními devíti říšemi. Dále poukazuje na to, že všichni lidé jsou si rovni v možnosti dosažení buddhovství. Nebylo již třeba se ptát, jak správně porozuměli následovníci Šákjamuniho učení, nebo zda má laik dostatečné náboženské zkušenosti. Zároveň ztratil na významu rozdíl mezi mnichem a laikem.

 Tady by se někdo mohl zeptat, má-li vůbec ještě smysl, aby se někdo stal mnichem?

 Tyto pochybnosti se již vynořily v buddhistickém řádu několik let po Šákjamuniho smrti a byly předmětem dlouhých diskusí. Jedna z diskusí na toto téma se objevila již v 'Otázkách krále Milindy'. Nágásena uzavírá diskusi svým názorem, že laik, který již vykonal různé náboženské praktiky v předchozích existencích, je schopen dosáhnout buddhovství, aniž by se stal mnichem. To je dobrá zpráva pro laiky, neboť mohou předpokládat, že své asketické praktiky již vykonali v předchozích zrozeních.

 Je zde ve skutečnosti tak velký rozdíl mezi mnichem a laikem? Oba dva prosazují Buddhovu cestu a oba mohou dosáhnout cíle i když je způsob jejich života jiný.

 Problém byl spíše v tom, že se buddhisté po Šákjamuniho smrti rozdělili na dvě skupiny; hínajána a mahájána, a to vedlo později k tomu, že indický buddhismus téměř vymizel kolem 10. století n.l.

 Možná někoho napadne, zda Šákjamuni předvídal nebezpečí tohoto konfliktu, a jestli ano, co v tom podnikl. Se svými neobyčejnými schopnostmi to musel vidět a proto na Supím vrchu kázal Lotosovou sútru s její naukou o 'jedné cestě.'

 Ať již učinil nějaké předběžné opatření nebo ne, historickým faktem je, že za nějakých sto let po jeho smrti se buddhistická obec rozdělila. Hlavním důvodem bylo, že klášterní řád se stal jakousi elitou, izolovanou od celé společnosti. Mahájánové hnutí prohlašovalo, že hínajána se obrací zády k ostatním a zapomíná na původní význam Šákjamuniho učení.

 Proto se předpokládá, že Lotosová sútra a ostatní mahájánové nauky, hlásané Šákjamunim, byly předávány především mezi laiky. Jejich ideál bódhisattvy, který přináší osvobození všem bytostem, musel být nadšeně přijat laickými následovníky buddhistické obce.

 Předvídal-li Šákjamuni, jakým způsobem bude jeho učení šířeno po jeho smrti, pak musel poznat, že to nebude šrávaka, kdo bude šířit myšlenku Lotosové sútry, nýbrž že to bude bódhisattva mahájány. Rozhodně si musel položit otázku, kdo bude šířit učení dharmy, až on tu už nebude.

 V 15.kapitole Lotosové sútry Šákjamuni takto hovoří ke shromáždění: "Nechte to být, dobří muži! Není třeba, abyste ochraňovali Lotosovou sútru. Proč? Protože v tomto našem světě jsou bódhisattvové, kterých je 6 000 krát více, než písku v řece Ganze a každý z nich má příbuzné, kterých je 60 000 krát více, než písku v řece Ganze. Až tu už nebudu, to oni ji budou střežit pro mne, budou ji recitovat a kázat široko, daleko."

 Z této části vidíme, že si Šákjamuni byl dobře vědom toho, jaké problémy s šířením nastanou po jeho smrti. Ve skutečnosti se učení o pravé dharmě nesetkalo s velkými těžkostmi. Existuje názor, že to byla politická opozice, která zabránila členům hínajány v šíření jejich učení v celé společnosti, zkrátka nebyli schopni účinně ovlivnit společnost své doby.

Následovníci Lotosové sútry

Jak vznikla Lotosová sútra, je historickou hádankou. Obyvatelé Indie prokázali velmi malý zájem o uchovávání historických záznamů.

 Ačkoli je známo velice málo o jejím původu, nelze pochybovat o velkém počtu buddhistů, kteří se oddali úkolu porozumět Lotosové sútře a uvést její učení do každodenního života. Lotosová sútra představuje vrchol mezi Šákjamuniho výklady dharmy, a i ten, kdo by byl schopen dosáhnout Osvícení, jen těžko porozumí jejím pravdám.

 Pravdy dharmy byly vyloženy pro všechny. Není však snadné odhalit pravou cestu, která k nim vede. Ten, kdo se však po ní vydá, musí překonávat mnohé překážky, chce-li dosáhnout cíle.

 V minulosti tu byly pokusy o 'vysvětlení' Lotosové sútry z literárního hlediska, na konci vždy zklamaly v pochopení nejvyššího smyslu dharmy. Říše náboženského osvícení reprezentované Lotosovou sútrou může být dosaženo pouze správným přístupem, oddaností a nepolevující praxí. Předpoklad, že metoda literární analýzy to může nahradit, je chybný už od začátku.

 Buddhistická tradice uvádí, že čtení súter musí být prováděno třemi aktivitami - tělem, ústy a myslí. To platí především pro Lotosovou sútru. Nezáleží na tom, kolik slov nebo frází si někdo zapamatuje, ani na tom, jak dovedně je vyloží. Nutné je uvést učení do každodenního života a přeložit text do praktických a konkrétních činností, pak je teprve správně porozuměno hodnotám této sútry.

 Co je však praxe v Lotosové sútře? Sútra sama to definuje pěti činnostmi: zachovávat text, čísti jej, recitovat jej nahlas, vykládat jej a rozšiřovat (pořizovat kopie). Jak vidíme, všech pět činností nemá stejný význam. První tři činnosti se týkají ovládání textu, zatímco čtvrtá a pátá činnost se týká šíření textu.

 Ti, kteří sestavili sútru tak, jak ji známe dnes, věřili, že představuje nejvyšší vyjádření nauk, které Šákjamuni vyložil za svůj život. Ve druhé kapitole sútry se praví: "Dharma již existuje po nějakou dobu a Vznešený jistě jednou vyloží Pravdu." V desáté kapitole Buddha říká: "Vyložil jsem bezpočet súter - ty, které vykládám nyní a ty, které vyložím v budoucnosti - mezi těmi všemi je Lotosové sútře nesnadné uvěřit a velmi těžké porozumět."

 Již dříve jsem použil výrok ze druhé kapitoly, který zní: "Ve všech Buddhových zemích a všech deseti směrech je pouze jedno učení, ne dvě nebo tři." V kapitole 21. čteme: "Všechna učení, která tathágata zná; všechny magické síly, které tathágata může použít; všechny tajné nauky tathágaty; všechny nejhlubší znalosti tathágaty - to vše je vyloženo v této sútře."

 Někteří přirovnávají Lotosovou sútru k oceánu, do kterého se vlévá bezpočet řek a potoků. Je to zdroj života, který leží hluboko pod všemi bytostmi. A právě tak je Lotosová sútra obklopena ostatními sútrami a proto je nejvyšší. Především však pro své nejzákladnější a nejhlubší filosofické principy.

Povaha mahájánového buddhismu

Někteří tvrdí, že Lotosová sútra vznikla asi 400 - 500 let po Šákjamuniho smrti, a poté mu byla připsána. Jiní věří, že základní myšlenky sútry pocházejí od Šákjamuniho, avšak nikdo jim nepřikládal příliš velký význam. Až později je přijali mahájánoví buddhisté za svoji oficiální nauku.

 Za 2 500 let historie buddhistického náboženství, se nenašel nikdo, kdo by se Šákjamunimu vyrovnal. Je to proto, že ve svém Osvícení byl schopen v celé šíři pochopit vesmírné zákony a síly uvnitř toho všeho. Za více než 40 let své kazatelské činnosti vyložil tyto zákony z různých úhlů a přinesl tak osvobození mnoha bytostem. Jeho cílem bylo přivést všechny bytosti k buddhovství, kterého sám dosáhl.

 To, že všechny bytosti jsou schopny dosáhnout stejného stavu buddhovství, prohlásil Šákjamuni poprvé otevřeně až v Lotosové sútře.

 Pouze s Lotosovou sútrou můžeme dosáhnout toho, co se v tchien-tchaiské terminologii nazývá enkjó, čili 'dokonalé učení'. Proto, kdyby Šákjamuni nepřednesl Lotosovou sútru, pak bychom si museli myslet, že neobstál plně ve své misi, kvůli které přišel na tento svět.

 Z toho je patrné, že ágama sútry hínajány a ostatní mahájánové sútry představují sbírku nauk, které Šákjamuni vyložil ještě před odhalením své pravé mysli v Lotosové sútře. Samozřejmě, že to neznamená, že ostatní nauky jsou jakýmkoliv způsobem mylné. Představují odhalení určitých aspektů jeho Osvícení, a jako takové obsahují pravdu. Každá je však omezená, protože se týká pouze některé části jeho odhalení a až teprve v Lotosové sútře je odhalena úplně. Zde se nabízí otázka, proč byly po Šákjamuniho smrti jako první uspořádány ágama sútry hínajány a ne mnohem důležitější učení Lotosové sútry. Bylo to především složením a povahou organizace, která si dala za úkol uspořádat spisy.

 V letech těsně po Šákjamuniho smrti bylo nejvíce zapotřebí ustanovit přesně definované předpisy k řízení klášterních řádů. To také vysvětluje, proč ágama sútry byly uspořádány jako první. Později, když si již nové náboženství zajistilo silnější a stabilnější pozici ve společnosti a zvětšil se počet laiků, nastal čas, kdy se mohlo přikročit k uspořádání súter nesoucích poselství o osvobození všech bytostí.

 Je tu také jiná možnost. Šrávakové měli určitá privilegia, naslouchat nejvyšším učením, a také se jim dostalo ujištění, že mohou dosáhnout buddhovství. Předtím ale obdrželi od svého učitele instrukce v mnoha 'prozatímních' verzích dharmy. Teprve až po dlouhém studiu a náboženské praxi jim bylo vyloženo dokonalé učení - v Lotosové sútře. Tak byli krok za krokem uvedeni do říše buddhovství. Na druhé straně laičtí věřící, kteří se připojili k hnutí později, byli uvedeni do nauky Lotosové sútry přímo, bez příprav, kterými museli projít mniši.

 Je možné, že šrávakové, kteří se sešli po Šákjamuniho smrti k uspořádání spisů, zaměřili svoji pozornost nejprve na ágama sútry a dalším výkladům mahájánových nauk?

 Zdá se, že ne. Kdyby totiž nebyli schopni porozumět důležitosti mahájánového učení, pak by těžko mohli dosáhnout buddhovství. Nesmíme zapomínat, že základní myšlenky, které později převzala mahájána, byly již v ágama sútrách. Šrávakové nebyli hloupí, ani neznalí mahájánového učení. Možná si mysleli, že nejsou zodpovědni za předávání takového učení, nebo věřili, že ještě nenastal pravý čas. Proto první učení známé světu bylo ze škol hínajány, zatímco učení mahájány zůstalo poměrně zapadlé.

 Následovníci mahájány si představovali Buddhu, jako někoho jim velmi blízkého v jejich existenci. Každý, kdo vykonával činnost bódhisattvy a napomáhal v osvobození druhých, se mohl stát Buddhou. V mahájánových spisech je popsána celá řada Buddhů, pravděpodobně proto, že následovníci mahájány byli schopni vnímat různé Buddhy ve svých myslích a srdcích.

 Ještě je tu jedna možnost, jak se dívat na rozdíl mezi hínajánou a mahájánou v raném buddhismu. Lze předpokládat, že v době Šákjamuniho života byli lidé, které nové náboženství přitahovalo především kvůli mimořádné osobnosti jeho vůdce a zakladatele, a také pro specifické náboženské cíle a hodnoty, které obsahuje. Také tu byli lidé, které přitahoval především filosofický obsah. Po Šákjamuniho smrti byla hlavním zájmem organizace filosofie, která vedla ke studiu Abhidharmy. Čistě náboženské aktivity - jako kázání a snaha osvobodit ostatní bytosti - byly zanedbávány. Když tito buddhisté přestali hledět na náboženské cíle, zároveň ztratili i kontakt se zdrojem životní síly, která původně napájela buddhistické náboženství - ideál buddhovství a jeho hledání.

Buddha v Lotosové sútře (Saddharmapundaríka-sútra)

Představě hínajány, že v každém světě je jen Buddha, odporuje desátá kapitola Lotosové sútry, kde se nad shromážděním objeví vznášející se stúpa, ve které sedí Šákjamuni a vedle něho bytost, nazývaná 'Buddha mnoha Pokladů' (jap. Tahó).

 Vize stúpy, která se zázračně vznáší ve vzduchu, ilustruje další aspekt Lotosové sútry, který přidělal problém některým litarátům pro svoji iracionalitu. V této souvislosti bychom neměli zapomínat na slova Karla Jasperse, který napsal: "Chceme-li si vytvořit čistou představu o Buddhovi, pak je v první řadě nutné, aby naše mysl byla vzburcována a rozrušena mnoha neobvyklými událostmi, a hlavně, plně se spolehnout na Buddhu samotného. Jen skrze tento smysl pro divy a posvátnou úzkost, se stane pro nás možné, si jej představit." Z toho je vidět, že pouze nadšení čtenáře nebo posluchače vzkřísí k životu Buddhu, který přebývá v našem vlastním srdci a mysli.

 Jenom hlupák by se mohl ptát, zda se skutečně stal takový zázračný jev ve chvíli, kdy Šákjamuni vykládal Lotosovou sútru. K takové otázce není ani důvod, protože zpráva vyplývající z této části je, že svět Buddhy je přítomen v životní síle každého jedince a když něčí pocity úcty k Buddhovi jsou dostatečně silné, tyto Buddhovy světy, uvnitř každého člověka, vytrysknou do viditelné podoby. Pro následovníky mahájány, kteří žili několik set let po Šákjamuniho smrti, v době, kdy se zdálo, že dharma zmizí z tohoto světa, nebyla jiná možnost, než si představovat živého Buddhu, který přebývá v jejich srdcích a myslích. A toto oddané hledání Buddhy v mysli je vedlo ke shromáždění mahájánového učení, které bylo předáváno z generace na generaci. Pak je uspořádali do určitých slov a frází, a z toho později vzniknul text, který je znám, jako Lotosová sútra.

 Vize stúpy na obloze má vyjádřit základní schopnost všech bytostí - objevit skrze své životní síly svět Buddhy, který existuje v každém z nás. V následující kapitole zároveň vyvrací starý pojem 'v každém světě jen jeden Buddha'.

 Kapitoly 15. a 16. podobným způsobem překládají myšlenky, které jsou vysoce převratné a úplně se rozcházejí s původními pojmy. První část sútry, především druhá kapitola 'Přiměřené prostředky', je věnována výkladu první velké univerzální pravdy, že všechny bytosti devíti říší, kromě Buddhovy, jsou vybaveny Buddhovou podstatou a Buddhovy světy jsou obsaženy uvnitř každého. V 16.kapitole, označené 'Trvání života tathágaty', je odhalena druhá velká pravda, kdy Šákjamuni vysvětluje, že dosáhl buddhovství bezpočtukrát v minulosti tím, že praktikoval cestu bódhisattvy. V té době náboženská praxe, kterou následoval, nebyla ničím jiným, než jedinou dharmou, vyloženou v Lotosu obdivuhodného zákona.

 To tvoří nejdůležitější učení celé sútry. Zde přicházíme k porozumění, že to je skrze víru a praktikování Lotosu obdivuhodného zákona, že Buddhové tří světů a deseti směrů jsou schopni dosáhnout buddhovství. Je to zdroj celého buddhovství a bez uvědomění si toho, nemůže být dosaženo buddhovství.

 Ještě předtím, než Šákjamuni vyložil tuto část sútry, jeho následovníci se domnívali, že dosáhl Osvícení poprvé od doby, kdy opustil palác svého otce, praktikoval asketická cvičení a nakonec usedl pod stromem Bódhi. Nyní jim řekl, že "ve skutečnosti se stal Buddhou již před stovkami tisíců biliónů kalp". Není těžké si představit, jaké ohromení musela vyvolat tato slova.

 I přes toto ujištění šrávakové stále považovali Šákjamuniho Osvícení za mimořádnou historickou událost a představovali si ho jako Buddhu, který se objevil v tomto světě vykládat dharmu. Proto, když zemřel, cítili se bez vůdce a dospěli k závěru, že mohou nejvýše dosáhnout stavu arhata, skrze praktikování předpisů disciplíny.

 Na rozdíl od nich trvají následovníci mahájány na tom, že všechny bytosti jsou schopné dosáhnout buddhovství. Navíc tvrdili, že Šákjamuni se objevil již mnohokrát na mnoha místech, kde se představoval jako Buddha, nazývaný Hořící světlo. Ačkoli se zdálo, že vstoupil do nirvány, byl ve skutečnosti věčně přítomen ve třech světech - minulém, přítomném a budoucím. Tak to i vyslovil v 16.kapitole Lotosové sútry:

 Za účelem osvobození všech lidí

 ukáži jim svoji nirvánu jako účel.

 Ve skutečnosti však nikdy nepominu,

 vždy žiji zde a vykládám Zákon.

 Tímto způsobem Lotosová sútra vykládá pojem Buddhy. Skrze tento pojem může být buddhismus věčným světlem pro lidstvo každé doby. Právě tato velkomyslnost a rozsah pojmů činí Lotosovou sútru unikátní mezi ostatními buddhistickými spisy.

 Pojem Ádi Buddhy v Lotosové sútře a jeho početná objevení se v různých dobách je vysoce komplexní a komentátoři sútry strávili mnoho času a úsilí vysvětlením jejich podtitulků. Nás však příliš nezajímají doktríny nebo představy Buddhy, jako zlatě zářící postava věčnosti. Spíše nás zajímá jaký byl Šákjamuni ve skutečnosti, jako člověk a náboženský vůdce. Člověk, který bezpochyby zakusil mnohem více utrpení a těžkostí, než kdy svěřil ostatním, a kdo si byl velmi dobře vědom svých omezení.

 On sám byl princem z rodu Šákjů, jenž stál v čele kšatrijské oligarchie (jeho otcem byl rádža Šuddhódhana), a mnozí jeho následovníci patřili ke stejné kastě jako on. Mnozí mniši buddhistického řádu byli intelektuálové z bráhmanských rodin, což znamenalo, že nová náboženská organizace byla mnohými způsoby izolována od potřeb a zájmů laiků, kteří ve většině případů patřili k nižším kastám společnosti.

 Šákjamuni se objevil ve světě staré Indie, aby přinesl osvobození všem bytostem, avšak organizace kterou založil byla složena většinou z vyšších kast - kšatrijů a bráhmanů. Ačkoliv vyhlásil rovnost všech kast a společenských tříd, Šákjamuniho aristokratické pozadí nevyhnutelně ovlivňovalo myšlení skupiny a činilo ještě těžším prosadit jejich rovnostářské principy. To byl jeden z limitů raného buddhismu tak, jak byl ustanoven Šákjamunim, a tento limit pokračoval ještě několik let po jeho smrti.

 Když Šákjamuni na konci svého života přednášel Lotosovou sútru, pravděpodobně si byl vědom tohoto omezení. V 15. kapitole sútry Buddha říká shromážděným bódhisattvům, že není třeba, aby ochraňovali tuto sútru, protože přijde nespočetně bódhisattvů, jejichž úkolem bude ochraňovat, udržovat, číst, recitovat a vykládat tento text.

 Šákjamuni tím nepochybně myslel, že buddhistický řád má očekávat mocného a průbojného vůdce z nižší kasty společnosti, který uvede do praxe nauku o rovnosti všech bytostí a jejich schopnosti dosáhnout buddhovství.

 Jako krásný květ lotosu má své kořeny v bahně, tak skutečný praktik dharmy žije a pracuje uprostřed zmatku každodenního života, dělí se o radost a bolest obyčejných lidí a ukazuje ve svém životě skutečného ducha Lotosové sútry. Jen tímto způsobem může vykonávat skutečné poslání buddhismu.

Nágárdžunovo hledání mahájány

Nyní se podíváme na dva důležité myslitele, kteří pomohli zformovat a systematizovat mahájánové nauky. Prvním byl Nágárdžuna, mnich z jižní Indie, který žil kolem poloviny 2. století n.l., tedy asi 700 let po Šákjamuniho smrti.

 Druhým byl Vasubandhu, známý v Číně jako Tendžin ('Oblíbenec Nebes'), jenž pravděpodobně žil v 5. století n.l.

 Vede se mnoho sporů o těchto dvou mužích. Budeme se zde zabývat hlavně legendami a filosofickými myšlenkami, které jsou s nimi spojeny.

 Buddhismus byl postupně přenesen z Indie do Číny a později do Japonska. Vznikla řada různých filosofických škol a sekt. Nágárdžuna je v Číně a Japonsku ctěn, jako zakladatel osmi takovýchto škol.

 Nágárdžunovým nejvýznamnějším filosofickým příspěvkem byla koncepce šúnjaty, tj. 'prázdnoty' nebo 'prázdna'. Tento pojem neměl vliv jen na buddhistické myšlení v Číně a Japonsku, ale nedávno přilákal i pozornost západních filosofů.

 Život Nágárdžuny byl plný událostí. Jediným zdrojem informací je dílo, které nese název 'Život bódhisattvy Nágárdžuny' (Bosacuden). Bylo přeloženo Kumáradžívou ze sanskrtu a je zařazeno v padesátém díle Taišó Tripitaky. Uvádí se, že Nágárdžuna byl z bráhmanské rodiny, která žila na jihu Indie. Projevil mimořádný talent v učení a již v mládí byl znalým véd a bráhmanského učení.

 Text také uvádí tuto neobvyklou příhodu:

 Když Nágárdžuna dokončil své studie, hovořil se třemi přáteli o tom, co budou dělat dál. Všichni se dohodli na tom, že budou vyhledávat smyslové požitky. Osvojili si umění, jak se stát neviditelnými a začali navštěvovat harém svého vládce. Výsledkem bylo, že některé z králových milostnic otěhotněly. Král nechal před branou harému rozsypat písek a s několika ozbrojenci očekával nevítaného návštěvníka.

 Ačkoliv tito čtyři mládenci byli neviditelní, jejich stopy se objevily v písku, když se pokusili vstoupit. Ozbrojenci vyběhli a zbraněmi protínali vzduch. Bylo slyšet výkřiky a tři mladíci padli mrtvi k zemi. Jen Nágárdžunovi se podařilo vyhnout zranění tím, že byl v těsné blízkosti krále. Poté uprchl z královského paláce. Tehdy pochopil, že vášeň a touha jsou pramenem utrpení a tak se rozhodl, že se stane buddhistickým mnichem.

 Není důležité, co si myslíme o tomto příběhu, nelze však pochybovat o tom, že Nágárdžuna byl neobyčejný člověk. To dostatečně dokazuje originalitou mádhjamiky, t.j. 'Učení o střední cestě' - filosofie, kterou rozvinul jako systematizaci pojmu 'prázdno', který našel v mahájánových spisech. Právě tato filosofie ho učinila jednou z nejdůležitějších postav v historii světového myšlení.

 Kumáradžíva uvádí, že po dokončení studia bráhmanismu se Nágárdžuna stal buddhistickým mnichem a přečetl sútry, předpisy o disciplíně a rozpravy (tradiční buddhistický kánon), během devadesáti dnů. To jej však neuspokojilo a tak se vydal na cestu hledat hlubší porozumění dharmy. Po nějaké době se ocitl na severu Indie, kde hluboko v Himaláji přišel k buddhistické stúpě. Tam od starého mnicha dostal některé z mahájánových spisů a s velkým zájmem si je přečetl. Cítil však, že musí být odhalena ještě hlubší Pravda. Rozhodl se, že ji nalezne a tak cestoval po celé Indii, rozmlouval s různými filosofy a zároveň pátral po dalších mahájánových textech. Ačkoliv cestování v té době bylo velmi obtížné, strávil na cestách téměř celou první polovinu svého života. Jeho vytrvalost jej nakonec přivedla k vrcholu mahájánového učení - Lotosové sútře.

 Způsob, jakým Nágárdžuna dospěl k Lotosové sútře, se nám dnes může zdát podivný. Ve světě indického buddhismu, 7OO let po Šákjamuniho smrti, měla hínajána stále ještě silnou pozici, především théraváda a sarvástiváda. To, že Nágárdžuna musel hledat mahájánové spisy po celé Indii dokazuje, že střediska mahájánových hnutí byla dosud roztroušena v různých oblastech. Do té doby se ještě neobjevil žádný výjimečný mahájánový filosof nebo náboženský vůdce, který by vedl účinný útok proti hínajáně. Tento úkol čekal na Nágárdžunu samotného. S jeho zkušenostmi s bráhmanismem a hínajánovými naukami byl pro tento úkol jako stvořený.

 Bez Nágárdžunova vlivu by se mahájána nikdy nestala tak významným směrem indického buddhismu; také čínský mnich Č'-i (neboli Č'-kchaj; 538-597), zakladatel školy Tchien-tchaj (Tendaj), budoval přímo na Nágárdžunově díle. Proto nás nepřekvapí, že někteří hovořili o Nágárdžunovi jako o 'druhém Buddhovi.'

 Podle životopisu, který přeložil Kumáradžíva, byl Nágárdžuna odveden Mahánágou - Velkým dračím bódhisattvou - do paláce Dračího krále, kde mu byly předány 'různé mahájánové spisy s nejhlubším obsahem; obdivuhodná dharma, která je bez hranic'. Po přečtení těchto spisů Nágárdžuna porozuměl nejhlubším pravdám Zákona. Část jeho jména - Nága, tj. Drak - představuje slabiku Rjú v jeho japonském jméně Rjúdžu, a prý má připomínat tuto událost. Druhá část jeho jména pochází od druhu stromu, který je v Indii znám jako ardžuna. Praví se, že jeho matka ho porodila pod tímto stromem a tak se strom stal součástí jeho jména. V Japonsku slovo ardžuna přeložili jednoduše jako džu, to je 'strom'.

 Texty 's nejhlubším smyslem', pročtené Nágárdžunou, jak se zdá, obsahovaly téměř všechny spisy mahájánové školy. To je dokazováno výňatky, které se objevují v celém jeho díle. Ve skutečnosti byl velkým sběratelem a pořadatelem buddhistických textů a nauk, a jeho spisy obsahují zárodky téměř všech myslitelných teorií a filosofických stanovisek. Zastánci různých sekt jej později opakovaně prohlašovali za otce jejich myšlenek, doufaje, že si tím vypůjčí legitimitu pro svá učení. To však vedlo jen ke zneužívání jeho spisů. Chceme-li mu porozumět, je třeba přistupovat k jeho dílu z širšího hlediska a nebrat příliš vážně pozdější sektářské názory. Jen tak odhalíme, jak definovat podstatu mahájánového buddhismu, nebo jak načrtl skutečného ducha mahájánového bódhisattvy.

Teorie střední cesty a prázdnoty

(Madhjamika a šúnjaváda)

Kumáradžíva ve svém překladu Nágárdžunova životopisu popisuje jeho činnosti následovně: "Pracoval na rozšíření a čistém porozumění mahájány, napsal 'Sto tisíc veršů k Ubadejša' (komentář); 'Pět tisíc veršů o Sógon Bucudó-ron'; 'Pět tisíc veršů o Dajdži Ben-ron' a 'Pět tisíc veršů o Čú-ron', což bylo příčinou rozkvětu mahájánového učení v Indii. Rovněž napsal 'Sto tisíc veršů o Muj-ron'."

 Nemůžeme se zde zabývat povahou a identitou těchto děl. Všimněme si však, že čínská Tripitaka obsahuje sbírku děl, připisovaných bódhisattvovi Nágárdžunovi, v rozsahu 154 kapitol. Nágárdžuna se podle různých pramenů dožil 100, 150 i 200 let. (Podle Bu-stona se narodil v kraji Vidarbha v Mahárástře a žil v Kósalsku kolem r.300).

 Ačkoliv sbírka bezpochyby obsahuje dílo samotného Nágárdžuny, zároveň obsahuje spisy někoho jiného, které byly z nějakého důvodu připsány Nágárdžunovi. Například v případě slavného stokapitolového komentáře k Mahápradžňápáramitásútře (Mahápradžňápáramitopadeša, jap. Dajčido-ron) se dnes objevují pochyby zda to je skutečná práce Nágárdžuny. Ať již je tomu jakkoli, pod Nágárdžunovým jménem tu jsou důležitá filosofická díla o mahájánových naukách.

 Jeho názory jsou vyloženy hlavně v traktátu Múlamadhjamakakáriká (Výklad učení o odvěké střední cestě). K jeho dalším spisům náleží Vigrahavjávartani, Šúnjatásaptati, Juktišastiká, Vaidaljasútra, Prakarana a Suhrllekha, pravděpodobně i Ratnávali.

 Někteří dělí Nágárdžunovy spisy do pěti kategorií. První zahrnuje Madhjámikašástra, Dvádašanikájašástra (jap. Džunimon-ron) a Šúnjatásaptati (jap. Kú-šičidžu-ron). Tato díla z první kategorie vyjadřují slavný Nágárdžunův koncept 'Střední cesty' (Čú-ron), ačkoli reference o tomto pojetí nalézáme i v dílech ostatních kategorií; jako je Mahápradžňápáramitópadéša (jap. Daičido-ron). K nejdůležitějším patří čtyři kapitoly Múlamadhjamakakáriká (jap. Čú-ron), které se skládají z Nágárdžunových veršů a z komentářů mnicha jménem Pingala.

vydal

C A D   PRESS

Nejstarší česko-slovenské vydavatelství religionistické, náboženské a ezoterické literatury a knih o léčitelství, orientální medicíně a bojových uměních

F. R. HRABAL

Office: Luda Zubka 23 (PP 5)

SK-844 05 Bratislava 42 - Dubravka

http://www.cadpress.sk

 ]