Bodhidharma / Bódhidharma / Daruma / Pchu-tchi ta-mo / Putidamo / Pu-ti Ta-mo / Da Mo, Shaolin a qigong /chi kung / chi-kung / qikung; čchan / ch´an, zen, budhizmus, buddhismus, dhjána, dhyana, meditace / meditácia; shao-lin, cvičení, zazen, Bubishi / Bubisi, Bible karate, kniha o kung-fu / kungfu, wu-shu / wushu / wušu / wu-šu; dim-mak / dimmak, čchuan-fa / chüanfa; čínská medicína, fytoterapie; akupunktura, meridiány, energie čchi / qi / ki / prána; bojová umění, Japonsko, Okinawa, Čína, Tchaj-wan / Taiwan, kobudo, karatedo, akupunktúra, buddha, patriarcha, terapie / terapia, čikung, Patrick McCarthy, šuri-te, naha-te, knihy o karate, historie karate, klášter Šaolin / Shaolin / Šao-lin / Sha-lin; darma / dharma, Osm kusů brokátu, arhat / lohan, šaolinská pěst, Osmnáct pěstí arhatů, Mnišsská pěst, Hui-ko / Chuej-kche, mniši / mních, masáže, sexualita, transformace sexuální energie

( Bodhidharma / Daruma / Pchu-tchi ta-mo / Putidamo / Pu-ti Ta-mo / Da Mo, Shaolin a qigong /chi kung )

vzhledem k nejednoznačnosti až chaosu v přepisech a individuálním preferencím jest výše psáno tak, aby si (snad) každý dokázal vybrat svou verzi transkripce

I když někteří historici zpochybňují autentičnost Bódhidharmy jakožto historické osobnosti, lze považovat tuto skutečnost za potvrzenou např. i literárními díly, jako jsou Záznamy chrámu Luo-jang, jejichž autorem je mnich Jang Šuan-č´ (z r. 547), Životopisy nejvýznačnějších kněží z r. 645, spis Čchuan-fa pao-ťi neboli Vzácná kronika předávání dharmy z 8. století anebo Tao-süanův třicetisvazkový spis Ťing-te čchuan-teng-lu neboli Záznam o předávání světla (resp. Lampa předávaná z ruky do ruky) z r. 1004. Téhož názoru jsou významní historici a buddhologové jako prof. D. T. Suzuki, Heinrich Dumoulin a Kenneth Ch´en, kteří neměli sebemenších pochybností o tom, že Bódhidharma byl skutečnou historickou osobností, byť opředenou předivem legend a mýtů. Rodným jménem Bódhidharmy údajně bylo Bódhitara a nové jméno mu prý udělil jeho duchovní učitel Pradžňátara (resp. Pradžňádhára) na základě jeho vynikajících schopností a úrovně poznání před jeho odchodem na misi do Číny.	Soyen Shaku: Daruma (Bódhidharma) Anzai Sensei: Bódhidharma

Po příjezdu lodí do Kantonu se odebral do Ťing-kchangu (dnešní Nanking), kde žil u císařského dvora. Poté pobýval jistý čas též v klášteře Jung-ning v Luo-jangu, načež "překročil řeku Jang-c´" a odebral se do severní Číny, aby se nakonec usadil v klášteře Šao-lin v království Severní Wej (provincie Che-nan), kde strávil zbytek svého života.

Datování jeho cest a pobytu se sice v různých pramenech liší, což ovšem nemá pro nás nijak podstatný význam. Nejpodstatnější je úloha, jakou patriarcha Bódhidharma sehrál při formování filozofie čchanu (zen-buddhismu), a hlavně při tvorbě meditačních a zdravotních cvičení, která se později stala základem nebo součástí většiny čínských bojových umění - čchüan-fa, wu-šu / kung-fu, čchi-kungu a tchaj-ťi čchüanu (a jejich prostřednictvím i okinawského a japonského kobudó a karatedó - viz např. spis Bubiši neboli Bible karate).

Kim Myong-guk: Bodhidharma

Soga Jasoku: Bodhidharma (15.stol.)

S jeho příchodem do kláštera Šao-lin v provincii Che-nan je přímo spojována přeměna zdejšího kláštera v centrum čínských bojových umění ... Šaolinský chrám byl postaven v roce 377 n.l. . Od té doby až do roku 527 n.l. sloužil výlučně jako centrum náboženského uctívání a nemáme žádné poznatky, že by zdejší mniši cvičili bojová umění.

V roce 527 n.l. však přišel do chrámu kázat indický buddhistický mnich Bódhidharma [čínsky Ta-mo / Da Mo]. Po svém příchodu do Šao-linu prý Bódhidharma zjistil, že mnozí mniši jsou slabí a chorlaví.

Podle tradice se proto Bódhidharma uchýlil na devět let do jeskyně, kde se věnoval intenzivní meditaci, aby našel způsob, jak je posílit.

Vchod do jeskyně v níž Bódhidharma strávil dle tradice devět let v meditaci

Když vyšel z jeskyně, shrnul své závěry do dvou spisů: Si-suej-ťing (Xi Sui Jing) a I-ťin-ťing (Yi Jin Jing). První byl především náboženským pojednáním, které rozebíralo buddhistické metody kultivace ducha. Druhá kniha popisovala praktické metody posílení těla. Text knihy Si-suej-ťing se za několik generací ztratil, ale šaolinský klášter vyučoval nadále metody I-ťin-ťingu (Yi Jin Jing), aby se zlepšila vnější svalová síla i „vnitřní síla“ mnichů. S tímto výcvikem se brzy stali šaolinští mniši nejlepšími mistry bojových umění.

Spis Si-suej-ťing učil mnichy, jak použít vnitřní energii neboli čchi k čistění kostní dřeně a posílení krve a imunitního systému, stejně tak, jak dodat energii mozku a posléze dosáhnout buddhovství a osvícení. Protože Spis o čistění dřeni byl náročnější k pochopení i cvičení, tréninkové metody byly předávány tajně pouze několika málo žákům v každé generaci.

Poté, co mniši praktikovali cvičení I-ťin-ťingu, zjistili, že nejen zlepšili své zdraví, ale také velmi zesílili. Když byl tento trénink integrován do forem bojových umění, zvýšil účinnost jejich technik. Navíc, kromě tohoto bojového tréninku čchi-kungu stvořili šaolinští mniši také, díky sledování způsobu boje různých zvířat, styly kung-fu pěti zvířat - tygra, leoparda, draka, hada a jeřába.

Technika, nazývaná čchüan-fa, která Šao-lin proslavila a povýšila na kolébku bojových umění jako takových, vycházela samozřejmě i z různých starších stylů a absorbovala v průběhu svého vývoje i prvky jiných škol a technik o nichž povětšinou nemáme přesnější poznatky. Je však zřejmé, že šaolinští mniši byli s nimi obeznámeni a hlavní Bódhidharmovou zásluhou bylo integrování a přizpůsobení poznatků předchůdců, jejich přetavení ve vyšší formu. Jelikož byl údajně příslušníkem kasty kšatrijů (bojovníků), měl ostatně k bojovým uměním blízko a zřejmě měl za sebou i určité praktické zkušenosti ze své vlasti, podle jistých indicií lze předpokládat, že jedním ze základů jeho stylu čchüan-fa bylo i staré indické umění boje beze zbraně, zvané vadžramuští (vajramushti - "umění diamantové pěsti"), do nějž byl každý kšatríja zasvěcován již od dětství (tuto techniku však běžně ovládali i potulní mniši za účelem sebeobrany). Do jaké míry vycházel z tradice vadžramuští při tvorbě svého systému, pojmenovaného jeho následovníky Osmnáct mnišských pěstí [Osmnáct rukou arhatů (lohanů / světců) neboli Š’-pa luo-chan-šou / Shiba Luohan Quanfa], se už nedozvíme, jisté však je, že toto umění nevzniklo ve vzduchoprázdnu a bez návaznosti na starší bojové tradice a tehdejší poznatky čínské medicíny.

Již za vlády dynastie Ťin [265-420], ve 3. století n.l. slavný lékař jménem Chua Tchuo [141-208] díky vynikající znalosti anatomie, existence tzv. „životních bodů“ a fungování meridiánů (kanálů jimiž proudí energie čchi) používal akupunkturu pro anestesii při chirurgických operacích. Tento taoistický učenec také vytvořil na základě studia pohybu zvířat soubor Wu-čchin-si (Hra pěti zvířat), který učil lidi, jak zvýšit svůj oběh čchi. V témže období také lékař a akchymista jménem Ke Chung [Ko Hong / Č'-čchuan; 284-364] zaznamenal nové poznatky o fungování lidského organizmu a proudění energie čchi ve své knize Pao-pchu-c' [jež se skládá ze dvou částí - Waj-pchien (Vnější kapitoly) a Nej-pchien (Vnitřní kapitoly)], ve stosvazkovém spisu Ťin-kchuej jao-fang [Recepty ze zlaté skříňky]) a v jeho stručnější verzi nazvané Čou-chou ťiou-cu-fang [Příručka receptů pro naléhavé případy]. Učenec Tchao Chung-ťing [Tchung-ming, 451-536] sestavil spis Jang-šeng jen-ming lü (Záznamy o vyživování těla a prodloužení života), který obsahoval mnoho technik čchi-kungu [a též - kromě jiných lékařských a alchymistických spisů - Komentovaný herbář a receptář (Pen-cchao-ťing ťi-ču].

Jedním z hlavních pokračovatelů Bódhidharmy byl jistý Čchüe Jüan Šang-žen, jenž vystupuje v některých pramenech koncem 6. století jako představitel školy Osmnácti mnišských pěstí neboli Š’-pa luo-chan-šou. Tento mistr rozšířil sestavu nejprve na 72 pozic, a později - ve spolupráci z dalším mistrem, jménem Li, byla rozšířena na 173 pozic. V této podobě se stal styl Osmnácti mnišských pěstí dominantní bojovým stylem a zůstal jím pro celá následující staletí (byť i souběžně s ním existovalo nejméně 8 dalších významných stylů), až do 17. století, kdy se z jeho základů zrodilo okinawské kobudó a posléze i moderní karate, jak je zřejmé např. i z následující citace:

Z tohoto důvodu je pravděpodobné, že např. i všechna vyobrazení bojových technik v okinawském spisu Bubiši pocházejí z originálních, původně utajovaných šaolinských příruček, které byly ovšem asi mnohem obsáhlejší ... (ukázky a výňatky z tohoto spisu naleznete níže, v sekci věnované Bubiši).

Během 100 let, které následovaly po stvoření I-ťin ťingu, došlo ke zrození několika vnitřních stylů, jako je Siao-ťiou-tchien (Malé deváté nebe) a Chou-tchien-fa (Porozené techniky). Věří se, že i Tchaj-ťi čchüan, který byl stvořen během 10. století, byl založen na těchto dvou vnitřních stylech. Teprve potom vznikla řada dalších stylů vnitřních bojových umění, jako Pa-kua, Sin-i a Liou-che pa-fa.

Rozvoj čchi-kungu pokračoval i během dynastií Suej a Tchang (581-907), samozřejmě nejen v Šao-linu a jeho pobočkách, ale i mimo kláštery. Čchao Jüan-fang [Ťiao Jüan-fan, 581-618] sestavil ČU-PING JÜAN-CHOU LUN (Teze o původu a příznacích různých nemocí), které jsou opravdovou encyklopedií metod čchi-kungu. Uvedl 260 různých způsobů zvýšení toku čchi [kromě systematického zpracování 1739 syndromů nemocí]. Spis ČCHIEN-ŤIN JAO-FANG (Tisíc drahocenných předpisů) od Sung S'-maoa popisuje metodu vedení čchi a také použití šesti zvuků. Použití šesti zvuků k regulování čchi ve vnitřních orgánech bylo již současně používáno buddhisty a taoisty. Sung S'-mao [581-682] také uvedl masážní systém zvaný "Lao-c' ových 49 masážních technik". [Je též autorem třicetisvazkového spisu Tchien-ťin i-fan, dopňku jeho hlavního spisu]. WAJ-TCHAJ MI-JAO (Zvláště důležité tajemství) od Wang Tchaoa [670-753] pojednává o užití dýchacích a rostlinných terapií při poruchách oběhu čchi.

Během dynastií Sung, Ťin a Jüan (960-1368 po Kr.) vzniklo několik dalších významných spisů. Dílo JANG-ŠENG ŤÜE (Život vyživující tajemství) od Čang An-taoa pojednává o několika cvičeních čchi-kung. ŽU-MEN Š'-Š' (Konfuciánské hledisko) od Čang C'-chea [Cchung-čeng; 1156-1228] používá čchi-kung k léčení vnějších zranění, takových jako pořezání a vymknutí. LAN-Š' MI-CCHANG (Tajná knihovna orchideového pokoje) od Li Kuoa používá čchi-kung a rostlinné prostředky pro léčbu vnitřních poruch. KE-Č'-JÜ LUN (Další teze o úplném studiu) od Ču Tan-siho [Čen-cheng; 1281-1358] poskytla teoretické vysvětlení použití čchi-kungu při léčení neduhů.

Traduje se, že někdy během dynastie Sung (960-1279), nedlouho poté, co začal klášter Šao-lin používat čchi-kung při svém bojovém tréninku, musel zřejmě Čang San-feng stvořit také tchaj-ťi čchüan. Tchaj-ťi čchüan následuje ovšem odlišný přístup při svém použití čchi-kungu, než styl Šao-lin. Zatímco Šao-lin zdůrazňuje cvičení čchi-kung waj-tanu (zevní elixír), tchaj-ťi čchüan zdůrazňuje trénink nej-tan (vnitřní elixír) čchi-kungu.

V r.1026 byl vytvořena lékařem Wang Wej-iem [Wej-te] známá mosazná figurína člověka pro akupunkturu. Předtím, ačkoliv zde bylo mnoho publikací, které vykládaly teorii, principy a léčebné techniky akupunktury, bylo mezi nimi mnoho rozporů a mnoho bodů, které byly nejasné. Když Wang postavil svého mosazného člověka, napsal knihu zvanou TCHUNG-ŽEN ČEN-ŤIOU-ŤING [resp. Tchung-žen jü süe-čen-jen tchu (Osvětlení měděného člověka akupunktury a moxy)]. Vysvětlil vztah 12 orgánů a 12 kanálů čchi, objasnil mnoho zmatených bodů a poprvé systematicky uspořádal teorii a principy akupunktury. V r. 1034 použil akupunkturu, aby léčil císaře Žen-cunga [1023-1065]. S podporou císaře akupunktura kvetla. Jeho práce velmi přispěla k pokroku čchi-kungu a čínského lékařství podáním jasné a systematické ideje o oběhu čchi v lidském těle.

Později, za dynastie Sung (1127-1279), byl maršál Jüe Fej pověřen vytvořením několika vnitřních cvičení čchi-kungu a bojových umění. Říká se, že Osm kusů brokátu (Pa-tuan-ťin) bylo stvořeno maršálem Jüe Fejem ke zlepšení zdraví jeho vojáků. Byl také znám jako tvůrce vnitřního bojového stylu sing-i. Navíc k tomu mistři bojového umění Orlího stylu uvádějí, že Jüe Fej byl tvůrcem jejich stylu.

Od tehdy až do konce dynastie Čching [Abachaj / 1911], bylo založeno mnoho dalších stylů čchi-kungu. K nejznámějším patří Chu-pu kung (kung Tygřího kroku), Š'-er čuang (Dvanáct pozic) a Ťiao-chua kung (Žebrácký kung). V tomto období bylo vydáno mnoho dokumentů vztahujících se k čchi-kungu, takové jako PAO-ŠEN MI-JAO (Tajný a důležitý dokument o tělesné ochraně) od Ceng Jüan-paje, který popisoval pohybová i nehybná cvičení čchi-kungu; JANG-ŠENG CHUO-JÜ (Krátký úvod k vyživování těla) od Čchen Ťi-žua, o třech pokladech: Ťing (esence), Čchi (vnitřní energie) a Šen (duch). Také spis I-FANG ŤI-ŤIE (Úplný úvod k lékařským předpisům) od Wang Fan-jena uvedl a sumarizoval předtím publikované materiály; NEJ-KUNG TCHU ŠUO (Ilustrované vysvětlení nej-kungu) od Wang Cu-jüana uvedlo Dvanáct kusů brokátu a také vysvětlilo ideu kombinování pohybového a nehybného čchi-kungu.

V pozdní dynastii Ming (17.stol.) byl stvořen mistry školy tchaj-jang bojový styl čchi-kungu zvaný Chuo-lung kung (kung Ohnivého draka). Později za dynastie Čching (1644-1911), byl stvořen Čchuej Chaj-čchuanem známý styl bojového umění zvaný Pa-kua čang. Tento styl si nyní získává popularitu po celém světě.

účelem této stránky však není podrobný popis historie kláštera Šao-lin nebo dějin kung-fu

8-4. Očišťování Podstaty a její přetváření v čchi (lien ťing chua čchi)

Dr. Yang Jwing-ming (čti: Jang Ťün-min) se narodil v r. 1946 na Tchaj-wanu. V 15 letech se začal učit wu-šu (kung-fu) u šaolinského mistra stylu Bílého Jeřába (odnož paj-che) Ccheng Ťin-caoa. Za 13 let svých studií u mistra Cchenga se stal dr. Yang odborníkem v metodě Bílého Jeřába pro obranu a útok, což zahrnuje jak použití holých rukou, tak různých zbraní jako jsou šavle, hůl, kopí, trojzubec a dvě krátké tyče. U stejného mistra studoval také styl Bílého Jeřába, oddíl čchin-na, masáž a léčbu bylinami. Ve věku 16 let začal studovat Jangův styl tchaj-ťi-čchüan u mistra Kao Tchao. Po studiu u mistra Kao Tchao pokračoval dr. Yang ve studiu a výzkumu tchaj-ťi-čchüanu pod vedením několika mistrů v Tchaj-peji. Získal kvalifikaci učitele tchaj-ťi.

Když bylo Yangovi 18 let, vstoupil do koleje Tamkang v Tchaj-peji [institut Tan-ťiang], aby tam studoval fyziku. Za pobytu na koleji začal studovat šaolinskou Dlouhou Pěst (čchang-čchüan) u mistra Li Mao-čchinga v klubu Kuo-šu koleje Tamkang (1964-1968) a nakonec se stal pomocným instruktorem u mistra Li. V r.1971 získal titul bakaláře na tchajwanské Národní universitě a pak (v letech 1971-1972) sloužil u vojenského letectva. Za této služby dr. Yang vyučoval fyziku na akademii čínského letectva a zároveň také vyučoval wu-šu. Po řádném propuštění z armády se v r. 1972 vrátil na kolej Tamkang, kde vyučoval fyziku a pokračoval i ve výcviku pod vedením Mistra Li. Li Mao-čching jej učil severnímu stylu wu-šu, který zahrnuje jak techniky beze zbraní (zejména kopání), tak použití četných zbraní.

V r.1974 přišel dr. Yang do USA studovat strojírenství na Purdue University. Na žádost několika studentů začal vyučovat kung-fu a to vedlo k založení "Čínského universitního klubu pro studium kung-fu" na jaře 1975. Za svého pobytu na Purdue University vyučoval dr. Yang také tchaj-ťi-čchüan v kursech financovaných kolejí. V květnu 1978 získal doktorát.

Nyní žije dr. Yang se svou rodinou v Massachusetts. V lednu 1984 zanechal inženýrství, aby mohl věnovat více času výzkumu, psaní a vyučování na Yangově akademii bojových umění v Bostonu.

Celkem vzato se nyní dr. Yang zabývá více než 40 let čínským wu-šu (kung-fu). Z toho 13 let zasvětil výcviku šaolinského stylu Bílého Jeřába (paj-che), šaolinské Dlouhé Pěsti (čchang-čchüan) a tchaj-ťi-čchüan.

Vlna populárního zájmu o čchi-kung nyní vzrůstá jak v Číně, tak ve zbytku světa. K naučení se čchi-kungu, je nejdůležitějším předpokladem mít kvalifikovaného instruktora. Naneštěstí, je velmi málo mistrů, kteří skutečně znají úplný vnitřní systém vyvíjení čchi.

Dokonce, i když někdo nalezne instruktora, který je kvalifikovaný, obdržení instrukcí od něho může být jinou záležitostí. Když jsem navštívil v roce 1987 Tchaj-wan, tehdejší cenou za učení se nej-kungu kostní dřeně (části tréninku čchi-kungu Železné košile) byly asi dva tisíce dolarů za deset hodin instrukcí. Na studentech bylo vyžadováno dodržení přísahy absolutní tajnosti, slibující neučit nikoho jiného. Jiní mistři vyžadovali od svých studentů, aby jim léta otrocky sloužili, předtím, než jim svěřili svá tajemství, a dokonce pak učili pouze několik vybraných. Po tom všem mistr obvykle nadále zachovával určitou část učení v tajnosti, ze strachu, že by jej student mohl předčit ve znalosti a způsobilosti a převzít jeho pozici [jednal tak ovšem i z důvodu obavy, aby se nejhlubší tajemství nedostala do nepovolaných rukou].

Avšak svět je nyní zcela jiný. Za starých časů bylo používání a cvičení Železné košile k posílení těla, tak, aby vydrželo údery, považováno za vojenské tajemství veliké hodnoty a proto bylo drženo v tajnosti. Ve dvacátém století, s puškami, letadly a bombami, potřeba tohoto tajemství vyšla z módy. Nyní musí být zdůrazňovány hlubší hodnoty tréninku, takové jako je schopnost omladit a energetizovat tělo a mysl, pro zdraví, duchovní vývoj a léčení. Cítím, že je nyní nezbytné mít plně odhalené tyto poklady ke zlepšení energie a dobrého duchovního bytí světa.

Jestliže čínští mistři byli tradičně tajnůstkářští při vyučování svých čínských žáků pravým metodám, byli ještě neochotnější k vyučování cizince. Naštěstí alespoň několik mistrů, včetně dr. Yang Jwing-minga a mne, prolomilo tuto kulturní bariéru a nabízejí vyučování studentům, kteří se upřímně zajímají o učení, bez ohledu na národnost.

Dr. Yang provedl pozoruhodný výzkum zkoumající I-ťin ťing a čchi-kung Železné košile, jak v historickém, tak vědeckém kontextu. Čtenáři, kteří nejsou zběhlí v čínském jazyce, ocení jeho překlady různých starých textů, vztahujících se k těmto metodám, a všichni čtenáři by měli mít užitek z jeho poučení a analýzy různých historických účelů I-ťin ťingu a Železné košile, jak mezi taoisty, tak buddhisty.

Dr. Yang a já také sdílíme hledisko, že je podstatné učinit vše nejlepší k pochopení čchi-kungu ve světle moderní vědy, při stálém respektování moudrosti a bádání, které jsme zdědili od svých vlastních mistrů minulosti. Čínská lékařská teorie má hluboké chápání čchi a energetické sítě v těle. Jestliže toto kombinujeme se znalostí západní anatomie, fyziologie a psychologie, společně s nedávnými objevy bioelektřiny, jistě se budeme těšit z toho nejlepšího z obou světů.

Uvedená kniha dr. Yang Jwing-minga je hlavním příspěvkem do literatury o čínském čchi-kungu. Je mým přáním, aby se práce jako tato nadále objevovaly, takže zásady cvičení čchi-kungu po světě se nestáhnou za zeď tajemství, ale budou skrze naše sdělení otevřeny k pochopení a užitku všech.

Je neobyčejně důležité, abyste, předtím, než budete číst dále, měli všeobecné ponětí o I-ťin ťingu a Si-suej ťingu, a o tom, jakou roli mohou hrát pokud jde o vaše zdraví a dosažení dlouhověkosti. Tento krátký úvod vám nabídne obecnou ideu toho, co můžete očekávat. Část druhá a třetí bude pojednávat o těchto předmětech do větší hloubky.

I znamená 'vyměnit, nahradit nebo změnit'. Ťin znamená 'svaly a šlachy', a ťing znamená 'knihu nebo spis'. Proto je to obvykle překládáno jako 'Svaly a šlachy měnící kniha' nebo 'Svaly/šlachy měnící kniha'. 'Svaly a šlachy' se nevztahují pouze doslovně na svaly a šlachy. Ve skutečnosti se to vztahuje na veškerý fyzický systém, který souvisí se svaly a šlachami, včetně vnitřních orgánů. I-ťin popisuje teorii čchi-kungu a tréninkové metody, které jsou schopné zlepšit vaše fyzické tělo, a změnit je ze slabého na silné. Přirozeně, tyto metody jsou také velmi účinné při udržování vašeho tělesného zdraví.

Si znamená 'mít' nebo 'čistit'. Suej zahrnuje ku-suej, což znamená 'kostní dřeň', a nao-suej, které se vztahuje na mozek - včetně velkého mozku [cerebrum], mozečku [cerebellum], a prodloužené míchy [meduly oblongaty]. Název tohoto díla je obvykle překládán jako 'Dřeň očišťující kniha', ale 'Dřeň/mozek očišťující kniha' je přesnější překlad. První překlad se pravděpodobně stal populárním kvůli nepochopení rozsahu práce, která byla po dlouhé časové období držena v tajnosti. Také cílem 'čištění mozku' je osvícení nebo buddhovství, které kromě toho, že je těžko pochopitelné, je méně zajímavé pro laiky. Není to dávno, co bylo mnoho tajných dokumentů zpřístupněno širší veřejnosti, takže vyšel najevo jasnější a úplnější obraz tréninku. Správný překlad ukazuje, že Si-suej ťing se zabývá kostní dření a mozkem. Avšak trénink se skutečně nezaměřuje na fyzickou hmotu kostní dřeně a mozku. Namísto toho zdůrazňuje, jak byste měli vést čchi (energii) do jednotlivých částí svého těla a jak vést čchi do kostní dřeně a mozku, abyste je vyživovali a udrželi je fungující na optimální úrovni.

Abychom vám poskytli obecný obraz čínského čchi-kungu, bude záhodno shrnout některé důležité koncepty, které byly popisovány v prvním díle této série: KOŘEN ČÍNSKÉHO ČCHI-KUNGU. Nejprve budeme pojednávat o pojmu zdraví a pak se podíváme na různé kategorie čchi-kungu, které se vyvinuly v Číně, a uvedeme jejich tréninkové cíle. Toto vás připraví na pochopení role, kterou I-ťin ťing a Si-suej ťing hraje v čínském společenství čchi-kungu. Nakonec uvedeme rozdíly mezi I-ťin ťing a Si-suej ťing. Jakmile pochopíte tyto základní koncepty, budete schopni přistoupit k probádání hlubších aspektů čchi-kungu, aniž byste byli zmateni tajemnými 'tajemstvími'.

A. Učenecký čchi-kung. Styly této kategorie byly vytvořeny učenci a jejich hlavním účelem je udržení zdraví. Zdůrazňují emocionálně neutrální zdravou mysl a plynulou cirkulaci čchi.

B. Léčebný nebo lékařský čchi-kung. Tato kategorie byla vytvořena hlavně čínskými lékaři. Byla vytvořena zvláštní cvičení, aby podpořila cirkulaci čchi ve zvláštních kanálech, kvůli léčení zvláštních nemocí.

C. Bojový čchi-kung. Cílem této kategorie je zaktivizovat (nabudit) fyzické a energetické těla na vyšší úroveň, tak, aby to zvýšilo jeho bojeschopnost. Většina cvičení v této kategorii byla vytvořena adepty čchi-kungu, kteří náleželi ke školám bojových umění.

D. Náboženský čchi-kung. Tento typ čchi-kungu byl vytvořen hlavně buddhistickými a taoistickými mnichy. Původním cílem náboženského čchi-kungu bylo osvícení nebo buddhovství. Později, když byly techniky odhaleny laikům, bylo objeveno, že tento typ čchi-kungu je též velmi účinným pro dosažení dlouhověkosti. Jak tréninková teorie, tak metody jsou nejobtížnějšími ze všech stylů čchi-kungu. Tento styl zdůrazňuje vedení čchi do dřeně, aby se udržela čerstvá a zdravá, a také do mozku, aby se mu dostalo výživy. Aby byla hojná zásoba čchi pro trénink, nejen, že musí čchi plynule cirkulovat ve dvanácti kanálech, ale musí být plná i čchi v osmi cévách. Pro mnichy je vedení čchi do mozku, k pozvednutí šenu, klíčem k osvícení.

Předtím, než budeme pojednávat o účelech každého cvičení, musíte nejprve znát několik důležitých bodů:

A. Tyto dvě knihy byly buddhistickým výtvorem, a v nich obsažené nauky byly dále plynule rozvíjeny jak buddhisty, tak taoisty.

B. Původním cílem tréninku bylo osvícení nebo buddhovství. Aby dosáhli tohoto konečného cíle, adepti potřebují mít nejprve silné fyzické tělo a hojnou zásobu čchi. Tato čchi je vedena do dřeně a do mozku, aby mu dodala živiny. Trénink I-ťin ťingu se zabývá posilováním fyzického těla a vytvářením energie (čchi) těla, zatímco Si-suej ťing se zabývá používáním této čchi k vyživení kostní dřeně a k uskutečnění cíle duchovního (šen) zušlechtění.

C. Nedávno byly cvičební tajemství odhalena laikům a jsou používána hlavně pro upevnění zdraví a dosažení dlouhověkosti.

V dokumentech je oddíl, který hovoří o obecných důvodech I-ťin ťingu a Si-suej ťingu. Uvedeme je zde pro vaši představu. Čínská verze a komentář budou poskytnuty ve druhé částí této knihy:

I-ťin kung-fu je schopný změnit šlachy a postavu, Si-suej kung-fu je schopný změnit dřeň a šen (ducha). (Jsou) zvláště schopné zvýšit duchovní udatnost, duchovní sílu, duchovní moudrost a duchovní inteligenci. Jeho tréninkové metody jsou ve srovnání s taoistickým rodinným lien ťingem (cvičením Podstaty), lien čchi (cvičením čchi), a lien šenem (cvičením ducha), opakovaně mnoha způsoby vzájemně příbuzné, a jeho cvičební I (tj. cíl) je úplně stejný.

Avšak (buddhistický přístup je) cvičen z vnějšku, zatímco elixír rodiny (tj. taoistický přístup) je cvičen z vnitřku. Zušlechťování života (tj. fyzického těla) je hlavní oporou zušlechťování Tao, je to žebřík a vzlet k buddhovství. Slouží stejnému účelu jako 'metody' (zušlechťování). Jakmile (jste) dosáhli cíle, života a metod by se mělo vzdát; neváhání je důležitým bodem.

Jakmile rozumíte obecným účelům I-ťin ťingu a Si-suej ťingu, měli byste dále pochopit, jak se každý promítá do vašeho úplného tréninku.

Hlavním účelem tréninku I-ťin ťingu je změnit fyzické tělo ze slabého na silné a z nemocného na zdravé. Aby bylo dosaženo tohoto cíle, fyzické tělo musí být stimulováno a cvičeno, a čchi v energetickém těle musí být regulována. Hlavními cíli tréninku jsou:

A. Otevřít kanály čchi a udržet přiměřenou hladinu plynulé cirkulace čchi ve dvanácti primárních kanálech čchi. Toto zachová zdraví a správné fungování příbuzných orgánů. Plynulá cirkulace čchi také umožňuje velmi posílit fyzické tělo.

B. Naplnit se čchi dva hlavní rezervoáry čchi - Koncepční a Vládnoucí dráhu (žen-maj / ren mei a tu-maj / du mei). Koncepční dráha je zodpovědná za regulování šesti jinových kanálů, zatímco Vládnoucí dráha vládne šesti jangovým kanálům. Když je hojná zásoba čchi uchovávána v těchto dvou drahách, dvanáct primárních kanálů může být účinně regulováno.

C. Otevřít malé větve čchi z primárních kanálů k povrchu kůže a udržet zdravé podmínky pro svaly a kůži.

D. Pro ty, kteří si také přejí cvičit Si-suej ťing a dosáhnout vyšší úrovně, je potřebný trénink I-ťin ťingu, aby vytvořil nezbytnou hladinu čchi.

Hlavními účely tréninku Si-suej ťingu je použít hojnost čchi vytvořenou I-ťin ťingem k očistě dřeně, k výživě mozku a k naplnění čchi do ostatních šesti cév. Hlavními cíli tréninku jsou:

A. Udržet čchi v hojné úrovni a pokračovat, aby byla zmnožena čchi na vyšší úroveň z ostatních zdrojů. Hojná zásoba čchi je klíčem k úspěšnému mytí dřeně a vyživování mozku, kvůli pozvednutí ducha. Zkušenost ukázala, že genitálie mohou být důležitým zdrojem mimořádné čchi. Proto jedním z hlavních cílů Si-suej ťingu je naučit se, jak zvýšit produkci semenné Podstaty a jak zlepšit účinnost její přeměny na čchi.

B. Aby byla uchována hojná zásoba čchi, pohonná látka (Původní Podstaty) musí být uchovávána, chráněna a zhutněna. Proto je druhým účelem Si-suej ťingu regulovat použití Původní Podstaty.

C. Učení se, jak vést čchi do dřeně, aby udržela dřeň čerstvou, a jak vést čchi do mozku, aby pozvedla ducha vitality. Dřeň je továrnou, která vyrábí červené a bílé krvinky; když je dřeň čerstvá a čistá, krev bude zdravá. Jakmile tato krev plyne do každé části vašeho těla, bude zpomalovat degeneraci vašich buňek. Cvičení Si-suej ťingu může proto zpomalit proces stárnutí. Když má mozek dostatek čchi, která jej vyživuje, jste schopni zachovat normální fungování svého mozku a také pozvednout ducha vitality. Když je pozvednut duch vitality, může být čchi v těle účinně ovládána.

D. Pro ryzího buddhistického nebo taoistického mnicha je konečným cílem Si-suej ťingu dosažení osvícení nebo buddhovství. Pro ně jsou výše uvedené účely považovány za dočasné. Jsou pouze kroky v procesu vytváření jejich 'duchovního dítěte' (ling-tchaj) a jeho vyživování, dokud není nezávislé a nemá zevní život.

Z tohoto krátkého přehledu je jasné, že I-ťin ťing a Si-suej ťing mohou změnit jak vaše fyzické, tak duchovní kvality a přivést vás na vyšší úroveň fyzického a duchovního života. Ale abyste přesně porozuměli, jak vám tato dvě cvičení čchi-kungu pomohou dosáhnout těchto cílů, musíte dosáhnout důkladného pochopení vztahů mezi čchi, fyzickým tělem a vaším duchovním tělem. Pouze pak budete schopni pochopit klíče tréninku. V tomto místě je vám doporučováno, abyste studovali první knihu z podrobné série knih YMAA o čchi-kungu: KOŘEN ČÍNSKÉHO ČCHI-KUNGU - TAJEMSTVÍ CVIČENÍ ČCHI-KUNGU.

Protože I-ťin ťing a Si-suej ťing byly vytvořeny okolo r. 550, významně ovlivňovaly vývoj čínské kultury po více než 1400 let. Protože I-ťin ťing byl učen veřejně, zatímco Si-suej ťing byl držen více v tajnosti, I-ťin ťing by měl být spojován s větším vlivem. Podíváme se na jejich vliv na třech polích: 1. náboženského společenství; 2. bojového a politického společenství; a 3. lékařského společenství.

A. Předtím, než byly tyto dvě knihy dostupné, buddhismus a náboženský taoismus existovaly v Číně přibližně po 500 let. V tomto období, ačkoliv filosofie dosažení buddhovství nebo osvícení byla kázána a metody jeho dosažení meditací a duchovním zušlechťováním byly vyučovány, zdůrazňovaly hlavně duchovní část zušlechťování a opomíjely fyzickou část tréninku. Proto většina mnichů byla fyzicky slabá a chorlavá. Jejich životy byly přirozeně krátké a velmi málo z nich skutečně dosáhlo cíle svého zušlechťování. Tak tomu bylo až do doby, než byly Ta-moem sepsány tyto dvě knihy, takže mniši měli mnohem úplnější teorii a účinnější tréninkové metody, které cvičily jak fyzická, tak duchovní těla. Pro čínské náboženské společenství to byla revoluce. Tyto dvě knihy opatřily mnichy účinnou cestou k vytvoření svého zdraví a prodloužení svých životů, tak, aby mohli pokračovat ve svém duchovním zušlechťování.

B. Ta-mo je považován za původního praotce čchan-buddhistické (zenové) meditace v Číně. Čchanová meditace neovlivnila pouze čínské buddhistické společenství, ale také významně ovlivnila kultury několika asijských zemí, jako je Japonsko a Korea. Čchanová meditace je součástí tréninku I-ťin ťingu a Si-suej ťingu.

C. Kvůli Ta-moovým cvičebním teoriím se čínský buddhismus rozdělil na dvě hlavní skupiny s rozdílnými teoriemi, jak cvičit, aby bylo dosaženo buddhovství. Ačkoliv I-ťin ťing a Si-suej ťing byl předáván v buddhistické společnosti, mnoho buddhistů odmítlo používat tyto metody. Hlavní důvod je ten, že mnoho mnichů nevěří, že - když se usilujete stát Buddhou - by vaše fyzické tělo mělo být považováno za stejně důležité jako vaše tělo duchovní. Jsou přesvědčení, že duchovní tělo je jediným, které zušlechťujete, abyste dosáhli vnitřního života, a tudíž, proč byste měli ztrácet čas trénováním svého fyzického těla? Další důležitý důvod je ten, že cvičení I-ťin ťingu a Si-suej ťingu byla používána v jejich původním místě vzniku, šaolinském klášteře, ke zvýšení bojeschopnosti. Mnoho mnichů věří, že boj a zabíjení by měly být úplně zakázány, a že cvičení, která k tomu přispívají, jsou zlá. Je skutečností, že hlavní proud buddhistického společenství považoval šaolinský klášter za hříšný.

D. Protože I-ťin ťing a Si-suej ťing vznikly v Číně, jejich tréninkové teorie byly kombinovány s teoriemi tradičního čínského lékařství. Například je v dokumentech mnoho míst, kde cvičební teorie a metody jsou vysvětleny podle čínské lékařské teorie čchi, zvláště koncept primárních kanálů a cév. Tato kombinace poskytla lepší vědecké a logické vysvětlení, jak dosáhnout osvícení nebo buddhovství.

A. Předtím, než byl I-ťin ťing dostupný, techniky a trénink čínských bojových umění byly omezeny na svalovou sílu. Šaolinští mniši objevili, že jejich síla může být významně zvýšena díky cvičením I-ťin ťingu, a ten se stal postupně součástí jejich výcviku. Díky tomu celé čínské bojové společenství vstoupilo do nové éry a začalo zdůrazňovat vnitřní trénink čchi. Šaolinský klášter byl uznáván jako jedna z nejvyšších autorit v čínských bojových uměních. Nyní se šaolinská bojová umění široce rozšířila nejen v Číně, ale dokonce po celém světě.

B. Mnoho jiných bojových stylů bylo ovlivněno šaolinským klášterem a začalo cvičit vnitřní sílu. Prvních 100 let, které následovaly po stvoření I-ťin ťingu, vykázalo zrození několika vnitřních stylů, takových jako je Siao-ťiou-tchien (Malé deváté nebe) a Chou-tchien-fa (Porozené techniky). Věří se, že Tchaj-ťi čchüan, který byl stvořen během desátého století, byl založen na těchto dvou vnitřních stylech. Teprve potom bylo stvořeno mnoho dalších stylů vnitřních bojových umění, takové jako Pa-kua, Sin-i a Liou-che pa-fa.

C. Nejvýznamnějším vlivem I-ťin ťingu a Si-suej ťingu na čínská bojová umění byl pravděpodobně vývoj emocionálních kvalit, takových, jako je trpělivost, odolnost, vytrvalost, koncentrace a disciplína. Navíc byla morálka zlepšena takovými kvalitami jako je skromnost, respekt a loajalita, které byly vytvořeny tréninkem mentálního zušlechťování. Meditací a vnitřním tréninkem mohlo mnoho adeptů bojových umění pochopit skutečný smysl života a nalézt svoji skutečnou podstatu. Toto pochopení vedlo k přehodnocení a přeformování bojové morálky. Šaolinští bojovníci byli všeobecně uznáváni za vzory spravedlnosti.

D. Adepti bojových umění, kteří cvičili I-ťin ťing a Si-suej ťing, často vyvinuli vysokou úroveň síly. Toto bylo životně důležité za starých časů, před příchodem zbraní, kdy veškeré bojování záviselo na individuální síle a technice. Ti, kteří dosáhli nejvyšších úrovní bojeschopnosti, byli respektováni jako hrdinové a byli vyzdvihováni jako vzory.

E. Za starých časů byli zkušení mistři bojových umění zdrojem národní síly, měli často tajemný vliv na politiku. Například, byl to maršál Jüe Fej, který rozhodl o osudu dynastie Sung. Naučil se šaolinské kung-fu a je mu připisováno stvoření vnitřního bojového stylu Sin-i čchüanu, stejně tak, jako Osmi kusů brokátu, populárního čínského souboru čchi-kungu pro zdraví. První císař čínské dynastie Tchang, Li S'ming, několikrát asistoval šaolinským kněžím během revoluce, což vedlo k jeho převzetí moci. Později se císař Li zmocnil šaolinský klášter, aby organizoval svůj vlastní tréninkový systém, který byl předtím legálně omezen, a aby držel vojsko kněží-vojáků (seng ping). Navíc, aby vyjádřil svoje ocenění, odměnil je právem jíst maso a pít víno. Avšak toto urazilo ostatní buddhisty a ti vyloučili šaolinský klášter z čínské buddhistické komunity.

Jiným příkladem je generál Čchi Ťi-kuang, který významně ovlivnil budoucnost dynastie Ming. O technikách bojových umění v jeho knihách se říká, že jsou založeny na šaolinském stylu. Nejnedávnějším případem úzkého spojení mezi bojovými a politickými kruhy byla pravděpodobně pohroma, která se stala přímo v šaolinském klášteře během dynastie Čching. Především proto, že šaolinští kněží se zúčastnili odboje proti čchingskému režimu, byl šaolinský klášter napaden a vypálen nejméně třikrát a mnoho kněží bylo zabito. Mnoho kněží uniklo a vrátilo se ke světskému životu. Chtěli však nadále pokračovat v odporu vůči čchingskému císaři, a tak začali svému umění vyučovat laiky, aby vytvořili novou bojovou sílu.

Bojová umění nejsou v dnešním světě tak důležitá, ale tyto dvě knihy mají stále vliv. Mnoho mladých lidí podle nich stále cvičí a oceňuje výzvu a kázeň, kterou nabízejí.

A. Ačkoliv mnoho stylů a cvičení čchi-kungu bylo stvořeno před I-ťin ťingem a Si-suej ťingem, většina z nich sloužila pouze ke zlepšení zdraví a k léčení některých nemocí. Avšak po Ta-movi si lidé začali uvědomovat, že by mohli tréninkem I-ťin ťingu a Si-suej ťingu docílit významného pokroku pokud jde o dosažení dlouhověkosti.

B. Protože I-ťin ťing a Si-suej ťing byly uvedeny v Číně, mnoho lékařů a někteří mistři bojových umění kombinovali své tréninkové teorie s tradičním čínským lékařstvím. Mimo tyto kombinace vzniklo mnoho různých zdravotních a kondičních cvičení čchi-kungu, která jsou mnohem účinnější, než tradiční léčebná cvičení čchi-kungu. Například známý soubor čchi-kungu Osm kusů brokátu byl jedním z plodů této kombinace. Nedávno bylo vytvořeno mnoho léčebných cvičení pro některé typy rakoviny, které jsou založeny na této kombinované teorii.

Z posledního oddílu můžete vidět, že I-ťin ťing a Si-suej ťing měly významný účinek na čínskou kulturu. Tyto dvě knihy jsou ovocem čínské kultury a byly zkoušeny více než tisíc let. Nyní je svět jiný. Stará tajemství jsou odhalena. Rozdílné kultury rozdílných ras mají konečně možnost podívat se jedna na druhou. Je to čas pro nás, otevřít své mysli jiným kulturám a dokonce adoptovat jejich dobré části. Tyto dvě knihy přinesly čínskému národu šťastný osud dobrého zdraví. Věřím, že jestliže dokáže západní společnost otevřít svoji mysl, aby je studovala, získá mnohem více, než by mohl kdokoliv předpokládat. Rád bych objasnil tento předmět ve třech částech.

Se zlepšením komunikace od začátku tohoto století, země, které zavíraly své brány čemukoliv cizímu, se postupně otevřely. Tato výměna kultury, znalostí a zkušeností se významně zvýšila v posledních dvou desetiletích. Avšak v oblasti náboženství zůstává situace stejná, jako v minulém století. Náboženské skupiny pokračují ve stavění zdí, aby se oddělily od ostatních náboženství, zvláště od těch z rozdílných kultur.

Kvůli tomuto, pokrok v náboženském vzdělání stagnuje nebo dokonce upadá. Méně a méně lidí věří v Boha nebo Buddhu. Síla náboženství, která dominovala a kontrolovala morálku ve společnosti, se oslabila. Více a více lidí ztratilo svůj cit pro chápání smyslu života. Odpovědnost za vývoj duchovní vědy byl převzat nenáboženskými skupinami. Hlavní důvod tohoto je jednoduše ten, že téměř všechna náboženská kázání a formy vzdělávání stále zůstávají v předvědeckém stádiu. Zatímco věda rychle pokračuje vpřed a lidé jsou mnohem lépe vzděláváni, než dříve, staré metody náboženského studia, zkoumání a kázání ztratily svoji sílu, aby přesvědčily lidi. Staré představy morálky a pověrčivé metody přesvědčování již dále nevyhovují naší moderní společnosti.

Duchovní otázky vždy způsobovaly lidem mnoho zmatku a pochybování. Věřím, že vývoj duchovní vědy nebyl nikdy v lidské historii tak důležitý. Tak mnoho lidí dnes potřebuje cit pro řízení svého života, toho, který může být pochopen ve světle dnešní vědy. Potřebují současné odpovědi na současné otázky. Upřímně věřím, že jestliže by všechna náboženství dokázala otevřít svoje mysli, podělit se o své zkušenosti, a studovat společně, byla by schopna nalézt moderní cestu k novému získání lidské víry a podpory, a pokračovala by v tom, stávaje se duchovními vůdci naší společnosti.

I-ťin ťing a Si-suej ťing jsou pouze malou částí čínské duchovní vědy. Jak buddhismus, tak taoismus měly téměř dva tisíce let ke studování lidských vnitřních pocitů a duchovního osvícení. Věřím, že když západní náboženství budou moci otevřít své mysli, studovat tyto nauky a vybrat z nich dobré části, aby je smíchala se svými vlastními, může být očekávána nová náboženská revoluce.

Ačkoliv tradiční trénink bojových umění není tak důležitý, jako za starých časů, kdy individuální síla a bojová technika byly rozhodujícími faktory v bitvě, cvičení bojových umění si stále zachovává svůj význam. Má dnes mnoho účelů, z nichž nejobvyklejším je posílení fyzického těla a zachování zdraví. Ačkoliv mnoho jiných sportů může sloužit stejnému účelu, čínská bojová umění jsou produktem tisíciletí zkušeností, a jejich teorie a filozofie jsou mnohem hlubší. Jako západní klasická hudba: čím více kopete, tím větší hloubku nalézáte.

Dalším obvyklým použitím bojových umění je zušlechťování sebe. Je tomu tak proto, že jejich trénink není pouze fyzický. Abyste dosáhli vyšších úrovní způsobilosti, musíte překonat sebe. Jedním z hlavních důvodů, proč rodiče posílají své děti do škol bojových umění, je naučit se sebekázni. Skrze cvičení se děti učí odpovědnosti, trpělivosti, vytrvalosti, respektu pro kulturu a tradici, a co je nejdůležitější ze všeho: vyvíjejí sílu vůle, která je tak podstatná k dosažení jakéhokoliv cíle.

Jiným důvodem, proč lidé studují bojová umění, je ten, že hledají smysl života. Bojová umění, jako klasická hudba a umění, jsou tajemná, protože vytvářejí nadměrnou akumulaci lidských zkušeností. Když se ponoříte do studia jednoho z těchto umění, jste schopni nalézt mír uvnitř sebe, abyste analyzovali, co se děje ve vašem životě. Toto je zvláště pravdivé u adeptů vnitřních bojových umění.

Můžete vidět, že čínská bojová umění se dnes stala sportem, formou zušlechťování sebe a cestou k dosažení míruplného života. Můžete vidět, proč vnitřní duchovní umění dosáhla tak vysoké úrovně v čínských bojových uměních. Vnitřní duchovní zušlechťování je součástí umění a nemůže být od nich odděleno. Toto je příklad Číny od r. 500. Bez ohledu na to, který bojový styl člověk v Číně studuje, musí znát jak zevní techniku, tak vnitřní čchi-kungový silový trénink.

Avšak, když byla orientální bojová umění importována do západního světa, kvůli tradičnímu utajení, modernímu životnímu stylu a odlišnému kulturnímu pozadí, bylo zde patrno oddělení (odtržení) mezi tréninkem zevní techniky a vnitřního zušlechťování. Toto učinilo umění a trénink neúplnými. Mnoho západních adeptů bojových umění se naučilo pouze zevní trénink, velký počet z nich používá tato umění pouze jako způsob, jak vydělat peníze. Skutečný smysl a obsah byl revidován. Mnoho lidí považuje orientální bojová umění jednoduše za pouhou bojovou techniku a úplně opomíjejí vnitřní zušlechťování. Toto způsobilo pohrdání ze strany široké veřejnosti, která degradovala toto vysoce elegantní umění. Tato situace byla zvláště pravdivou během šedesátých let.

Tato situace se začala měnit v posledních deseti letech. Se vzrůstem komunikace a kulturní výměny mezi Čínou a západním světem začala být umění konečně chápána. Více lidí rozumí akupunktuře a teorii čchi, a naučili se novému respektu k čínským bojovým uměním, zvláště k tchaj-ťi čchüanu, který byl rozšířen do každého kouta světa. Nyní je čas pro západní pospolitosti bojových umění, aby změnily svoje hledisko a studovaly o krok dále. Vnitřní aspekt umění musí být pochopen a kombinován se zevním tréninkem. Vnitřní aspekt orientálních bojových umění byl držen v tajnosti, ale nyní byl odhalen. Kterýkoliv mistr bojových umění, který se nechopí této příležitosti, aby se učil, omezuje své umění na zevní. Vnitřní aspekt tréninku čínských bojových umění bude popisován v knize: ČCHI-KUNG PRO ZDRAVÍ A BOJOVÁ UMĚNÍ (CAD Press 1995).

I-ťin ťing a Si-suej ťing čchi-kung jsou základem vnitřního tréninku v bojových uměních. Například 'Železná košile' byla produktem I-ťin čchi-kungu. Vnitřní 'Lehké kung-fu' bylo výsledkem tréninku Si-suej ťingu. Kterýkoliv mistr bojových umění, který by chtěl přistoupit k vnitřnímu aspektu zušlechťování, musí nejprve porozumět těmto dvěma spisům. Je patrné, že kvůli změnám v posledních deseti letech vnitřní umění jsou na vzestupu a zevní umění upadají. Mohu snadno předpokládat, že v blízké budoucnosti mnoho bojových škol, které v sobě nezahrnuly vnitřní aspekt tréninku, zjistí, že jejich obchod upadá. Když lidé hledají pro sebe nebo pro své děti vhodného mistra, musí nejprve určit, jak mnoho každý mistr skutečně zná. Cvičí pouze zevně nebo jak zevně, tak vnitřně? A jaká je jeho morálka?

Věřím, že když zde bude soubor dostupných knih o čchi-kungu, velice to lidem pomůže porozumět tajemnosti čchi-kungu a vnitřních bojových umění, a zůstat na správné cestě. Rád bych poskytl takový soubor touto sérií knih, a upřímně doufám, že jiní lidé, kteří jsou zkušení ve vnitřních uměních, také publikují své znalosti.

Mimo zlepšení zdraví, dvěmi nejvýznamnějšími vymoženostmi, které mohou být získány tréninkem I-ťin ťingu a Si-suej ťingu, jsou dlouhověkost a hlubší duchovní život. Dlouhý život byl hlavním zájmem lidstva a je i hlavním předmětem moderního lékařského výzkumu. Protože I-ťin ťing a Si-suej ťing nabízejí teorii a tréninkové metody, bylo by pro moderní vědu moudré je studovat a zkoumat. Přirozeně, že nejprve musí moderní věda dosáhnout porozumění vnitřní energii (čchi), která je pro ni stále nová. Teprve v posledním desetiletí začíná být čchi chápána jako bioenergie. Doufejme, že moderní věda snad bude schopná nalézt rychlejší a snazší způsoby dosažení stejného výsledku, jako I-ťin ťing a Si-suej ťing.

Abyste měli klidnou a pohodou naplněnou mysl, musíte mít nejprve zdravý mozek. Toho je dosaženo vedením čchi tak, aby vyživovala mozek. Dále se musíte naučit, jak regulovat svoji emocionální mysl a jak udržet svůj mentální střed [rovnováhu]. Tento trénink může být vysoce účinným způsobem, jak se vypořádat s mentálními problémy, které moderní věda nemůže léčit.

Pro normální zdravou osobu je trénink podle těchto dvou spisů pravděpodobně jedním z nejúčinnějších způsobů udržení a zlepšení fyzického a mentálního zdraví. Měly by být také schopny zásobit moderní vědu mnoha užitečnými nápady pro výzkum dlouhověkosti a mentálních nemocí.

A. PRAVÝ RUKOPIS I-ŤIN ŤINGU (Čen-pen I-ťin ťing). Tento dokument byl odhalen veřejnosti panem Ťiang Ču-čuang, kterému byl předán jeho předchůdci. Později byl stejný dokument nalezen v rukopise uchovávaném ve 'Věži zlomků' (Chan fen lou), což je taoistická organizace. Když bylo tyto dvě verze uspořádány a upraveny, dokument byl vydán v knize ČÍNSKÝ ŠEN-KUNG, díl 1., Kung-ťien Lao-žena (což znamená 'Skromně studující starý muž').

B. SKUTEČNÝ SMYSL ČÍNSKÉHO SI-SUEJ KUNGU (Čung-kuo Si-suej kung-fu č'en ťi). Tento dokument byl publikován panem Čchiao Čchang-chungem. Ve srovnání s předešlým dokumentem je zřejmé, že ačkoliv některé tréninkové metody jsou nepatrně odlišné, teorie a tréninkové principy zůstávají stejné.

C. Další výňatky z dokumentů, které byly shromážděny v knize ČÍNSKÝ ŠEN-KUNG, Díl 1., od Kung-ťien Lao-žena. V posledních patnácti letech, přibylo navíc - k mnoha knihám, které odhalují cvičební tajemství čchi-kungu - dvacet jedna dílů série čchi-kungu, publikované Kung-ťien Lao-ženem. Toto jméno, které je zcela jednoznačným pseudonymem; znamená Skromně studující starý muž. Jeho skutečná identita je neznámá. Vše, co o něm víme je to, že díky bohatství své rodiny byl schopen nakoupit nebo jinak shromáždit mnoho dokumentů, které sestavil a publikoval. Dva výše uvedené zdroje jsou také uvedeny v jeho prvním díle.

D. Mnoho dalších jednotlivých dokumentů a cvičení, takových, jako je cvičení waj-tanového Velkého oběhu, které jsem se naučil od svých mistrů, nebo které jsem shromáždil za posledních dvacet čtyři let.

2. Základem této knihy jsou tyto dokumenty, které byla předávány od starých časů. Ačkoliv, podle mého názoru, jsou zde některé malé chyby nebo pojetí, se kterými nesouhlasím, text těchto dokumentů zůstává nejdůležitějším zdrojem informací pro tuto knihu. Protože máme nyní k dispozici mnoho hodnotných dokumentů, a také proto, že většina jejich obsahu se nevztahuje bezprostředně k I-ťin ťingu a Si-suej ťingu, budou přeloženy a komentovány pouze ty části, které se přímo vztahují k těmto dvěma knihám.

3. Ačkoliv je nyní mnoho dokumentů dosažitelných, většina těchto dokumentů byla napsána před stovkami let, ve starém stylu, a jsou tudíž velmi obtížně přeložitelné. Nadto jsou původně buddhistickými a taoistickými pojednáními, a pouze částí tréninku pro mnichy, kteří se pokoušeli dosáhnout osvícení. Protože většina buddhistických spisů a pojednání je skutečně hluboce filosofická, dokonce ani v Číně není příliš mnoho lidí, kteří by byli schopni porozumět jejich skutečnému smyslu. Abyste těmto dokumentům dokonale porozuměli, musíte mít hluboké chápání buddhismu a taoismu. Toto zvyšuje obtížnost překladu.

Kvůli kulturním rozdílům, pokud se někdo pokouší přeložit tyto verze do nečínského jazyka, je krajně důležité nalézt odpovídající slova, která by měla být čtenářem pochopena. Mnoho výrazů by nemělo pro západního člověka smysl, kdyby byly přeloženy doslovně. Často je nezbytná znalost historického pozadí. Když čtete tyto verše, obvykle v překladu, budete se muset hluboce zamýšlet a uvažovat, předtím, než budete schopni vycítit skutečný a hluboký smysl. S touto hlavní obtíží na mysli jsem se pokusil co možná nejlépe vyjádřit původní smysl čínštiny, založený na mých vlastních zkušenostech a pochopení čchi-kungu. Ačkoliv je nemožné úplně přeložit původní smysl, myslím, že jsem dokázal vyjádřit většinu důležitých záležitostí. Překlad byl dělán tak, aby se co možná nejvíce přiblížil čínštině, včetně takových věcí jako jsou dvojité zápory a někdy idiosynkratická větní struktura. Slova, která ze souvislostí v textu vyplývají, ale nejsou napsána v původním čínském textu, byla dána do závorek. Také některá čínská slova jsou následována transkripcí v závorkách, např. Šen (Duch). Kvůli odkazu je za každým překladem vložen čínský text.

4. I-ťin ťing a Si-suej ťing jsou pouze částí čínského tréninku čchi-kungu a ve srovnání s jinými cvičeními čchi-kungu jsou považovány za hluboké. Proto by vás mohlo mnoho terminologie a pojednávání zmást. Jestliže máte tento pocit, měli byste nejprve prostudovat první knihu této série: KOŘEN ČÍNSKÉHO ČCHI-KUNGU. Poskytne vám jasný pojem o čchi-kungu a povede vás k lepšímu pochopení této a příštích knih.

Ze všech dostupných materiálů je zjevné, že I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kung mají počátek v buddhistické společnosti. Ačkoli buddhismus již byl v Číně hlavním náboženstvím, většina jeho cvičení čchi-kung a způsobů dosažení buddhovství se vždy držela v tajnosti. Více než tisíc let se obyčejným lidem odhalovaly jen malé zlomky tajných spisů. Vlastně většina dokumentů a historických spisů o cvičeních I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kung, které jsou dnes k dispozici, pocházejí spíše z náboženského taoismu a ze společenství bojových umění než od buddhistů.

Téměř všechny tyto dokumenty však připisují autorství dvou výše zmíněných klasických děl Bódhidharmovi (čín. Ta-mo). Proto se budeme nejprve věnovat dějinám čínského čchi-kungu a náboženství před Bódhidharmou, a posléze přistoupíme k Bódhidharmovi, I-ťin-ťingu a Si-suej-ťingu. Ve třetí části pojednáme o vlivu I-ťin-ťingu na čínskou společnost po Bódhidharmově smrti. Nakonec si přeložíme některé z dokumentů a příběhů týkajících se Bódhidharmy a těchto dvou klasických děl.

Ačkoli stopy čchi-kungu v Číně vedou až do dob před dynastií Šang (1766-1154 př.n.l.), historické dokumenty napsané před dynastií Východních Chan (25-220) jsou dnes velmi vzácné a je těžké získat podrobné informace zvláště o tréninkových postupech. Z omezených publikací vyvozujeme, že existovaly dva hlavní typy výcviku čchi-kungu, a že tento výcvik nebyl téměř nijak nábožensky podbarven. Jeden typ praktikovali konfuciánští a taoističtí učitelé, kteří ho používali především na udržování svého zdraví. Druhý typ čchi-kungu měl lékařský charakter, používal jehly, masáže anebo léčebná cvičení čchi-kung s cílem upravit čchi nebo vyléčit chorobu. Celá tréninková teorie se zaměřovala na využívání přirozených způsobů zlepšování a udržování zdraví. Považovalo se za nemožné aktivně čelit působení přírody.

Za nějaký čas, za vlády dynastie Chan, se do Číny dostal buddhismus spolu s některými cvičeními čchi-kungu, které se vyvinuly v Indii. Buddhismus vytvořil indický princ jménem Gautama (558-478 př.n.l.). Když mu bylo 29 let, pocítil velkou nespokojenost se svým pohodlným a dobře zabezpečeným životem a opustil svou zemi. Vydal se do světa obyčejných lidí, aby zakusil jejich bolest a životní utrpení. Po šesti letech náhle pochopil "Pravdu" a začal cestovat, aby šířil svou filosofii. Buddhismus je především náboženství, založené na víře, že GAUTAMA, Buddha (což v sanskrtu znamená "Probuzený"), dosáhl nirvány, neboli dokonalé blaženosti a osvobození z kruhu narození a smrti, a učil, jak tohoto stavu dosáhnout. K dosažení toho cíle se musí buddhistický mnich učit způsobu zušlechťování ducha, což je vysoká úroveň cvičení čchi-kung.

Jelikož císaři za dynastie Chan byli oddáni buddhismu, stal se buddhismus hlavním náboženstvím v Číně. Přirozeně, mniši si osvojili některé buddhistické metody duchovní meditace. Ale z důvodu komunikačních potíží jim nebylo dopřáno poznat celý systém. Například před dynastií Wu1, téměř 500 let po rozšíření buddhismu v Číně, navštívili prý Čínu pouze dva významní indičtí kněží, aby vyučovali buddhismus. To znamená, že čínští buddhisté se po dobu pěti set let mohli učit jen filosofii a teorii, která se šířila pomocí buddhistických spisů. O skutečných metodách zdokonalování a cvičení se dovídali málo, protože nebyli k dispozici mistři, kteří by je vše potřebné naučili.

Po pěti stech letech tedy čínští mniši vytvořili způsob dosažení buddhovství, který se značně lišil od způsobu indických kněží. Mniši věřili, že cíl buddhovství lze dosáhnout pouze duchovní očistou. Podle dostupných materiálů tento přehnaný důraz na zdokonalování ducha měl za následek skutečnost, že ignorovali své fyzické schránky. Podle nich tělo přinášelo jen dočasný užitek nebo sloužilo jako žebřík k dosažení buddhovství. Dokonce posměšně říkávali, že tělo je jen "čchou-pchi-nang", což znamená "páchnoucí (či odporný) kožený měch". Říkávali: proč marnit čas cvičením fyzického těla, když je to duše, která má dosáhnout buddhovství? Proto byla na prvním místě meditace a až po ní fyzická cvičení. Problém ještě zhoršovala málo výživná strava, téměř bez proteinů. Tento nesprávný přístup k zušlechťování sebe sama se nezměnil až do příchodu Bódhidharmy.

Další náboženství, náboženský taoismus, se vyvíjelo ve stejnou dobu. Náboženský taoismus vytvořil taoistický myslitel jménem Čang Tao-ling (Čang Ling, 134-156), který zkombinoval tradiční taoistickou filosofii s buddhistickou teorií zdokonalování a vytvořil "náboženský taoismus" (tao-ťiao). Tradiční filosofický taoismus vytvořil Lao-c' (Li Er) v 6.stol. př.n.l. Napsal knihu Tao-te-ťing (Klasická kniha o morálce), v níž se zabýval přirozenou lidskou morálkou. Zanedlouho jeho následovník Čuang Čou (cca. 370-300 př.n.l.) v období Válčících států (cca 475-221 př.n.l.) napsal knihu Čuang-c'. Filosofický taoismus studoval lidského ducha a povahu, ale podle dostupných zdrojů se nepovažoval za náboženství.

Před vytvořením náboženského taoismu existoval filosofický taoismus již téměř sedm set let. Přirozeně, meditační techniky čchi-kungu již dosáhly vysoké úrovně. Po smíšení buddhismu s tradičním taoismem - ačkoli některé meditační techniky se možná nezměnily - se již vyvinutá fyzická cvičení čchi-kungu stále ignorovala. Zřejmě jediné rozvinuté cvičení bylo součástí lékařského čchi-kungu a jeho autory byli hlavně lékaři. Z tohoto rozboru plyne, že před Bódhidharmou buddhisté i taoisté zdůrazňovali duchovní očistu a ignorovali fyzická cvičení čchi-kung.

Teď, když máte představu o historickém pozadí buddhismu a taoismu, řekněme si něco o buddhistickém chrámu Šao-lin. Tento chrám se stal významným místem, jelikož právě tam Bódhidharma vytvořil svá dvě klasická díla, a právě tam se nachází i jeho hrob.

Podle dochovaných dokumentů, které máme k dispozici, byl původní chrám Šao-lin postaven v roce 495 n.l. (v 19. roce vlády císaře Siao-wena z dynastie Severních Wej) na hoře jménem Šao-š', okres Teng-feng, provincie Che-nan, na příkaz císaře. Chrám byl vybudován pro indického buddhistického kněze Pa-tchuo (též Fo-tchuo; jeho indické jméno není jisté, protože Pa-tchuo je jednak začáteční komponent jmen Bhadra-, jednak může mít význam Bhadrapála, Fo-tchuo je transkripcí jména Buddha a jmen začínajících komponentem Buddha-) pro účely kazatelství a bohoslužeb. Pa-tchuo (Fo-tchuo) byl prý prvním buddhistickým mnichem v čínských dějinách, který přišel do Číny jako kazatel. Všeobecně ho přezdívali "Šťastný Buddha" (Mi-le-fo, obrázek 2-2). Tehdy byl buddhismus na vrcholu popularity a prosperity. V té době bylo už postaveno na 1 300 buddhistických chrámů a působilo již více než 100 000 mnichů. Avšak zanedlouho se toto náboženství dostalo pod neúprosnou kritiku ze strany filosofů a za krátkých 30 let ztratilo velkou část svého vlivu a popularity. Když Bódhidharma přišel v roce 527 n.l. do Číny (v 3.roce éry Siao-čchang [525-527] císaře Siao-minga z dynastie Severních Wej), oblíbenost buddhismu značně klesla.

Bódhidharma, rodným příjmením Sardili (podle některých pramenů byl prý princem malého kmene v jižní Indii, třetím dítětem krále Sugandhy). Náležel k mahájánské škole buddhismu (mahayana) a mnozí ho považovali za bódhisattvu neboli osvícenou bytost, která se zřekla nirvány a setrvala v lidském světě, aby zachránila jiné lidské bytosti. Z fragmentů historických záznamů se usuzuje, že se narodil okolo r. 483 n.l.

Číňané tehdy považovali Indii za duchovní centrum, jelikož byla kolébkou buddhismu, který měl v Číně vždy velký vliv. Mnozí z čínských císařů buď posílali kněží studovat do Indie nebo zvali indické kněze, aby kázali v Číně.

Bódhidharma je považován za druhého indického kněze pozvaného do Číny. Pozval jej do Číny kázat císař Wu v roce 527 n.l. (v 1. roce éry Ta-tchung [527-529] císaře Wu dynastie Liang, nebo ve 3. roce éry Siao-čchang [525-527] císaře Siao-minga dynastie Severních Wej). Když se císař rozhodl, že se mu Bódhidharmova buddhistická teorie příliš nelíbí, mnich se utáhl do chrámu Šao-lin.

Po svém příchodu do Šao-linu shledal, že fyzická kondice mnichů je velmi zanedbávaná, že trpí nemocemi a nejsou schopni odolávat klimatickým podmínkám. Utáhl se do ústraní a přemýšlel, jak tuto situaci napravit. Když se po devíti letech odloučení objevil, přinesl s sebou dvě knihy: "I-ťin-ťing" (Klasická kniha o přeměně svalů a šlach) a "Si-suej-ťing" (Klasická kniha o očistě kostní dřeně a mozku).

I-ťin-ťing kněží učil, jak dosáhnout pevného zdraví a přeměnit své tělo ze slabého na silné. Když si kněží vyzkoušeli cvičení I-ťin-ťing, zjistili, že nejen upevnili své zdraví, ale též posílili své tělo. Když se tato cvičení promítla do bojových umění, zvýšila účinnost jejich technik. Tato změna vyznačila další krok v rozmachu čínských bojových umění: bojový čchi-kung.

Bódhidharma v červené róbě (13.stol.)

Meditující Bódhidharma.

Frontáž kamenné stély z Pej-lin, Si-an

Si-suej-ťing učil kněze, jak používat čchi k vyčištění kostní dřeně, a jak zušlechťovat krevní a imunitní systém, jakož i mozek, což přispívalo k dosažení buddhovství. Nebylo snadné pochopit a praktikovat Si-suej-ťing, jelikož tyto metody se předávaly tajně omezenému počtu žáků.

Jak již bylo řečeno, před Bódhidharmou bylo v Číně hlavní metodou výcviku k dosažení buddhovství pouze zušlechťování ducha prostřednictvím meditace. Čínským buddhistům se do rukou nedostaly kompletní výcvikové metody používané v Indii. Tato situace přetrvávala až do doby, kdy přišly na svět Bódhidharmovy spisy.

V chrámu Šao-lin se nalézá dvojverší, které říká: "Ze západního nebe (tj. z Indie) přišlo do Východní země (tj. Číny) dvacet osm předchůdců, aby začali v Šao-linu." To znamená, že Bódhidharma byl představitelem dvacáté deváté generace čchan-buddhismu v Indii, a když přišel do Šao-linu, stal se prvním představitelem čínského čchan-buddhismu.

Vidíme, že před Bódhidharmou Číňané neznali čchan-buddhismus. Jelikož byl Bódhidharma představitelem dvacáté deváté generace čchan-buddhismu v Indii, znamená to, že meditace čchan [dhjána] se tedy v Indii již určitou dobu studovala a vyvíjela. Je logické domnívat se, že dvě klasická díla, která napsal, byla založena na jeho znalosti čchan-buddhismu. Pro čínské buddhisty byla jeho díla převratem, který jim poskytl nové metody dosažení buddhovství. Stejně jako jiné revoluční myšlenky, setkaly se i jeho zásady se silným odporem u mnohých čínských buddhistů. Přirozeně hlavní odpor pocházel ze strany tradičních buddhistů, kteří vyvíjeli svůj vlastní systém zušlechťování po celých 500 let.

Hlavním rozdílem mezi těmito dvěma klasickými díly a tradiční čínskou meditací byla skutečnost, že Bódhidharma kladl důraz na cvičení těla, stejně jako na zdokonalování ducha. Bez zdravého, silného těla je těžké dosáhnout cíle duchovní ušlechtilosti. Ačkoli mnozí buddhisté jeho teorii odmítali, mnozí další jí naopak věřili a plně se jí oddávali. Chrám Šao-lin se stal střediskem výcviku a výuky jeho učení, jež se po jeho smrti rozšířilo do všech koutů Číny i okolního světa. Jeho meditaci čchan přivezli i do Japonska, kde se stala známou pod názvem zen.

Navzdory jeho popularitě mnozí kněží trvali na dodržování tradičních metod zdokonalování. Když se v chrámu Šao-lin uplatnil Bódhidharmův výcvik při tréninku bojových umění, pole oponentů, zastávajících tradiční přístupy, se ještě rozrostlo. I když bylo tehdy velmi nutné ovládat techniky sebeobrany, existovalo mnoho kněží, kteří Bódhidharmovým metodám nikdy nepřišli na chuť. Věřili, že jako buddhisté se musí stůj co stůj vyhýbat násilí.

V první kapitole jsme se zabývali významným vlivem Bódhidharmova I-ťin-ťingu a Si-suej-ťingu na čínskou kulturu. Na tomto místě bychom se rádi podrobněji věnovali tomu, jak Bódhidharmův I-ťin-ťing a Si-suej-ťing ovlivnil náboženské společnosti a školy bojového umění.

Bódhidharma je považován za předchůdce čchan-cung, zenové odnože buddhismu. Říkalo se, že když Bódhidharma roku 539 zemřel, odkázal svoji buddhistickou filosofii Čchan a techniky Si-suej-ťing svému nejlepšímu žáku, kterému nejvíce důvěřoval, Chuej-kcheovi [487-593]. Jako žák se Chuej-kche [Hui-k'o Ta-ši] jmenoval Ťi-kuang. Byl to učenec, který se vzdal běžného způsobu života a stal se knězem, aby zvítězil sám nad sebou. Chuej-kche předal filosofii buddhismu Seng-cchanovi. Poté byla předána Tao-sinovi [580-650], Chung-ženovi [601-675] a Chuej-nengovi [638-713]. Těchto pět kněží a Bódhidharma jsou společně označováni jako Šest patriarchů sekty Čchan (Čchan-cung liou cu). Později čínští buddhisté uctívali dalšího mnicha, Šen-chueje [670-762] z éry Kchaj-jüan [713-741] dynastie Tchang, a tak se původní skupina rozšířila na Sedm patriarchů sekty Čchan (Čchan-cung čchi cu).

Meditace vsedě [jap. zazen], která je součástí tréninku osvícení Si-suej-ťing, vám umožní dostat se na nejvyšší úroveň duševních kvalit. Četli jsme, že Bódhidharmův I-ťin-ťing se vyučoval v šaolinském klášteře a Si-suej-ťing byl předán Chuej-kcheovi. Tak, jak jsem to já pochopil z dostupných dokumentů, je třeba věnovat se oběma těmto klasickým cvičením, jinak konečného cíle - buddhovství - nedosáhnete. Překvapivé však je zjištění, že v čínskému Čchanu a japonském zenovém buddhismu se téměř žádný trénink I-ťin-ťing nevyskytuje. Je také velice zvláštní, že Si-suej-ťing se v šaolinském klášteře běžně netrénoval. Vlastně jsme našli více dokumentů o taoismu a bojovém umění, než buddhistických dokumentů o tréninku obou těchto klasických cvičení. Proto by bylo velice zajímavé analyzovat, co se v těchto společenstvích stalo po Bódhidharmově smrti. Nejprve je však třeba objasnit si ranou dobu náboženského taoismu.

Náboženský taoismus nebyl ani čistě tradiční, konzervativní učený taoismus, ani čistý buddhismus dovezený z Indie. Ve svých počátcích byl spíše kombinací filosofie a teorie obou učení. Jestliže se podíváme na historické pozadí tehdejší doby, uvidíme důležitou skutečnost. V té době byla Čína nejsilnější zemí Asie a její kultura byla nejpokročilejší. Je neuvěřitelné, že Čína byla tak otevřená a schopná vstřebat buddhismus do své kultury, a to zejména v době, kdy byla čínská společnost tak konzervativní a kdy lidé byli tak hrdí na svou dlouhou historii. Kdyby chanský císař nebyl tak přístupný každému názoru, rozšíření buddhismu v Číně by se pravděpodobně zpozdilo o několik století.

Náboženský taoismus vznikl právě v této době. Nejen, že upevňoval kvalitní části tradiční taoistické filosofie, ale také přejímal užitečné prvky buddhistické kultury a její metody pěstování duše, které byly přineseny z Indie. Po léta se udržela tato přístupnost jiným názorům a taoisté nikdy neváhali naučit se něčemu z jiných stylů.

Dále se budeme věnovat fundamentalistické teorii a filosofii taoismu. Taoismus kladl důraz na "Tao" (cestu), což znamenalo cestu přirozenosti. Taoisté věřili, že "co se má stát, to se stane". Bylo zbytečné držet se tradice nebo doktríny, ale stejně tak zbytečná byla jakákoli vzpoura proti nim. Taoističtí mniši nedodržovali všechna pravidla, kterými se řídili buddhisté. Nemuseli si holit hlavy jako buddhisté a směli pít alkohol a jíst maso. Dokonce směli provozovat pohlavní styk a ženit se, což bylo buddhistickým mnichům absolutně zakázáno. Tato tendence taoistů k větší přístupnosti k jiným názorům se přenášela do jejich metody dosažení osvícení.

Je tu ještě jedna důležitá skutečnost. Od té doby, co taoisté a buddhisté měli ve své podstatě stejné cíle a mnohé společné přístupy a filosofie, uctívali jedni i druzí stejného Buddhu a drželi se v mnohém stejné filosofie, studovali často taoističtí a buddhističtí mniši společně a stali se blízkými přáteli. V Číně se často říká - Fo Tao i-ťia, což znamená "Buddhisté a taoisté jsou jedna rodina". Už před Bódhidharmou znali taoisté mnohé buddhistické metody pěstování duše. Po Bódhidharmově smrti byli pochopitelně schopni osvojit si i jeho nové tajné metody pěstování čchi. Konec konců, kromě tradičních taoistických textů obsahovaly taoistické knihovny také značné množství buddhistických spisů o tréninku.

Díky Bódhidharmovu I-ťin-ťing se začali šaolinští kněží vážně zajímat o trénink bojových umění. V té době to bylo nutné k ochraně majetku kláštera. To signalizovalo začátek nové éry čínského bojového umění: z koncentrace na vnější techniky se pozornost přesunula na pěstování vnitřního čchi-kungu neboli duševní síly.

Po několika staletích se pochopitelně mnohým technikám naučili také taoisté. Během vlády dynastie Sung (960-1279) vznikl ve Wutangských horách tchaj-ťi-čchüan, interní bojové umění, které klade důraz na vývoj čchi. Od té doby se Wutangské hory staly střediskem taoismu a interních bojových umění. Šaolinský klášter se přirozeně vždycky považoval za autoritu v oblasti externích bojových stylů.

Po mnoho let se všeobecně věřilo, že tréninkové metody Si-suej-ťing čchi-kung se ztratily. Změna nastala během vlády dynastie Čching (1644-1912). V té době se mnoho buddhistických a taoistických mnichů angažovalo v politice, v boji za svržení dynastie Čching. V odvetě byl hlavní šaolinský klášter - včetně několika jeho pobočních chrámů - napaden a vypálen čchingskými vojáky. Mnoho kněží uteklo a začalo učit bojové techniky prostý lid, aby mohli pokračovat v boji. Někteří lidé se také tajně naučili mnoho z I-ťin-ťingu a některé z tréninkových metod Si-suej-ťing čchi-kungu.

Během čtrnácti set let od doby, kdy zemřel Bódhidharma, již mnoho lidí tvrdilo, že zná tajemství tréninku I-ťin-ťing a Si-suej-ťing, ať už to byli buddhističtí mniši, taoističtí kněží nebo mistři bojových umění. Ve skutečnosti však nikdo z nich nevěděl, kdo převzal "původní" tajemství od Bódhidharmy. Mnoho z dokumentů, které máme dnes k dispozici, má předmluvy, v nichž se vysvětluje, jak se autor dostal k původnímu tajemství. Jelikož nikdo přesně neví, co se vlastně stalo; co je pravda a co lež, považujte je prostě za vyprávění.

Tři následující předmluvy byly napsány různými autory, kteří vlastnili stejný dokument, avšak každý v jinou dobu. Tento dokument se pak dostal na veřejnost prostřednictvím taoistické společnosti Chan-fen-lou (Věž vůně). Shodou okolností tento dokument obsahuje nejucelenější teorii a tréninkové metody a velká část I-ťin-ťingu, o kterém se v této knize píše, se zakládá právě na něm.

Kdysi za vlády císaře Siao-minga, v období Tchaj-che dynastie Tchang, přišel z Liangu do Wej velký učitel Ta-mo (Bódhidharma). Meditoval u zdi šaolinského kláštera. Jednoho dne řekl svým žákům: "Řekněte mi, co umíte a (já) vám řeknu, čeho jste dosáhli." Každý z žáků (tedy) popsal, co se naučil. Učitel řekl: "Získali jste mou kůži, získali jste mé maso a získali jste mé kosti." A pak pouze Chuej-kcheovi (487-593): "Získal jsi můj morek." Později si to lidé nesprávně vysvětlovali a domnívali se, že (on tím) myslel hloubku poznání Taa. (Lidé) nevědí, že (on) tím skutečně něco (konkrétního) myslel. Nebyla to jen slova do větru.

V letech 420 a 589 n.l. (po dobu 169 let) vládlo v Číně několik císařů, kteří své území rozdělili na několik států. Tomuto období se říká "Období rozdělení země na Jižní a Severní dynastie."

Podle dochovaných záznamů byl Bódhidharma pozván do Číny liangským císařem v roce 527 n.l. a později vstoupil na území Wej, kde se usídlil v klášteře Šao-lin. Tento dokument však obsahuje jisté časové nesrovnalosti. Siao-ming z dynastie Wej byl císařem od roku 516 do roku 528 n.l. a období Tchaj-che trvalo od roku 477 do roku 500 n.l. za vlády císaře císaře Siao-wena z dynastie Wej. Vzhledem k tomu nelze datům v dokumentu důvěřovat.

Chuej-kche [487-593] byl žákem Ta-moa [Bódhidharmy], který prý znal tajemství Si-suej-ťing čchi-kungu, které mnicha učí, jak dosáhnout hlavního cíle, buddhovství. "Morek" odkazuje na tréninkové techniky, které se naučil, a ne na hloubku jeho taoistického poznání.

Po devíti letech dosáhl svého cíle a zemřel. Jeho tělo pohřbili na úpatí hory zvané Medvědí ucho. Zanechal tam svou obuv a odešel. Později byla zeď, u které meditoval, poničena větrem a deštěm. Šaolinští mniši ji spravovali a našli při tom kovovou bedničku. Byla zavřená a ačkoli neměla žádný zámek nebo pečeť, nikomu se nepodařilo ji otevřít. Jeden mnich o tom přemýšlel a poté řekl: "Určitě to bude nějaké lepidlo. Musíme použít ohně." Bednička nakonec pod vlivem ohně povolila. Zjistilo se, že byla naplněná voskem, který držel víko. Kromě vosku v ní byly dva spisy: "Si-suej-ťing" a "I-ťin-ťing".

Toto je jediný zdroj, který se zmiňuje o místě, kde byl Bódhidharma pohřben, ačkoli přesná poloha toho místa je stále neznámá. Když někdo v Číně dosáhne buddhovství, říká se o něm, že zanechal svou obuv a odešel. To znamená asi tolik, že ačkoli odešel, něco z toho, čeho dosáhl, zanechal svým následovníkům. V dávných dobách se ke slepování předmětů běžně používal vosk. Opět není jisté, zda oba spisy byly skutečně nalezeny na místě, kde Bódhidharma meditoval. Je velice pravděpodobné, že tento příběh je vymyšlený.

Si-suej-ťing říká, že těla člověka (se) dotkla láska a touha, které jej zformovaly do tvaru znečištěného kalem a špínou. Chcete-li v sobě vypěstovat čistou podobu toho, čemu se říká buddhovství, (duch) pohybující a zastavující se vůlí, (pak) těch pět útrob a šest vnitřních orgánů, čtyři údy a stovky kostí musíte důkladně dočista umýt jedno po druhém. (Když jsou konečně) čisté a (vy) jste schopni rozeznat klid a mír, pak můžete zdokonalit sami sebe a vstoupit do domény buddhovství. (Jestliže se) nezdokonalíte (touto cestou), nebude existovat ani původ a základ k (získání Taa). Čtěte až sem, a pak seznejte, že ti věřící mysleli, že "dosažení morku" nebylo přirovnáním.

Si-suej-ťing vás učí, jak se vnitřně očistit, včetně vnitřních orgánů, které jsou spojené s vašimi myšlenkami. Pouze tehdy, když usměrníte své myšlenky a povedete svou mysl do stádia klidu, můžete přistoupit k očistě těla. Ukončením očisty těla položíte základ ke vstupu do Taa. Tento odstavec opět poukazuje na to, že "dosažení morku" odkazuje na trénink morku/mozku a nikoli na hloubku vypěstování Taa.

I-ťin-ťing říká, že mimo kosti a morek pod kůží a masem (t.j. svaly) není nic než šlachy a žíly, které spojují celé tělo a přenášejí krev a čchi. Všechny byly získány při narození (a) je proto třeba je povýšit (t.j. trénovat); půjčte si je k vypěstování skutečného (Taa). Jestliže se nebudete snažit a nepovýšíte je, (budete) okamžitě svědky oslabení a vysušení.

(Budete-li) spatřovat (v tomto tréninku) obyčejný (trénink), jak byste mohli dosáhnout konečného cíle? (Když se) vzdáte a nebudete je cvičit, ničeho nedosáhnete. Čtu až sem a proto chápu, že to, co bylo nazváno kůže, maso a kosti, nebylo pouhé přirovnání a slova do větru.

Tento odstavec vysvětluje, že I-ťin-ťing se používal k tréninku samotného těla včetně kůže, svalů, žil a kostí. Toto fyzické tělo je třeba dočasně využít (půjčit si) k vaší vnitřní kultivaci za účelem dosažení konečného cíle. Proto své fyzické tělo musíte trénovat a udržovat si pevné zdraví. Nebudete-li je cvičit, nebudete mít silné a zdravé tělo k duchovní kultivaci. Proto, když první odstavec odkazoval na "dosažení kůže, masa a kostí", nešlo o komentář k hloubce taoistického poznání, ale spíše o komentář k vlastnímu tréninku.

Spis Si-suej-ťing náležel Chuej-kchemu spolu s rouchem a miskou, které mu byly tajně předány. Pozdější generace je už nespatřily. Zachoval se pouze spis I-ťin-ťing, který zůstal v klášteře Šao-lin na památku učitelovy mravnosti. Původní spis byl však celý v hindštině² a žádný ze šaolinských kněží jej nebyl schopen úplně celý přeložit. I když se o to pokusili, byla to vždy jen jedna nebo dvě části z deseti (t.j. 10 nebo 20%). A protože nikdo nebyl schopen toto tajemství předat dále, každý si jej vysvětloval podle svého.

Jejich trénink se poněkud odklonil a stal se větví a listy. Pravé techniky, pomocí kterých bylo možno dosáhnout buddhovství, se ztratily. Šaolinští kněží nebyli schopni využít toho díla jinak, než k tréninku bojových umění, a tak je tomu až dodnes.

Chuej-kche [487-593] byl nejlepším žákem Bódhidharmovým a říká se, že byl tím, komu byl svěřen Si-suej-ťing. Když Číňané hovoří o "mravnosti" učitele, mají na mysli jeho velké úspěchy a učení, které předával.

Původní Bódhidharmův text byl napsán některým z indických jazyků [asi některým prákrtem - pozn.edit.] a skutečně neexistovalo mnoho těch, kteří by byli schopni jej přeložit. Ačkoli někteří kněží přeložili část, nestačilo to k pochopení celého významu spisu. Trénink odvozený ze skromných zlomků nedokonalých překladů vedl šaolinské kněze mimo správnou cestu. Jelikož vlastně studovali větve a listy umění, a ne kořeny a hlavní kmen, mohli jej použít pouze v bojových uměních. Trénink, pomocí něhož bylo možno dosáhnout konečného cíle, buddhovství, se zanedbával.

Mezi nimi byl i kněz, který dostal vynikající nápad. Jestli nám velký učitel Ta-mo zanechal tento spis, nemůžeme jej přece omezit pouze na několik technik! Nemůžeme-li jej přeložit dnes, musíme najít někoho, kdo to udělá zítra. Proto vzal spis a odjel na dalekou cestu. Přešel všechny možné hory a jednoho dne se zastavil v Šu a vystoupil na horu E-mej, kde potkal svatého indického mnicha Pan-cch'-mi-tiho³. Hovořil s ním o spisu, který s sebou nesl, a vysvětlil mu, proč přišel.

Šu byla provincie S'-čchuan. Hora E-mej je taoistické a buddhistické náboženské centrum v této provincii. Je velmi pravděpodobné, že indičtí kněží byli do těchto míst zváni, aby kázali a šířili své náboženství.

Svatý mnich řekl: "(Toto je) tajné dědictví předchůdce Buddhy, základ leží zde. Spis však nelze přeložit, protože jazyk Buddhův je hlubokomyslný a tajemný. (Ale je-li) možno přeložit a pochopit význam spisu, můžeme také dosáhnout svatého místa." Proto hovořil a vysvětloval význam celého spisu velmi podrobně.

Potom kněze přesvědčil, aby neodcházel. Ten ho poslechl a učinil správně, neboť mnich mu pomohl zdokonalit sebe sama. (Za) sto dní (bylo jeho tělo) silné, (za) dalších sto dní (čchi) naplnila celé jeho tělo a (za) dalších sto dní (čchi) proudila jeho tělem klidně a vyrovnaně. Dosáhl toho, čemu se říká "kovové brnění a pevný základ (t.j. silné, vycvičené tělo)." (Mnich) poznal, že tento kněz měl moudrost Buddhy a vybudoval základ síly šlach.

Jelikož buddhismus pochází z Indie, mnohé z termínů a odkazů jsou pro cizince zcela nepochopitelné. Doslovný překlad textu by byl naprosto nesrozumitelný. Nicméně, znáte-li význam původního díla, je možno přepsat jej ve vašem vlastním jazyce a zachovat přitom význam originálu. To znamená, že dokument, který pochází od Pan-cch'-mi-tiho, není doslovným překladem originálu.

Vůle šaolinského kněze byla pevná, nechtěl se navrátit k světským činnostem a tak následoval svatého mnicha a kázal s ním na cestách horami a podél moře. Nevím, kde nakonec skončil. Na pláži ho jednou potkal host Sü Chung, který od něho převzal tajemství. To později předal hostu Čchiou Žanovi a ten je předal mně. Vyzkoušel jsem je a poznal jeho pravdivost, pak jsem uvěřil, že to, co říká, je pravda. Bohužel jsem nedosáhl tajemství Si-suej, a proto jsem se nemohl vydat do říše Buddhy. Je smůla, že moje vůle není tak silná a nemohu, tak jako onen mnich, zapomenout na všechny světské činnosti. Mohu pouze používat malé větve a květy a vylepšovat tak vlastní život. Uvnitř se cítím vinen.

Nicméně nádherný význam tohoto spisu na tomto světě nikdy nikdo neslyšel a já mohu pouze napsat tento úvod a vysvětlit odkud pochází a seznámit vás se začátkem a koncem.

Doufám, že čtenář, který chce dosáhnout stavu buddhovství, nebude donekonečna opakovat světské činnosti. Jste-li schopni dosáhnout buddhovství, pak nebudete litovat (toho, že nedosáhnete) záměru velkého učitele Ta-moa. Budete-li jen mluvit o hrdinství a čekat, že se stanete slavnými na tomto světě, pak budete jako spousta lidí, kteří se na světě proslavili silou své statečnosti. Jak bychom o všech těchto lidech mohli pořídit záznamy?

Tento poslední odstavec říká čtenáři, aby spis nebral pouze jako návod k posílení svého těla. Tento trénink je základem buddhovství a vy byste měli mířit na vyšší cíle sebezdokonalení a nakonec dosáhnout "svatého města".

B. Předmluva k "Původnímu rukopisu I-ťin-ťing" / Interní a externí duchovní statečnost

Jsem mistr bojových umění, mé oči nepřečtou ani jediné slovo. Umím zacházet s kopím a velkým mečem, umím jezdit na koni a mým potěšením je střelba z luku.

Autorem tohoto díla je generál Chung I (Horng Yih), který sloužil u maršála Jüe Feje [1103-1142]. Jelikož byl negramotný, musel diktovat.

Bylo to v době, kdy střední nížina (tj. střední Čína) byla ztracena a císařové Chuej a Čchin byli drženi v zajetí na Severu. Zablácený kůň přešel řeku (Jang-c'), mnoho věcí se událo na jih od té řeky. Jelikož jsem sloužil u maršála Jüea jako pomocný velitel, často jsem vítězil a nakonec se stal generálem.

Za dynastie Sung (1101-1127 n.l.) byli císařové Chuej a Čchin zajati vojskem království Ťin4 (1115-1264) a uvězněni na Severu. Aby zachránil císařství Sung, přenesl nový vládce své sídlo na jih od řeky Jang-c'. Války propukaly jedna za druhou. Výraz "zablácený kůň" znamená těžké boje, jelikož koně a vojáci byli velmi špinaví, když bojovali "zuby nehty".

Vzpomínám si, jak mne maršál povolal k bitvě, později když se armáda vrátila do E. Na zpáteční cestě jsem najednou uviděl svatého mnicha, jehož pohled byl nezvyklý a divný; vypadal jako Buddha. V ruce nesl dopis a vstoupil do tábora. Řekl mi, abych jej předal Šao Paovi (maršál Jüe Fej). Zeptal jsem se ho proč. Řekl: "Víte, vy generálové, že Šao Pao má duchovní moc?" Odpověděl jsem: "Nevím. Ale viděl jsem Šao Paoa, jak natahuje luk těžký stovky kilogramů"

E bylo místo, kde stálo sídlo říše Sung, v dnešní provincii Chu-pej. Šao Pao byla přezdívka maršála Jüe Feje. V dávných dobách se síla měřila podle toho, kolik kilogramů jste uzvedli a síla luku se taktéž měřila tímto způsobem.

Mnich řekl: "Přichází snad duchovní síla z nebes?" Odpověděl jsem: "Ano." Mnich řekl: "Kdepak. Tu jsem mu předal já. Když byl Šao Pao mladý, sloužil mi a cvičil až do doby, kdy dosáhl úspěchu v získání duchovní moci. Řekl jsem mu, aby mě následoval a vstoupil do Taa, avšak on to neudělal a namísto toho se zajímal o lidské záležitosti. Ačkoliv získal určitou reputaci, nebude schopen dokončit svou vůli. Je to nebeské předurčení a jeho osud. Co můžeme dělat? Datum (jeho smrti) se blíží. Předejte mu, prosím, tento dopis, možná se mu smrt vyhne."

Ten mnich říká, že Jüe Fej se dobrovolně rozhodl nestat se poustevníkem a nezůstat stranou všedních lidských záležitostí, jako je snaha získat peníze a slávu a plnění svých osobních tužeb.

Slyšel jsem jeho výrok a nemohl jsem se cítit jinak, než k smrti vyděšen. Zeptal jsem se, jak se jmenuje, ale neodpověděl. Zeptal jsem se ho, kam půjde, a on řekl: "Na západ, jdu navštívit učitele Ta-moa." Byl jsem vyděšen jeho duševní přísností a neodvažoval jsem se ho zdržovat. Odešel vznešeně.

V té době byl již Bódhidharma 600 let mrtev, takže mnich měl na mysli duchovní návštěvu. Říkalo se, že když Bódhidharma zemřel, stal se Buddhou a jeho duch žil v Západním Svatém Městě (Indie), kde měli údajně žít všichni Buddhové.

Šao Pao obdržel ten dopis a když si jej přečetl, propukl v pláč. Řekl: "Můj učitel je svatý mnich. Nemám na co čekat, můj život je u konce." Vyndal z kapsy nějaký spis a dal mi ho. Řekl: "Pečlivě to opatruj. Až najdeš toho správného člověka, nauč ho všemu, co tento spis obsahuje. Nedopusť, aby techniky, které člověka naučí, jak vstoupit do dveří Taa, byly zničeny (bylo by to) urážkou svatého mnicha." Trvalo to sotva pár měsíců a jak se očekávalo, Šao Pao byl zavražděn jedním prohnaným služebníkem. Je mi tak líto Šao Paoa a můj zármutek a lítost nelze zahnat. Dívám se na tyto prospěšné služby jako na hnůj a zemi. Proto již dále netoužím po lidském životě. Přemýšlím o pokynu, který mi dal Šao Pao a nemohu jednat proti jeho vůli. Nenávidím to, že jsem bojovník a nemám obří oči a nevidím, kdo by měl dostatečně silnou vůli k buddhovství na tomto světě a kdo by si zasloužil tento spis. Vybrat toho správného člověka je těžké. A učit bez vybrání je zbytečné. Dnes schovávám tento spis v kamenné zdi v hoře Sung a nechávám toho, kdo je předurčen Taem k jeho získání, aby jej objevil a použil jako způsob vstupu do dveří Taa. Mohu se vyhnout vině zneužití učení někoho jiného. Potom se mohu v nebi Šao Paovi podívat do tváře bez pocitu viny. Dynastie Sung, dvanáctý rok éry Šao-sing. Velký generál Chung I z E za maršála Šao Paa (Jüe Feje), Niou-kao, Tchang-jin, Che-ťiou-fu.

Maršál Jüe Fej byl otráven ve vězení úskočným ministrem jménem Čchin Kuej5. Když maršál Jüe Fej zemřel [27.1.1142], bylo mu pouhých 39 let. Jüe Fejovi se připisuje autorství souboru čchi-kung Osm kusů brokátu a interního bojového stylu Sing-i. Styl "orlího pařátu" je prý také dílem maršála Jüe Feje. Poslední věta v tomto odstavci je generálovo jméno, za kterým následuje provincie a správní území, kde se narodil.

C. Předmluva k "Pravému rukopisu I-ťin-ťing". Vyprávění cestovatele po mořích a horách

Když jsem byl mladý, zajímal jsem se o knihy a básníky; než jsem povyrostl, často jsem se přátelil s lidmi mimo čtverec (tj. s mnichy). Ve volném čase jsem cestoval po oceánech a horách. Jednoho dne jsem byl se svými přáteli u hory Niou-kao, šli jsme po pobřeží a nesli jsme krabice a konve. Pak jsme usedli na rohože. Pojednou jsem z ničeho nic uviděl nějakého člověka, zjevně ze západního Čchiangu, který cestoval ze západu na východ. Procházel kolem a zastavil se na krátký odpočinek. Když jsem rozeznal jeho vznešený a pěstěný vzhled, zastavil jsem ho a nabídl mu něco k pití.

Číňané považují laickou společnost za společnost "ve čtverci", jelikož takoví lidé jsou neustále zaujatí emocemi a touhami a jsou příliš nepružní a ztuhlí. Výraz "mimo čtverec" (fang waj) se všeobecně používá v odkazu na mnichy, jelikož ti jsou mimo dosah vlivu laické společnosti. Hora Niou-kao je velmi známým místem v čínské provincii Šan-tung. "Krabice a konve" odkazují na nádoby, ve kterých bylo jídlo a víno. Čchiang je skromná etnická minorita žijící na hranici Číny a Indie.

Zeptal jsem se: "Kam jdeš?" Odpověděl mi: "Ťiao Lao (jde) navštívit učitele svého učitele." Zeptal jsem se znovu: "Co vlastně umí?" Odpověděl: "Má odvážného ducha." Zeptal jsem se tedy: "Co je to odvážný duch?" Na to řekl: "Prsty prorazí břicho krávy, malíková hrana ruky usekne hlavu krávy, pěst rozdrtí hrudník lva. (Jestli) nevěříš, vyzkoušej mé břicho." Jeden silnější muž (ho) udeřil do břicha; nejprve kusem dřeva, pak kamenem a nakonec železnou palicí. Zdálo se, že mu to nic nedělá. Přivázal jsem tedy na jeho šourek pomocí dlouhého provazu kolo od volského vozu. Táhl jej za sebou a šel bez jakékoli námahy. Svázal jsem mu nohy a řekl pěti nebo šesti silným mužům, aby za provaz táhli. Ani s ním nepohnuli. Všichni jsme byli zděšením celí bez sebe. S posvátnou hrůzou a obdivem zároveň jsme se zeptali: "Běda! Je to darem nebes nebo výsledkem lidské píle?"

Ten cestovatel se možná jmenoval Ťiao Lao. Jelikož statečnost pramení z výchovy ducha, odkazuje se na ni jako na statečnost ducha (šen-jung). Když se vychová duch, tělo se může stát velmi silným a odolným vůči vnějším vlivům a síle. To lze vyzkoušet údery do těla. Taktéž lze vytvořit kořen. Posílit lze i genitálie, které mohou táhnout těžké předměty.

Zeptal jsem se, k čemu se používá (tj. duchovní síla). Řekl na to: "K zahnání nemoci - to je první použití. Nikdy neonemocnět - druhé. Celý život být silný muž - třetí. Nebát se hladu a zimy - čtvrté. Více mužských vlastností, být chytrý a krásný - páté. Sto vítězství v ložnicových soubojích - šesté. Zvednout perlu z bahnité vody - sedmé. Bránit se útoku bez pocitu strachu - osmé. Po tréninku úspěch nepomine - deváté. To jsou však stále ty vedlejší. Konečným cílem, k jehož dosažení se těchto devět prostředků používá, je dosažení Taa buddhovství.

"Zahnání nemoci" znamená, že když se nakazíte nějakou chorobou, jste schopni jí odolat. "Nikdy neonemocnět" znamená, že když je vaše tělo vycvičeno a dostane se na vyšší úroveň, nikdy neonemocníte. Trénink ze slabých udělá silné, takže budete vypadat jako krásný a silný muž. "Ložnicové souboje" představují pohlavní styk. "Zvednutí perly z bahnité vody" znamená vybroušení a vyčištění vašeho ducha v nečisté společnosti.

Zeptal jsem se, kdo je jeho učitelem. Řekl: "Můj učitel je mnich a jeho učitel je nesmrtelný. Předávali (trénink) s jeho pravidly." Potom vyndal spis a nechal nás, abychom si jej přečetli. Poznali jsme, že duchovní statečnosti lze dosáhnout tak, že změníme šlachy, a že oběh Li má původ v oběhu Čchi. Když jsme se najedli a napili, muž z Čchiangu se chystal k odchodu. Nemohli jsme ho již déle zdržovat. Řekl: "Vidím, že tvůj duch a tělo se liší od ostatních, chtěl bych ti předat tento spis. Toto setkání je naším osudem. Navštívím svatého mnicha a budu očekávat cestu do Buddhova království, nemám již čas se tu zdržovat." Odešel a nechal za sebou svou knihu. Kniha měla předmluvu napsanou bylinkářem Liem. Hovořil by tento bylinkář jen tak nadarmo?

Předposlední věta ukazuje, že dokument už měl výše uvedenou předmluvu, jejímž autorem byl bylinkář Li.

V díle se říká: Užijte tohoto jako základu pro to, abyste se stali Buddhou. Toto je transcendence starého Taj. Není důležité, co vidí lidé ze střední nížiny. Jak jen můžeme spatřit (Jüe) Wu-mua, když zemřeme a spolu s ním navštívíme svatého mnicha v nebesích?

Čang Jüe-feng, Poutník hor a moří. Dynastie Čching, Šun-č' (1644 n.l.).

Neexistuje žádný další odkaz na zmíněného Ťiaa. Podle mého názoru se tím míní Bódhidharma. Střední nížina představuje Čínu. V tomto odstavci je zřejmé, že dokument, který se pisateli dostal do rukou, byl stejný jako ten, k němuž generál maršála Jüe Feje napsal předmluvu a doslov.

1. Kolem r.500 bylo na území Číny několik států, ale žádný Wu! (Stejnojmenný stát byl zničen státem Čchu v r. 473 př.n.l. Jiný stát Wu existoval ve 3.stol.n.l. na území dnešního Nankiangu a byl v r.280 podmaněn státem Ťin.) Tehdy končila v jižní Číně vláda dynastie Jižní Čchi (479-502) a začínalo období dynastie Liang (502-557). V severní Číně pokračovala vláda Severních Wej (384-534). Zřejmě se tedy jedná o období vlády císaře Liang Wu-tiho (502-549), jenž byl významným podporovatelem buddhismu.

2. Bódhidharma nemohl používat "hindštinu", jelikož se jedná o novoindický jazyk, jímž se píše nejdříve od 12.století. Maximálně mohl používat některý z jihoindických prákrtů.

3. Pan-ch'-mi-ti (sanskrt. Paramiti nebo Pramiti) pocházel ze střední Indie a do Číny (nejprve do Kantonu) přišel v 1.roce éry Šen-lung císařovny Wu Ce-tchien (Wu-chou, 625-705; vládla od r.684).

4. Ťin byla říše a dynastie založená vládci Džürčenů, kočovných kmenů ze severu.

5. Jüe Fejovo vojsko porazilo Džürčeny nedaleko Chuang-che, poté však maršál dostal příkaz, aby se dostavil do hlavního města a své armády zastavil. Po svém příchodu do Chang-čou - v r.1141 - byl Jüe Fej zajat a tajně popraven, společně se svým synem a dalšími vojevůdci, 27.ledna 1142. Zrádný ministr Čchin Kuej za pomoci čínských přeběhlíků vedl tajná jednání s Džürčeny, s nimiž poté uzavřel potupnou mírovou smlouvu a stal se navěky symbolem bezohledného a proradného úředníka. Jüe Fej se stal hrdinou lidových pověstí, balad a písní; v r.1163 byl oficiálně rehabilitován a jeho pomátce byly zasvěceny i chrámy v Chang-čou a Wu-čchangu.

Protože byl náboženský čchi-kung držen v tajnosti, nebyl tak populární jako ostatní směry rozvíjející se v Číně před dynastií Čching. Teprve koncem tohoto století, kdy se skrývané dostalo na veřejnost, oblíbenost náboženského čchi-kungu v Číně nebývale stoupla. Náboženský čchi-kung je převážně taoisticky a buddhisticky zaměřen, a proto je jeho hlavním cílem napomoci v cestě za osvícením, neboli tím, čemu buddhisté říkají "buddhovství". Hledají cestu, která je dovede mimo běžné lidské utrpení a vymaní je z koloběhu neustálé reinkarnace. Věří, že všechno lidské utrpení je způsobeno sedmi pocity a šesti touhami. Jste-li stále těmito pocity a touhami svázáni, po smrti se převtělíte. Nechcete-li se však převtělit, musíte svého ducha vycvičit na velmi vysokou úroveň, aby byl po vaší smrti silný a nezávislý. Tento duch poté vejde do nebeského království a dosáhne věčného míru. Není snadné to zvládnout v běžném životě a obvyklém životním prostředí, a proto se ti, kteří se rozhodli pro náboženský čchi-kung, vydávají do hor, kde žijí o samotě a mají tak možnost soustředit veškerou svou energii na sebezdokonalování.

Vyznavači náboženského čchi-kungu cvičí svou vnitřní čchi, kterou se živí jejich duch (šen), až do doby, kdy je tento duch schopen po smrti fyzického těla přežít. Mnoho mnichů považuje I-ťin čchi-kung za nezbytné stádium jejich tréninku, jelikož jim umožňuje vyprodukovat velké množství čchi. Si-suej-ťing se pak používá k vedení čchi do čela, kde sídlí duch, a k pozvednutí mozku do vyššího stavu energie. Si-suej-ťing dříve cvičilo jen několik málo kněží, kteří se dostali na vysokou úroveň tréninku čchi-kungu. Podobným cvičením se rovněž intenzívně zabývali tibetští lámové. Během posledních dvou tisíciletí tibetští lámaisté, čínští buddhisté a taoisté rozvíjeli stejné principy, ze kterých vznikly tři hlavní náboženské školy čchi-kungu v Číně.

Snaha dosáhnout osvícení neboli buddhovství se považuje za nejvyšší a nejnáročnější úroveň čchi-kungu. Mnozí z adeptů čchi-kungu odmítají přísná pravidla náboženského úsilí a praktikují I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kung jen proto, aby se dožili delšího věku. Právě tito lidé odhalili po dlouhá léta skrývané tajemství vnějšímu světu. O I-ťin-ťingu pojednává druhá část mé knihy Tajemství mládí a o Si-suej-ťingu její třetí část.

Postupně, jak budete procházet stránkami této knihy, poznáte, že největší část dokumentů pochází od taoistů. Z tohoto důvodu bychom rádi nejdříve v krátkosti uvedli buddhistický a taoistický čchi-kung, jejichž tréninkové metody pak porovnáme. Taktéž uvedeme rozdíly mezi buddhistickým a taoistickým tréninkem I-ťin-ťingu a Si-suej-ťingu. Abyste lépe pochopili taoistický čchi-kung, zopakujeme si nakonec v přehledu dva hlavní styly nebo metody cvičení taoistického čchi-kungu. Na tomto místě je třeba připomenout, že I-ťin-ťing a Si-suej-ťing jsou jen jednou součástí taoistického tréninku; existuje množství jiných taoistických cvičení čchi-kung, kterým se budeme věnovat v následujících publikacích.

Během posledních dvou tisíc let se v Asii vytvořily tři hlavní školy buddhistického čchi-kungu: indický, čínský a tibetský. Jelikož buddhismus vytvořil indický princ Gautama (Gótama) mezi lety 558 a 478 př.n.l., indický buddhistický čchi-kung má nejdelší historii. Do Číny se buddhismus dostal za vlády dynastie Východních Chan (58 n.l.) a čínští buddhisté se postupně učili jeho metody pěstování ducha. Jejich praxe byla ovlivněna tradičním čínským učeneckým a lékařským čchi-kungem, které se vyvíjely téměř dvě tisíciletí. Výsledkem toho byl jedinečný tréninkový systém, odlišný od svých předchůdců.

Podle zbytků dochovaných dokumentů se předpokládá, že několik století poté, co se do Číny dostal buddhismus, neznali její obyvatelé, kteří se o čchi-kung zajímali, více než filosofii a zásady celého systému. Samotné techniky zdokonalování a tréninku čchi-kungu jim zůstaly utajeny. Existuje pro to několik důvodů:

1. Z důvodu nesnadné komunikace v tehdejší době bylo šíření buddhistických dokumentů z Indie do Číny značně omezené. Ačkoliv několik indických kněží pozvali do Číny, aby tam kázali, nemělo to valný vliv na celkovou situaci.

2. I kdyby se dané dokumenty podařilo přepravit, nenašel by se dostatečně kvalifikovaný překladatel, který by je přeložil do čínštiny. Tento problém ještě prohlubovalo odlišné kulturní zázemí. I dnes jsou rozdílné kultury tím největším úskalím při překladu z jednoho jazyka do druhého.

3. Hlavním důvodem však bylo zjevně to, že většina vlastních tréninkových metod se vyučovala a předávala osobně z mistra na žáka. Z dokumentů lze tedy vyčíst pouze zlomek toho, co bylo možno získat z osobního kontaktu. K tomu ještě veškeré informace předávané mistrem žákovi byly přísně tajné, což znemožňovalo jejich rychlé šíření.

Z toho je zřejmé, že proces přenosu byl velmi pomalý a náročný, především z hlediska vlastních tréninkových metod. Po několik století se věřilo, že pokud budete schopni očistit svou mysl a upřímně usilovat o buddhovství, dříve či později tohoto stádia dosáhnete. Jak jste se dočetli v předchozí kapitole, tato situace se nezlepšila až do té doby, než Ta-mo napsal I-ťin-ťing a Si-suej-ťing, až tehdy byl dán pevný směr tréninku vedoucímu k dosažení buddhovství. Před Ta-moem byl trénink čchi-kungu u čínských buddhistů velmi podobný čínskému čchi-kungu, který praktikovali učenci. Hlavní rozdíl byl v tom, že zatímco cílem čchi-kungu bylo udržet si zdraví, buddhistický čchi-kung si kladl za cíl stát se Buddhou. Meditace je nutným postupem při výcviku kněží, jež se mají dostat do psychického stavu citové neutrality. Buddhismus vyznává, že veškeré lidské utrpení je zaviněno sedmi vášněmi a šesti touhami (čchi-čching liou-jü). Sedm vášní je radost, zlost, smutek, strach, láska, nenávist a chtíč. Touhy vznikají ze šesti kořenů, kterými jsou oči, uši, nos, jazyk, tělo a mysl (sin). Buddhisté v sobě udržují neutrální stav, který je oddělen od čtyř nirván země, vody, ohně a větru (s'-ta ťie-kchung). Věří, že tento trénink jim umožní uchovat si svou duši nezávislou, takže budou moci uniknout z koloběhu reinkarnace.

Tibetský buddhismus byl vždycky uchováván v tajnosti a izoloval se od vnějšího světa. Z toho důvodu je velmi těžké určit, kdy přesně tibetský buddhismus vznikl. Vzhledem k tomu, že se Tibet nachází blízko Indie, logicky vyvozujeme, že tibetský buddhismus je starší než čínský. Přirozené je také logicky předpokládat, že tibetský čchi-kung byl více ovlivněn Indií než tomu bylo u čínského. Ať to bylo jakkoliv, během více než tisíce let studia a zkoumání si Tibeťané vytvořili svůj vlastní jedinečný styl meditace čchi-kung. Tibetští kněží se nazývají lámové (la-ma) a mnozí z nich také ovládají bojová umění. Vzhledem k odlišnosti kulturních pozadí, nejen lámaistické meditační techniky jsou odlišné od technik čínských a indických buddhistů, ale rozdíly jsou patrné i pokud jde o bojové techniky. Tibetská meditace čchi-kung a bojová umění byla držena v tajnosti před vnějším světem, a proto byla nazývána "mi-cung" ("mih tzong"), což znamená "tajný styl". Z těchto důvodů, včetně odlišnosti jazyka, je počet dokumentů dostupných v čínštině velmi omezený. Obecně řečeno, tibetský čchi-kung a bojová umění se nerozšířily do čínské společnosti až téměř do doby vlády dynastie Čching (1644-1911 n.l.). Od té doby ale jejich popularita roste.

Přesto, že se tréninkové techniky tibetského čchi-kungu někdy liší od technik čínských a indických buddhistů, zachovávají si stále tentýž cíl - dosažení buddhovství. Podle dostupných materiálů klade tibetský čchi-kung větší důraz na pěstování ducha prostřednictvím meditace, ačkoli fyzická cvičení, nikoli nepodobná indické józe, jsou nedílnou součástí jeho cvičení.

Stejně jako buddhisté, i taoisté věří, že jestliže si vybudují pevného a svobodného ducha (šen), vyhnou se kruhu opakované reinkarnace. Dosáhne-li taoista tohoto stádia, dosáhl cíle osvícení. Říká se, že dosáhl věčného života. Nicméně, není-li schopen vypěstovat si před svou smrtí dostatečně silného ducha, jeho duše nebo duch nepůjde do pekla, nýbrž bude sám ovládat svůj vlastní osud, přičemž buď zůstane duchem nebo se znovu narodí jako člověk.

Věří, že lidského ducha lze zdokonalovat pouze tehdy, když sídlí v lidském těle, takže neustálý koloběh znovuzrození je nezbytný k dosažení osvícení.

Taoističtí mniši zjistili, že k tomu, aby zdokonalili svého ducha, je třeba vypěstovat čchi přetvořenou z jejich ťingu (jádra). Běžný taoistický trénink čchi-kungu má následující podobu: 1. Přeměnit ťing (jádro) do čchi (lien ťing chua čchi), 2. nasytit šen (ducha) čchi (lien ťing chua šen), 3. vypracovat šen do nicoty (lien šen chuan sü) a 4. rozdrtit nicotu (fen-suej sü-kchung).

První krok zahrnuje posílení ťingu a jeho přeměnu na čchi pomocí meditace a jiných metod. Čchi se potom vede do hlavy, kde nasytí mozek a pozvedne šen. Když se taoista dostane na tuto úroveň, říká se, že "tři květiny se setkaly na vrcholku" (san chua ťü ting). Toto stádium je nezbytné k pevnému zdraví a dlouhověkosti. Nakonec může taoista začít cvičení, jehož cílem je dosažení osvícení. Nicméně největší překážkou na cestě k tomuto cíli jsou emoce, které ovlivňují myšlení a ruší vyrovnanost ducha. Proto se taoisté uchylují do ústraní, do hor, kde jsou stranou lidí a rušivých vlivů. Obvykle též dávají přednost vegetariánské stravě před masem, poněvadž se domnívají, že nevhodná strava by zatemnila jejich uvažování a zvyšovala nežádoucí emoce, odvádějíc ducha od sebezdokonalování.

Důležitou součástí tohoto tréninku prodloužení života je I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kung. Zatímco pomocí I-ťin-ťing čchi-kungu posílíte své fyzické tělo, základní myšlenkou Si-suej-ťing čchi-kungu je udržet oběh čchi v morku, který musí zůstat čistý a zdravý. Váš morek v kostech totiž tvoří většinu krvinek. Ty pak živí orgány a ostatní buňky v těle, přičemž odvádějí odpadní látky z těla. Máte-li zdravou krev, vaše tělo je dostatečně vyživováno a je schopno účinně odolat nemocem. Je-li morek čistý a čerstvý, vyprodukuje nesmírné množství krvinek, jež pak dokonale odvedou svou práci. Celé vaše tělo bude zdravé a degenerace vašich orgánů se značně zpomalí. Vaše tělo se částečně podobá drahému autu. Když budete jezdit na kvalitní benzín, budete jezdit dlouho a bez poruch, ale použijete-li méně kvalitních pohonných hmot, motor zestárne o mnoho rychleji. Chcete-li dosáhnout osvícení, musíte se naučit, jak vést čchi do mozku a živit jej, a jak pozvednout vašeho ducha.

Ačkoli se zdá být teoreticky prostým, je trénink dlouhověkosti ve skutečnosti velice náročný. Nejprve se musíte naučit, jak vybudovat čchi a naplnit vašich osm kanálů čchi. Pak se musíte naučit, jak čchi dovést do morku kostí, a jak jej "umýt". Vyjma několika taoistických mnichů existuje jen málo lidí, kteří žili déle než 150 let. Důvodem je obrovská náročnost tréninkového procesu. Vaše mysl musí být naprosto očištěná, abyste se mohli plně soustředit na cvičení. Jestliže nežijete klidným a vyrovnaným životem, váš trénink nebude účinný.

Nenechte se svést myšlenkou, že meditace čchan-buddhismu (zazen) je podřadná vůči taoistickému přístupu k dosažení osvícení neboli buddhovství. Buddhisté měli vlastně často mnohem větší úspěch při dosažení osvícení, než taoisté s jejich klidnou meditací. K tomu ještě mnoho z taoistických praktik čchi-kungu pochází od buddhistů.

Taoisté je pak modifikovali, aby vyhovovaly jejich vlastním podmínkám a potřebám, přičemž některé z praktik, jako třeba Si-suej-ťing, taoisté cvičili mnohem intenzívněji než buddhisté.

Mnoho stylů taoistického čchi-kungu je založeno na teorii zdokonalování ducha i fyzického těla. Taoismus všeobecně zachovává tři tréninkové metody: Velkou cestu zlatého elixíru (ťin-tan ta tao), Dvojité pěstování (šuang siou) a Sběr bylin vně Taa (tao waj cchaj jao).

Velká cesta zlatého elixíru učí cvičení čchi-kung ve vás samých. Tato metoda je založena na předpokladu, že elixír dlouhověkosti nebo dokonce osvícení najdete sami ve svém vlastním těle.

Při praktikování druhé metody, Dvojitého pěstování, využíváte partnera k rychlejšímu vyrovnání čchi. U většiny lidí není čchi zcela vyrovnáno. Někdo je příliš optimistický, někdo naopak pesimistický. Víte-li, jak si s partnerem vyměnit čchi, můžete si navzájem pomoci a urychlit tak trénink. Váš partner může, ale nemusí, být stejného pohlaví jako vy.

Třetí metoda, Sbírání bylin vně Taa, využívá k urychlení a ovládání sebezdokonalování byliny. Bylinami se zde rozumí rostliny, jako např. ginseng, nebo zvířecí látky, jako např. pižmo. Mnozí taoisté bylinami myslí také čchi získanou z pohlavního styku.

Podle používané tréninkové metody lze rozdělit taoistický čchi-kung na dvě hlavní školy: Školu mírného pěstování (Čching-siou-pchaj) a Školu zasazení a roubování (Caj-ťie-pchaj). Tato škola se rozvinula především po dynastiích Sung a Jüan (960-1367). Meditační a tréninkové techniky Školy mírného pěstování jsou podobné metodám buddhistickým. Zakládají se na tom, že jedinou cestou k dosažení osvícení je Velká cesta zlatého elixíru, podle níž pěstujete elixír sami v sobě. Cvičit s partnerem za účelem zdokonalení je prý nemorální a způsobí citové problémy, jež výrazně ovlivní zdokonalení v záporném slova smyslu.

Nicméně Škola zasazení a roubování tvrdí, že metody Dvojího pěstování a Sbírání bylin vně Taa spolu s Velkou cestou zlatého elixíru jen přispívají k urychlení celého procesu. Z toho důvodu se taoistický trénink čchi-kungu běžně nazývá "Tan Ting Tao Kung", což znamená "Cvičení Taa v kalichu elixíru". Taoisté původně věřili, že elixír najdou v bylinách. Později si uvědomili, že jediný skutečný elixír sídlí v jejich těle.

Soudím, že hlavním rozdílem mezi těmito dvěmi taoistickými školami je skutečnost, že Škola mírného pěstování má za cíl dosažení osvícení podobnou cestou, jakou se buddhisté snaží dosáhnout buddhovství, zatímco Škola zasazení a roubování se stejnou cestou snaží dosáhnout normálního, zdravého a dlouhého života. O těchto dvou hlavních taoistických školách si podrobněji povíme v třetí části této kapitoly.

Jak vidíte, taoismus již byl náboženstvím a studiem vědeckých metod čchi-kungu. Jako moderní a vědečtí studenti čchi-kungu byste si měli osvojit metody čchi-kungu, které vám pomohou. Vynechte všechno nadpřirozené. Je však třeba znát historické pozadí, abyste pochopili kořeny a motivaci tréninku.

Abychom vám pomohli lépe poznat buddhistický a taoistický čchi-kung, chtěli bychom stručně popsat hlavní rozdíly mezi těmito dvěmi tréninkovými metodami náboženského čchi-kungu. Potom se budeme věnovat jejich odlišnostem od tréninku I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kungu.

1. Z hlediska filosofie tréninku je buddhismus konzervativnější, zatímco taoismus je naopak přístupnější novým názorům. Už v minulé kapitole jsme hovořili o tom, že je učení taoismu obecně více přístupné, protože náboženský taoismus vznikl tak, že začlenil dovezenou buddhistickou kulturu do tradičního učeneckého taoismu. Kdykoli taoisté našli nějakou tréninkovou metodu nebo teorii, která by jim pomohla urychlit a zefektivnit jejich trénink a zdokonalování, osvojili si ji. To bylo téměř nemožné pro buddhisty, kteří věřili, že jakákoliv jiná filosofie než buddhismus je nesprávná. V buddhistické společnosti by byly nové myšlenky na zdokonalení považovány za blud. Například šestý učitel Čchanu, Chuej-neng [638-713], jenž žil v době vlády dynastie Tchang, změnil některé metody meditace a filosofii a byl dlouhou dobu považován za odpadlíka. Kvůli tomu se škola Čchan rozdělila na severní a jižní linii. Toto je mezi buddhisty známo a říká se tomu "Rozklad zděděných metod šestým učitelem" (Liou-cu šuo-čchuan-fa). Díky tomuto postoji měli taoisté více příležitostí učit se, srovnávat a poznat. Pochopitelně se v mnohých ohledech vyvíjeli rychleji než buddhisté. Například v tréninku čchi-kungu pro zdraví a dlouhověkost jsou taoistické teorie a tréninkové metody systematičtěji organizovány než u buddhistů.

2. Třebaže buddhisté i taoisté uchovávali svůj trénink po dlouhou dobu v tajnosti, buddhisté byli přísnější než taoisté. To platí především o tibetských buddhistech. Před začátkem vlády dynastie Čching, ačkoliv byl jak buddhistický, tak i taoistický čchi-kung skrýván před prostými lidmi, byli taoističtí mniši schopni učit se od svých mistrů snadněji než buddhisté. V buddhistické společnosti bylo vždy vybráno jen několik důvěryhodných žáků, aby se naučili hlubší aspekty tréninku čchi-kung.

3. Taoisté a buddhisté mají v tréninku rozdílné postoje. Všeobecně řečeno, buddhistický trénink je konzervativnější než taoistický. Například ve výcviku čchi-kungu kladou buddhisté důraz na "zdokonalování těla" (siou šen) a "zdokonalování čchi" (siou čchi). Hledají způsoby, jak se ubránit osudu, vyhnout nemocem a prodloužit běžnou délku života člověka.

4. Buddhistický čchi-kung se soustřeďuje především na přeměnu v Buddhu, kdežto taoistický čchi-kung se zaměřuje na délku života a osvícení. Mezitím, co usilují o buddhovství, většina buddhistických mnichů koncentruje všechnu svou pozornost na pěstování svého ducha. Taoisté zase cítí, že k tomu, aby dosáhli konečného cíle, potřebují mít zdravé fyzické tělo. To je možná důvod, proč se dožívá velmi dlouhého věku více taoistů než buddhistů. Během devatenácti set let hledání našli mnoho cest vedoucích k posílení těla a ke zpomalení degenerace orgánů, což je klíč k dosažení dlouhého věku. Mnoho taoistů žilo déle než 150 let. V taoistické společnosti se říká: "Sto dvacet znamená umřít mladý". To neznamená, že buddhisté se nevěnovali žádným fyzickým cvičením. Věnovali, ale bohužel se to omezovalo pouze na ty, kteří pěstovali buddhistická bojová umění, což byli např. šaolinští kněží. Proto lze obecně říci, že dnešní buddhisté se dělí na dvě hlavní skupiny. Jednu představují buddhističtí bojovníci a někteří buddhisté, nebojovníci, kteří trénují fyzické tělo i duši, zatímco druhou skupinu tvoří ti, kteří stále fyzický trénink ignorují a zdůrazňují pěstování duše.

5. Jelikož klade důraz výhradně na zdokonalení duše, dosáhla buddhistická duševní kultivace všeobecně vyšší úrovně než u taoistů. Například, i když je meditace čchan jen odnoží buddhistického zdokonalování duše, dosáhla takového stupně, že by se z ní taoisté stále měli co učit.

6. Téměř všichni buddhističtí mniši jsou proti takovým tréninkovým metodám, jako je "dvojité pěstování" nebo "sbírání bylin vně Taa", včetně sexuálních praktik. Věří, že používání čchi někoho jiného k vlastnímu zdokonalení může vést k emocionálnímu poškození a narušit celý proces. Vědomí nebude čisté, klidné a mírné, což je nezbytně nutné k pěstování ducha. Jelikož mnoho taoistů trénuje hlavně kvůli upevnění zdraví a dlouhověkosti, místo kvůli osvícení, považují tyto metody za výhodné.

Nyní, když máte obecnou představu o názorech a filosofii, kterými se buddhisté a taoisté řídí ve svém tréninku, můžeme se věnovat tomu, co si myslí o I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kungu.

Rozdíly mezi buddhistickým a taoistickým tréninkem I-ťin-ťing a Si-suej-ťing:

1. Ačkoliv to byli buddhisté, kdož založili tyto dva typy tréninku, utajovali je tak přísně, že trénink nenašel mnoho příležitostí vyvíjet se a rozvinout. Ale jakmile se jednou tyto dva klasické způsoby naučili taoisté, pokračovali v jejich rozvoji. Z toho logicky vyplývá, že taoistické tréninkové metody jsou úplnější a systematičtěji organizované než buddhistické.

2. Taoisté odhalili veřejnosti více ze svého tréninku než buddhisté. Protože taoistický trénink lze použít k dosažení zdraví a dlouhověkosti rychleji a účelněji, než buddhistický trénink, mohou jeho techniky používat i normální lidé, kteří se nechtějí vzdát svého běžného života a stát se askety. Z tohoto důvodu bylo nalezeno více taoistických tréninkových dokumentů než buddhistických. Ale prapůvodní teorie, principy a tréninkové metody jsou zaznamenány v buddhistických spisech.

3. Z výše uvedených důvodů je mnoho tréninkových technik vyvinutých taoisty účinnějších a cíle tréninku mohou být jimi dosaženy rychleji než buddhistickými metodami. To platí dvojnásob pro praktiky, jež vycházejí z těch dvou klasických způsobů používaných ke zdokonalení zdraví a prodloužení života. Ale když trénink dosáhne nejvyššího stupně pěstování duše v Si-suej-ťingu, zdají se buddhistické způsoby účelnější. Buddhisté se zaměřují na trénink pro budoucnost místo na přítomnost, zatímco taoisté věnují větší pozornost přítomnosti.

4. Taoisté vyvinuli mnoho technik, jako je "Dvojité pěstování" nebo "Sbírání bylin vně Taa", kterými chtěli napomoci při tréninku Si-suej-ťingu. Buddhisté je praktikovat nesmějí. Taoisté z některých škol dovolují a dokonce podporují meditaci ve dvou a pohlavní styk. V buddhistických klášterech byly sexuální praktiky čchi-kungu vždy zakázány. To je zřejmě největší rozdíl v jejich tréninku.

5. Taoistický trénink Si-suej-ťing je jak fyzický, tak duševní, zatímco buddhisté zachovávají především duševní trénink. Trénink taoistů začíná různými fyzickými cvičeními, jako je třeba masáž pohlavních žláz. Fyzická stimulace podporuje zvýšenou produkci semene, které se přeměňuje na čchi, buď fyzicky nebo mentálně. Taoistické spisy pojednávají o mnoha fyzických technikách, zatímco buddhistické texty jsou zaměřeny ryze spirituálně a zdůrazňují meditaci.

6. Taoisté studovali vliv bylin a jejich užitek při tréninku čchi-kungu, kdežto buddhisté jim nikdy nevěnovali příliš mnoho pozornosti. Taoistické spisy obsahují tudíž více bylinářských receptů než buddhistické.

resp. potřebu teoretického základu pro své cvičení nebo vedení tréninku:

Neobyčejná kniha o bojových uměních, z které čerpaly mnohé generace mistrů kung-fu / wu-šu, kobudó i karatedó a jež byla zdrojem ponaučení mnohých škol bojových umění v Číně, na Okinawě i v Japonsku dávno předtím, než se s asijskými bojovými uměními seznámila Evropa. Není náhodou, že dnes snad prakticky neexistuje seriozní práce o bojových umění, která by se na spis Bubiši (Bubishi) neodvolávala, resp. z něj nečerpala anebo aspoň necitovala.

Spis Bubiši je důležitým kulturním objevem a perlou původních bojových tradic. Upřímně doufám, že i ostatní pocítí stejné nutkání vydat se na takovouto cestu k životní zkušenosti nádherného kulturního dědictví, uchovávaného ve starověkých čínských bojových tradicích.

Li Yudan (Li Jü-tan)

Zástupce generálního tajemníka Celočínské atletické federace

a podpředseda Fučouské asociace bojových umění

Tuto knihu vřele doporučuji a doufám, že přinese užitek všem, kdož hledají skutečnou podstatu karatedó.

Richard Kim, Hanši, 9. dan

Bubiši by měla být považována za povinnou četbu pro všechny skutečné milovníky karatedó … měli by ji hlouběji studovat nejen žáci, ale i učitelé bojových umění.

Nagamine Shoshin, Hanši, 10. dan

World Shorin-Ryu Karatedo Federation

Neznám nikoho, kdo by věnoval studiu Bubiši tolik času jako pan McCarthy … jelikož je skutečnou biblí karatedó, její překlad by měl být považován za hlavní a povinnou četbu pro každého skutečného následovníka karatedó.

Konishi Takehiro, Hanši, 9. dan

Shindo Jinen-Ryu Karatedo Ryobukai

Vydání spisu Bubiši … je skutečným milníkem v historii moderního karatedó. Jde o plod mnohých let pečlivého výzkumu, díky jemuž toto dílo pana Patricka McCarthyho, jednoho z nejpřednějších odborníků na bojová umění, představuje neocenitelný příspěvek k hlubšímu pochopení hodnot karatedó.

Kinjo Hiroshi, Hanši, 9. dan

Zen Nihon Karatedo Rengokai

Okolo původu této záhadné, ale pozoruhodné příručky existuje mnoho teorií; avšak zcela jednoznačně si můžeme být jisti, že Bubiši je dokumentem popisujícím mnohé unikátní čínské bojové tradice a s nimi spojené principy.

Hokama Tetsuhiro, Kjóši, 8. dan

International Karatedo Organization

Předmluva ……………………………………………………………………	15
Li Yudan (Li Jü-tan) ………………………………………………………….	15
Richard Kim ………………………………………………………………....	17
Nagamine Shoshin (Nagamine Šóšin) …………………………………………	18
Ohtsuka Tadahiko (Ohcuka Tadahiko) ………………………………………..	19
Konishi Takehiro (Koniši Takehiro) …………………………………………..	20
Kinjo Hiroshi (Kindžó Hiroši) ……………………………………………….	21
Hokama Tetsuhiro (Hokama Tecuhiro) ……………………………………….	22

Úvod ……………………………………………………………………….	23



Historie a filozofie
Dopad Bubiši na moderní karatedó ………………………………………....	27
Pravděpodobný čínský původ Bubiši ………………………………………..	28
Dvě Bubiši ………………………………………………………………….	30
Odevzdávání Bubiši …………………………………………………………	33
Historie karatedó …………………………………………………………...	45
Čínský vliv na rozvoj karatedó ………………………………………………	49
Historie karatedó od období Meidži (Meiji) ………………………………....	55

Články o historii a filozofii ………………………………………………	67
Článek 1: Původ kung-fu Bílého jeřába …………………………………….	67
Test učitelky Fang ………………………………………………	68
Článek 2: Mistr Wang odhaluje svá tajemství ……………………………...	73
Článek 3: Rada o správné etiketě …………………………………………...	74
Článek 4: Filozofie ………………………………………………………...	75
Článek 5: Komentář mistra Wanga o boxu Mnišské pěsti …………………	76
Článek 26: Ochranné božstvo Ťiou Tchien Feng Chuo Jüan San Tchien Tou	77


Čínská medicína a bylinná léčba
Meridiány v čínské medicíně ………………………………………..	84
Příklady bylinné medicíny ………………………………………….	87
Účinky bylinné medicíny ……………………………………………	88
Články o čínské medicíně a bylinné farmakologii …………………	91
Článek 10: Předpisy a léčivé básně ………………………………………..	91
Článek 11: Posilňující bylinné předpisy podle dvanáctihodinové teorie ….	93
Článek 12: Léčba dvanáctihodinových zranění ………………………….	97
Článek 18: Čtyři nevyléčitelné choroby …………………………………	101
Článek 19: Účinné „Dvanáctihodinové bylinné recepty“ upravující krevní oběh při zraněních souvisejících s jednotlivými š’-čcheny …..	102
Článek 22: Léky ze zelených rostlin dle dvanáctihodinového cyklu ……..	105
Článek 23: Diagram křišťálové sochy ……………………………………	106
Článek 25: Šaolinský diagram rostlinných léčiv a zranění ……………….	107
Článek 30: Vzácná mast na léčení zranění způsobených zbraněmi a na chronické bolesti hlavy ……………………………………………	108
Článek 31: Masti, léky a pilulky ………………………………………….	110
Rejstřík českých ekvivalentů použitých latinských názvů rostlin	118



Vitální body
Socha Bronzového muže …………………………………………………	125
Zakázané vitální body ……………………………………………………	127
Analýza vitálních bodů …………………………………………………..	130
Třicet šest vitálních bodů …………………………………………………	132
Tajemství wutangského boxu …………………………………………….	160

Články o vitálních bodech ………………………………………	168
Článek 8: O použití úchopů a úderů na žíly a šlachy metodou Tvrdé pěsti	168
Článek 9: Odhalení dvanáctihodinového cyklu vitálních bodů ………….	170
Článek 17: Sedm zakázaných oblastí …………………………………….	172
Článek 21: Dotyky zpožděné smrti v dvanáctihodinových diagramech ….	174
Článek 24: Socha Bronzového muže …………………………………….	180


Bojové techniky
Strategie a technika v Bubiši ……………………………………….	191
Čchüan kung-fu (Gongu Quan) …………………………………………	191
Čchin-na (Qin Na) ……………………………………………………….	192
Stručná historie fuťienských stylů kung-fu ……………………….	193
*Skákající / Poskakující jeřáb* (Cung-che-čchüan / Zonghe quan)	193
*Křičící jeřáb* (Ming-che-čchüan / Minghe quan) ……………………….	194
*Spící / Odpočívající jeřáb* (Su-che-čchüan / Suhe quan) ……………..	194
*Lovící / Žeroucí jeřáb* (Š-che-čchüan / Shihe quan) …………………..	195
*Poletující jeřáb* (Fej-che-čchüan / Feihe quan) ………………………..	195
*Mnišská pěst* (Luo-chan-čchüan / Luohan quan) ………………………	195

Články o bojových technikách ……………………………………….	197
Článek 6: Čtyři čchüany boxu Mnišské pěsti ……………………………	197
Článek 7: Ne-pchaj-čchüan (Nepai quan) ……………………………….	200
Článek 13: Osm předpisů čchüan-fa (quanfa) ……………………………	201
Článek 14: Principy starodávného zákona ………………………………..	202
Strategie čchüan-fa (quanfa) …………………………………	202
Článek 15: Aforismy Mistra Sun-c’ (Sun Zi) …………………………….	203
Článek 16: Boj a únikové manévry ………………………………………	204
Článek 20: Šest rukou Ťi (Ji) šaolinského stylu ………………………….	206
Článek 27: Čtyřiadvacet Čengových aplikací Železné ruky a Bílé opice …	208
Článek 28: Čtyřiapadesátikrokový čchüan Osmnácti pěstí učenců stylu
Bílého jeřába a Černého tygra ……………………………….	209
Článek 29: Čtyřicet osm vyobrazení sebeobrany …………………………	211
Článek 32: Šaolinské pozice pro trénink rukou a nohou, svalů a kostí ……	257

Závěr ………………………………………………………….…….......	263
Bibliografie ………………………………………………………………	267
Tabulka čínských a japonských jmen a názvů ……………………..	273
Index ………………………………………………………….……….....	277

Spis Bubiši je zároveň tvůrcem i produktem historie. V této části budeme zkoumat jeho původ, historické kořeny tohoto díla, a ukážeme si i jeho vliv na historii bojových umění. Možná lépe pochopíme, co Bubiši ztělesňuje, pokud si blíže objasníme význam jednotlivých částí tohoto slova samotného. Znak vyslovovaný jako bu znamená „boj, bojový, vojenský“. Znak bi znamená „zabezpečit, poskytnout anebo připravit“. Znak ši (shi) znamená „záznam“, „zápis“. Dohromady tedy název znamená „příručka bojové přípravy“. V kontextu karate Bubiši představuje starobylý, patriarchální pramen znalostí a vědomostí, zřídlo z kterého tryská síla a moudrost pro ty, kdož jsou dosti odvážní, aby přijali jejího ducha. Bubiši po generace uchovávala původní předpisy z nichž vycházejí všechny civilní bojové tradice. Zprostředkovávala žákům tajemství starých mistrů, učení, které je ještě i dnes zakryto rouškou tajemství a je dalším cílem mého úsilí.
Pokud odhalíme původní význam a metody tradičního čínského kung-fu (též známého jako čchüan-fa (quanfa) neboli „cesta pěsti“, kterou Japonci nazývají kempó), Bubiši nám přesvědčivě podává jak praktické, tak i „nepraktické“ hodnoty civilních bojových tradic. Zároveň s tím odhaluje hodnoty karatedó a poznání, které leží za viditelným výsledkem tělesného tréninku. Nasměruje-li člověk během této cesty svou pozornost dovnitř, karatedó se stane kanálem, jenž mu zprostředkuje hlubší porozumění sobě samému a zároveň ho dovede i k uvědomění si vlastní role v životě všeobecně, jakož i pochopení světa v kterém žije.

Přestože Bubiši je dokument charakteristický pro kung-fu Mnišské pěsti a Bílého jeřába, její vliv je mnohem širší. Přestože přesné datum jejího vydání i jméno autora zůstávají zahaleny tajemstvím, je nepochybně cenným pramenem historických informací, které umožňují hlubší pohled na karatedó, jeho filozofii, historii a použití. Proto se mnohé nejznámější osobnosti moderního karatedó na toto dílo odvolávaly, anebo jeho části přímo citovaly a opisovaly.
Podstatná část knihy Karatedó kjóhan (Karate-do Kyohan) Gičina Funakošiho (Gichin Funakoshi; 1868-1975) je přímo převzata z Bubiši.

Tohoto spisu si vážil i Higašionna Kanrjó (Higashionna Kanryo; 1853-1915) a jeho hlavní žák

Mijagi Čódžun (Miyagi Chojun; 1888-1915) si zvolil název Godžu-rjú (Goju Ryu) podle pasáže tohoto textu (viz článek 13), aby symbolizoval jeho unikátní styl, a považoval Bubiši za „bibli“ civilních bojových umění.

když zakládal svůj styl karate – Iššin-rjú (Isshin-Ryu). Bubiši hluboce ovlivnila i Jamagučiho „Kočku“ Gógena (Yamaguchi Gogen; 1909-89), a to do takové míry, že ji veřejně označil za „nejcennější text“.
Mabuni Kenwa (1889-1952), jenž byl géniem karate a expertem kobu-džucu (kobu-jutsu), se zasloužil o spojení dvou hlavních proudů karate-džucu, když před více než půl stoletím vytvořil svůj styl Šito-rjú (Shito-ryu). V roce 1934 v knize Kobó džizai karate kempó seipai no kenkjú (Kobo Jizai Karate Kempo Seipai no Kenkyu) napsal: „Když jsem si pořizoval kopii čínské knihy o kempó, kterou můj vážený mistr Itosu Anko osobně opsal, používal jsem Bubiši při svém zkoumání a tajně jsem ji opatroval jako poklad“. V tomtéž roce Mabuni sensei jako první představil Bubiši veřejnosti. Tím, že Mabuni Kenwa zpřístupnil Bubiši veřejnosti, zpřístupnil také odkaz, který je tak hluboký, že dokonce ještě i dnes nedokážeme jeho hloubku a rozsah ani změřit, ani dokonale pochopit.

Pravděpodobný čínský původ Bubiši

Kniha Bubiši nenese autorovo jméno, datum ani místo vydání. Proto přesné okolnosti jejího původu nejsou k dispozici. Odhaduje se, že Bubiši se z Fu-čou (Fuzhou) na Okinawu dostala někdy okolo poloviny nebo koncem devatenáctého století. Ale kdo ji tam přinesl zůstává záhadou. Existuje sice několik hypotéz o příchodu Bubiši na Okinawu, ale bohužel, žádnou z nich nemůžeme jednoznačně doložit. Na druhé straně existuje důkaz popisující zkušenosti řady velmi známých Okinawců, kteří cestovali do Říše středu s jediným cílem − studovat zde bojová umění.
Mnozí trvají na tom, že Bubiši se na Okinawu dostala prostřednictvím mistra jejich učitele. Jiná teorie naznačuje, že se zde Bubiši objevila během čínské kolonizace, mezi přistěhovalci, kteří se usadili ve čtvrti Kuninda v Naha. Další teorie tvrdí, že Bubiši je sbírkou vědomostí sesbíraných jistým Okinawcem, který mnoho let studoval v Číně a patřil k tajnému bratrstvu.

Všechny tyto domněnky zní vcelku pravděpodobně. Avšak, zhodnotíme-li tyto teorie kriticky a přihlédneme-li i ke skutečnosti, že dnes nemáme k dispozici dostatek faktických informací, dojdeme k závěru, že jednoduše zůstávají jen spekulacemi.
Je docela možné, že okolnosti objevení se Bubiši na Okinawě zůstanou navždy zastřeny prachem minulosti. Ale namísto toho, abychom podporovali anebo odmítali jednotlivé domněnky, raději jednoduše oceníme úsilí statečných jedinců, kteří se plavili v neklidných vodách mezi dvěmi kulturami, aby rozvíjeli a šířili tuto starodávnou tradici. Nepopiratelnou skutečností je, že Okinawci pěstovali čínské tradiční bojové styly, které dále rozvíjeli, čímž vytvořili základ, z kterého vzešlo moderní karate a kobu-džucu (kobu-jutsu).

Existují vlastně dvě Bubiši. Obě pochází z Číny, z oblasti Fu-čou (Fuzhou). První spis je monumentální pojednání o umění války, jenž vydal v období dynastie Ming (1366-1644) Mao Jüan-i (Mao Yuanyi), zatímco druhá Bubiši, o které se všeobecně předpokládá, že vznikla v období dynastie Čching (Qing; 1644-1911), je ta, která se objevila na Okinawě. Původně je psána v mandarínské čínštině a čínské znaky pro Bubiši se čtou jako „Wu-pej-č’“ („Wu Bei Zhi“), ale v zájmu zjednodušení budeme namísto tohoto názvu používat raději japonskou výslovnost.

Tento autoritativní text o umění války z roku 1621 si v žádném případě nesmíme mýlit s rozpravou Sun-c’iho. Jeho autorem je Mao Jüan-i (Mao Yuanyi), velmi vlivný muž, zběhlý ve vojenských záležitostech a značně ovlivněný svým dědečkem, Mao Kunem, který byl podpředsedou fuťienského provinčního soudu. Uvědomujíce si úpadek bojeschopnosti vládních jednotek, považoval Mao za povinnost pokusit se o nápravu. Poté, co strávil přes patnáct let výzkumem a studiem více než dvou tisíc knih, sestavil tento obdivuhodný dokument, který se skládá z 240 kapitol uspořádaných v pěti částech a v jednadevadesáti svazcích. Dnes je kopie tohoto spisu starostlivě uložena za úctyhodnými zdmi Harvardské univerzitní knihovny.
Maova Bubiši je souhrnem znalostí ze všech oblastí spojených s činností vojska: od strategie vedení války, přes námořní manévry a rozmístění vojenských jednotek, až po boj zblízka – se zbraní i beze zbraní. Obsahuje i mapy, tabulky, ilustrace a nákresy. Kapitoly 1 až 18 se věnují principům vojenského rozhodování; kapitoly 19 až 51 se týkají taktiky; kapitoly 52 až 92 se týkají systému bojového výcviku; kapitoly 93 až 147 se zabývají logistikou [přesun vojsk, zásobování a doprava]; a kapitoly 148 až 240 jsou věnovány otázkám vojenské okupace dobytých území.
Jedna část uvedeného spisu obsahuje různé ilustrace zobrazující boj muže proti muži, se zbraní i bez ní. O této části se předpokládá, že byla převzata z dokumentu nazvaného Ťi-siao Sin-šu (Jixiao Xinshu; japonsky Kiko Šinšó / Shinsho), který se skládal z osmnácti kapitol a byl vydán v roce 1561 slavným čínským generálem Čchi Ťi-kuangem (Qi Jiguang; 1522-87). Existují jisté podobnosti mezi Čchiovou sérií dvaatřiceti ilustrací sebeobrany a zobrazeními boje holýma rukama, které se objevují v Bubiši.
Výše uvedený spis podléhal utajení a byl přístupný jen oprávněným osobám, čelným představitelům armády, vysokým vládním úředníkům a dalším vybraným lidem. Během dynastie Čching (Qing) se totiž úřady obávaly, že tento spis padne do rukou rebelů a bude použit k protivládní činnosti.

OKINAWSKÁ BUBIŠI

Okinawská Bubiši je antologií čínského kung-fu: obsahuje pojednání o historii, filozofii a použití bojových umění. Tato kompilace se zaměřuje na styl Bílého jeřába z vesnice Jung-čchun (Yongchun) v provincii Fu-ťien (Fujian), avšak pojednává i o kung-fu šaolinské Mnišské pěsti a objasňuje též svůj vztah k tradičním okinawským bojovým uměním karatedó.
Obsahem třiceti dvou článků je historie kung-fu Bílého jeřába, morální filozofie, poučení o etice, porovnání stylů, obranné použití, bylinná léčba, tréninkové postupy a box Mnišské pěsti. To nám naznačuje, že okinawská Bubiši se původně skládala z několika menších knih, anebo oddílů větší knihy. Zatímco některé části tohoto souboru jsou poměrně jednoduché a snadno srozumitelné, mnohé jiné jsou pro nás, bohužel, nesrozumitelné. Klasická čínština, jakou je napsaná i Bubiši, byla dokonce i v době jejího vzniku pro běžného člověka nesrozumitelná. Mnohé z výrazů pro tehdejší tréninkové metody jsou tudíž zapomenuty. Dalším problémem byly čínské znaky, jejichž původní význam se časem změnil, anebo se už nepoužívají.
A navíc: ve staročínských školách bojových umění platilo železné pravidlo tajemství a proto byly techniky často označovány jmény, které před nezasvěcenými maskovaly jejich skutečný význam. A tak jen ti, kteří skýtali záruku, že se budou aktivně věnovat praktikování stylu, byli poučeni o skutečném významu a použití technik. Cvičení tohoto stylu, kdysi v Číně rozšířená, z větší části na Okinawu odevzdaná nebyla. Proto byla tato pojmenování technik (např. Strážce zavírá bránu) vytvářena tak, aby bez přesné znalosti techniky znemožnila rozluštit přesný význam technik. V rozporu s obecně rozšířeným názorem tedy není Bubiši v žádném případě rukopisem srozumitelným pro většinu Číňanů a Japonců jen proto, že oba národy umí číst ideogramy. Z výše uvedeného důvodu také většina Číňanů – ať už praktikovali bojová umění anebo ne – neměla o významu těchto abstraktních popisů ani tušení. Jak pro Japonce, tak pro Okinawce zůstávala podstata Bubiši bez odpovídající furigany (fonetické znaky, které by jim pomohly objasnit význam a použití čínských znaků) nejasnou.
Je zde též překvapivě obsáhlá pasáž o použití čínských bylin a jiných léčivých prostředků, poskytující nám podnětné seznámení se stránkou tréninku, který už v naší době není módní. Články 10, 11, 12, 19, 22, 30 a 31 popisují různé směsi způsobem, jenž předpokládá, že čtenář má už jisté vědomosti o principech bylinné léčby. Jsou neobyčejně stručné a narušované gramatickými chybami (způsobenými četným ručním kopírováním za starých časů). Z tohoto důvodu se překlad tohoto oddílu stal nejtěžší částí práce. Ale po letech usilovného výzkumu jsem schopen předložit první přímý, nezkrácený překlad do jakéhokoliv jazyka. Podotýkám, že o překlad této části se pokoušel i další spisovatel, ale rychle to vzdal a přepsal ji do moderních termínů, které ovšem nesouvisí se skutečnou Bubiši.

Bubiši obsahuje i dosti dvojsmyslné výklady ještě tajemnější techniky nazývané „jedovatá ruka“ anebo „opožděný dotek smrti“ (v mandarínské čínštině tien-süe / dian xue, kantonsky dim mak), z nichž vědci chápou jen pramálo. Dosažení mistrovství v umění tien-süe (dian xue) vyžaduje mimořádného zasvěcení a právě popis této techniky může být jedním z důvodů, proč Bubiši zůstávala tak dlouho utajovaným dokumentem i navzdory opakovaným pokusům publikovat ji. Zmíněné články v Bubiši [v dochovaném stavu] nepopisují jak přesně vykonat úder, jímž bychom dosáhli bezvědomí potenciálního útočníka, ani jak postupovat v případě, že jsme sami vystaveni takovémuto útoku. Avšak systematicky popisují velmi přesnými výrazy, jak úchopy, tlakem a stláčením určitých vitálních bodů ukončit lidský život. Nyní tyto články poprvé uvádíme v plném znění.

Přestože přesné detaily ohledně původu Bubiši zůstávají nejasné, není pochyb o tom, že je to vzácný historický poklad. Otázka okolo jejího příchodu na Okinawu zůstává nezodpovězena a je zřejmě zcela mimo dosah našich vědomostí.
Například, pokud hlouběji přezkoumáme již dříve zveřejněné historické in-formace, s přihlédnutím k svědectvím raných průkopníků karate, můžeme zjis-tit, kdo se nejvíce zasloužil o rozvoj čínských bojových umění na Okinawě. Přestože nejsme schopni přesně určit skutečný pramen, z kterého vzešla Bubiši, dokážeme aspoň identifikovat hlavní znaky, představující spojovací článek s okinawskými styly bojových umění. Pokud tak učiníme, určíme si rozsah ana-lýzy, jejíž další studium přinese více hlubších a osvětlujících objevů.
Avšak k těmto historickým objevům se nedopracujeme snadno. Domnívám se, že většina z toho, co bylo původně přineseno na Okinawu z Říše středu, buď už dávno neexistuje, anebo prošlo, podobně jako kung-fu v Číně, radikální proměnou. A kdo může dnes říci, kolik zde bylo vedlejších stylů – kromě řady hlavních stylů jižního kung-fu – , které se objevily a poté beze stopy zmizely, přičemž také ovlivnily okinawské bojové styly? Je prakticky nemožné vy-stopovat vývoj všech stylů a škol. S podporou mnohých významných členů Fu-čouské asociace wu-šu, Li I-tuan (Li Yiduan) tvrdí, že nespočetné množství škol a stylů (z nichž některé cvičili jen členové určité rodiny anebo dokonce jen jediný člověk) buď zaniklo, bylo přeneseno do sousední provincie, anebo je časem pohltily jiné styly. S ohledem na toto bych nyní rád uzavřel mou předešlou analýzu pokusem o odhalení hodnověrného zdroje, z kterého se Bubiši mohla na Okinawě objevit.

V následujícím odstavci si budeme povídat o různých teoriích vysvětlujících jak se Bubiši dostala na Okinawu, rozebereme si životopisy mistrů, kteří ji tam mohli přinést, a vliv každého z nich na rozvoj okinawského karatedó.
Jak napsal ve své knize Brána Bílého jeřába, Styl žeroucího jeřába (Haku-curu Mon: Šokucuru Ken / Hakutsuru Mon: Shokutsuru Ken) z roku 1983, mistr Liou Jin-šan (Liu Yinshan), šaolinský klášter byl v ranném období dynastie Čching (Qing) útočištěm odbojných bojovníků, a proto ho vládní jednotky, snažící se vykořenit jakýkoliv zdroj protivládních aktivit, v roce 1674 vypálily. Mezi mnichy, kteří z kláštera v provincií Che-nan (Henan) unikli, byl i Fang Čung-kung (Zhonggong; známý též jako Fang Chuej-š’ / Huishi), mistr boxu Osmnácti mnišských pěstí [Osmnáct rukou arhatů (světců) neboli Š’-pa luo-chan-šou].

Existuje několik vysvětlení Čung-kungových následných cest a aktivit po jeho pozdějším příchodu do Fu-ťienu (Fujian). Nicméně nejznámější jsou zprávy, jež jej zmiňují jako otce Fang Čchi-niang (Qiniang), děvčete, které vyrůstalo ve vesnici Jung-čchun (Yongchun) ve Fu-ťienu, a rozvinulo box Bílého jeřába. Pokud je tato historka důvěryhodná, potom kung-fu jungčchunského Bílého jeřába vzniklo začátkem osmnáctého století. Jak brzy uvidíme (v článku 1), v Bubiši se objevuje i krátký životopis Fanga a jeho dcery. Podobně jako v případě kung-fu Pěti předků, Mnišské pěsti, Draka a Tygra, měla Fangova eklektická metoda očividně hluboký dopad i na rozmach a formování jiných původních stylů kung-fu nejen ve Fu-čou (Fuzhou), ale i v jeho okolí. Mimochodem, traduje se, že mnohé z těchto stylů kung-fu byly později přijaty a rozvinuty právě na Okinawě. Mijagi Čódžun (Miyagi Chojun), přímý žák Higašionny Kanrjóa (Higashionna Kanryo; 1853-1917), ve svojí knize Přehled karatedó tvrdí, že „styl“ kung-fu byl v roce 1828 přenesen z Fu-čou (Fuzhou) na Okinawu a sloužil jako zdroj pro Godžu-rjú karatedó kempó (Goju Ryu). Po přečtení Liou Sung-šanovy kopie Knihy šaolinského bronzového muže 2 a po rozhovoru se Sie Wen-liangem (Xie Wenliang), pravnukem Sie Čung-sianga (Xie Zhongxiang / Ryuru Ko) 3, slavného mistra kung-fu, věřím, že tato teorie je hodnověrná a zaslouží si dalšího výzkumu. To nám naznačuje, že Bubiši je kniha, kterou následníkům zanechala buď Fangova dcera anebo žák její školy /.../

Druhá teorie se opírá o nejstarší důkaz, jímž je existence okinawské filozofie bojových stylů, jež odkazuje na karate, přičemž používá okinawský výraz ti / di (já však budu kvůli zjednodušení používat v textu obvyklý japonský termín te). Teidžunsoku Uekata (Teidžunsoku; 1633-1734), učenec a státník z okinawské-ho okresu Nago, píše: „Nezáleží na tom, zda vynikáš v umění te a učeností. Nic není důležitější, než tvé jednání a lidskost v každodenním životě.“ Zda je toto vyjádření ovlivněno 4. článkem Bubiši zůstává předmětem mnohých spekulací. Teidžunsoku (Teijunsoku) byl učencem věnujícím se studiu čínských klasiků a, jak naznačuje předcházející vyjádření, zřejmě praktikoval i bojové umění. Je možné, že vlastnil kopii Bubiši. Pokud je tomu tak, potom nám to naznačuje, že Bubiši se na Okinawu dostala přinejmenším před osmnáctým stoletím, což by mohlo znamenat, že kniha byla napsaná ještě za života Fang Čchi-niang (Qiniang) anebo krátce po její smrti. Naznačuje to i existující spojení mezi cvičením te a Bubiši už v osmnáctém století, tedy více než dvě stě let předtím, než kterýkoliv z okinawských mistrů mohl doufat, že Bubiši bude někdy vlastnit. /.../

Bubiši (Bubishi) je tajná čínská kniha o kempó (čchüan-fa / quanfa), která byla na Okinawu přinesena z Fu-čou (Fuzhou). Jde o důležitý historický dokument, popisující detaily boxu Mnišské pěsti šaolinského kláštera a principy fuťienského kung-fu Bílého jeřába, který byl až donedávna starostlivě strážen mistry karatedó z Okinawy.
Kromě hojného počtu překvapujících informací, obsažených na stránkách tohoto hlubokého dokumentu, Bubiši prozrazuje i původní aplikace tradičních kata a morální pravidla, jež mají usměrňovat chování těch, kteří pochopili tato tajemství. Díky odhalení principů tuidi a kjúšo-džucu (kyusho-jutsu; umění útoku na citlivé body lidského těla) začne čtenář chápat to, co bylo po generace drženo v tajnosti.
Bubiši (Bubishi) by měla být považována za povinnou četbu pro všechny skutečné milovníky karatedó, a proto by se měla nacházet v jejich osobní knihovně, měli by ji hlouběji studovat nejen žáci, ale i učitelé bojových umění. Pokud se tak stane, pak bude pochodeň skutečného karatedó jasně planout i v budoucnu, osvětlujíce náročnou cestu, po níž budou moci kráčet i ostatní.
Mužem, zodpovědným za první úplný anglický překlad tohoto pozoruhodného textu, je Kanaďan Patrick McCarthy, zástupce Kjóto Butokukai a jeden z mála bílých expertů na bojová umění, který je zde − v Japonsku − vyučuje. Pan McCarthy žije v Japonsku už dlouho a je i pravidelným návštěvníkem Okinawy. Jeho výzkum karate a literární příspěvky o tomto umění jsou světoznámé. Poprvé jsem se s panem McCarthym setkal někdy okolo roku 1980. Poznal jsem, že je stejně přátelský, jako oddaný principům, o něž se tradiční karatedó opírá.
A tudíž pro mne bylo potěšením poskytnout panu McCarthymu aspoň skromnou pomoc během jeho dlouhého výzkumu a pečlivé analýzy Bubiši (Bu-bishi), a myslím, že nikdo není povolanější představit toto významné dílo západnímu světu. Proto jsem šťastný, že jsem mohl pro Patricka McCarthyho napsat tento úvod, a doufám, že se jeho úsilí setká s velkým úspěchem.

Nagamine Shoshin (Nagamine Šóšin)
Hanši, 10. dan
World Shorin-Ryu Karatedo Federation

Patrick McCarthy je jedním z mála cizinců, kteří vyučovali karatedó i v samotném Japonsku. Kromě toho je po celém světě uznáván jako přední odborník na civilní bojová umění Okinawy. Zároveň je prvním bělochem, jemuž byla prestižní kjótskou Dai Nippon Butokukai udělena velmi ceněná licence učitele kjóši (kyoshi) 7. danu.
Karatedó cvičí už čtyřicet let a kromě toho studoval též tchaj-ťi-čchüan, kung-fu Bílého jeřába, Chung-čchüan [kantonsky Hung Gar / Hung Kuen], Mnišskou pěst [Osmnáct rukou arhatů (světců) neboli Š’-pa luo-chan-šou] a Pěst pěti předků [Ng-che-čchüan].

V polovině 70. let, kdy Patrick McCarthy postupoval vpřed ve své úspěšné soutěžní kariéře, potkal „profesora Harvardu bojových umění“, mistra Richarda Kima, jehož žákem se následně v roce 1977 stal. Sensei Kim, držitel učitelské licence hanši (hanshi) 9. danu Butokukai, zdůrazňoval důležitost studia i prvků nevyužívaných v karate. Pod jeho vlivem se McCarthy začal věnovat serioznímu bádání na poli historie a filozofie karate, výzkumu, v němž pokračuje dodnes.
Jeho výzkum ho nezavedl jen do Japonska, ale též na Tchaj-wan, do Hongkongu a do Čínské lidové republiky. S rozsáhlým zázemím vědomostí o okinawských a čínských bojových umění měl Patrick McCarthy v unikátní pozici, aby prozkoumal nejzávažnější a nejvýznamnější dokument v historii karatedó – Bubiši. Od té doby rozmlouval s nejlepšími světovými mistry kung-fu a karatedó a pomalu objasňoval historii tohoto dokumentu a s ním spojených bojových systémů.
Když se v roce 1985 přestěhoval do Japonska, stal se osobním zástupcem mistra Kima v Japonsku a v roce 1987, jako výsledek svého výzkumu, založil International Ryukyu Karate Research Society (Mezinárodní společnost pro výzkum okinawského karate − IRKRS). IRKRS je neziskové, nepolitické sdružení badatelů a adeptů budó, které se věnuje − i když tím není jeho činnost ohraničena − analýze, uchování a propagaci karatedó.
Pan McCarthy často přispívá do časopisů o bojových uměních po celém světě a je autorem publikací Classical Kata of Okinawan Karate, Beyond Physical Training a Kata: Karate´s Paragon of Mystery. Kromě toho přeložil řadu knih japonských mistrů karate: knihu Mijagi Čódžuna (Miyagi Chojun) z roku 1934 – Outline of Karatedo, The Secrets of Wudang Boxing, a knihy Taira Šinkena (T. Shinken) – Ryukyu Kobudo Taikan, The Matsumura and Itosu Precepts, z r. 1964, a Meeting of the Okinawan Masters z roku 1936.
V současnosti Patrick McCarthy cestuje po celém světě a přednáší o historii a filozofii karate, aplikacích kata a o Bubiši (Bubishi) a kobudó.

a pokud je neobjedná Váš knihkupec, můžete si knihu objednat přímo ve vydavatelství -

Distribuce knih a videokazet o bojových uměních a zdravotních cvičeních v ČR i na Slovensku: Aikido, ajurvéda, akujóga, akupresúra, bušido, čchi-kung / chi kung/qigong, capoeira, escrima, arnis, kali, dim mak, džudo/judo, iaido/lukostřelba, jeet kune do, jóga, karate, kendo, kempo/kenpo, kumite, kung-fu / kung fu, taekwon-do / taekwondo, tchaj-ťi/taiči / tai ji, tchaj-ťi čchüan / ta-chi chuan / taijiquan, wu-šu/ wu shu / wing chun / wing-čchun, hapkido, hwarangdo, sawate, tai jutsu, ninjutsu, kobudo, kickbox, vale tudo, muay thai / thajský box--- CAD PRESS --- TEMPLE --- CAD PRESS --- TEMPLE --- CAD PRESS --- TEMPLE --- CAD PRESS --- TEMPLE --- CAD PRESS --- TEMPLE --- BUDOPublications International --- CAD PRESS --- TEMPLE --- CAD PRESS -- TEMPLE --- CAD PRESS ---

Distribuce knih, videokazet a dvd o bojových uměních a zdravotních cvičeních
C A D PRESS

F. R. HRABAL
Luda Zúbka 23 / P.P. 5 - Pošta 42
SK-844 05 Bratislava 42 - Dubravka

výběr z dalších titulů o bojových uměních a zdravotních cvičeních

Nejstaršího česko-slovenského vydavatelství religionistické, náboženské a ezoterické literatury a knih o léčitelství, orientální medicíně a asijských bojových uměních

Příručka taoistického čchi-kungu vycházející z čínské tradice regulování životní energie čchi. Její obsah tvoří - kromě úvodu do principů čchi-kungu - jednak univerzální cvičení, jednak techniky k odstranění konkrétních zdravotních potíží. Kniha je doplněna názornými ilustracemi a popisy cvičení a masáží. (192 stran A5)

Techniky zneškodnění protivníka úchopy, pákami a údery na vitální body

Podrobná příručka pro vážné zájemce o bojová umění - čchi-kung / qigong, dim-mak a wu-šu / wu-šu,

Předkládaná kniha Zdenka Reguliho je jednou z mála – ne-li jedinou na trhu „budo literatury“ – v takovém rozsahu a zaměření. Lze předpokládat, že oprávněně vzbudí nejen zájem u široké cvičící veřejnosti, ale po teoretické stránce může posloužit i jako studijní materiál začínajícím trenérům a cvičitelům.
Kniha má jasné a logické členění. Je rozdělená na teoretickou, didakticko-teoretickou a didaktickou část, která je velmi vhodně doplňovaná názornými fotografiemi. V teoretické části nás autor obeznamuje se základními mezníky historie, etiky, myšlení, principů a komunikace.
Těžiskovou se jeví didaktická část, kde autor podrobně vysvětluje svoje pojetí předvádění jednotlivých základních technik. Tato část je zpracovaná precizním způsobem.

220 stran / 450 fotografií, náčrtky a tabulky / ISBN 80-88969-08-5

Obsáhlá a podrobná příručka jak pro adepty praktikující tchaj-ťi (taiji / tai chi) a tchaj-ťi čchüan (taijiquan / tai chi chuan), tak pro vážné zájemce o čínskou historii a bojová umění, resp. o dějiny a techniky válečných umění všeobecně. Pojednává o zbraních používaných čínskými válečníky v bitvách během posledních 3 000 let (od dynastie Šang po dynastii Čching), stejně jako o zbraních vytvořených k individuální sebeobraně, resp. v rámci rozličných škol kung-fu. Obsahuje okolo 350 ilustrací – vyobrazení zbraní.

Autor, jenž je presidentem Jangovy akademie bojových umění (YMAA) v Bostonu, čerpá převážně z historických čínských spisů a klasických příruček, které nebyly nikdy přeloženy do evropských jazyků!

Přeloženo z anglického originálu Ancient Chinese Weapons – A Martial Artist’s Guide (Yang's Martial Arts Association / YMAA), Jamaica Plain, Massachusetts, 1999)

Kniha SHOTOKAN KARATE KATA obsahuje vyobrazení šesti základních kata, která pomáhají začínajícímu cvičenci pochopit principy karate. Společně s odpovídajícími základními technikami (kihon) a formami zápasu (Gohon kumite, Kihon ippon kumite) tvoří tyto obsah zkoušek na 8 až 3 kyu.

200 stran, formát A4, tvrdá/šitá vazba,
obsahuje přes 1 000 názorných fotografií, plus náčrtky a diagramy

Metodická příručka z pera dvou významných slovenských karatistů a trenérů, držitelů 7. danu – Vladimíra KOPINIČE (předního průkopníka karate v Československu a spoluautora pravidel soutěží a terminologie karate) a Senseie Ladislava KLEMENTISE (jednoho ze zakladatelů Světové konfederace karate, reprezentačního trenéra a žáka mistra Shihana Takeji Ogawy, 8.dan.)

Odborná revize textu: Doc. PhDr. Miroslav Ďurech, CSc. a MUDr. Ľudovít Divinec, 6. dan.

První svazek série, obsahující 2 základní kata - Saifa a Seienchin. Všechna cvičení jsou podrobně znázorněna na 400 fotografiích.

Praktická příručka pro lékaře, léčitele a vážné zájemce o akupunkturu, akupresuru, moxu, šiacu a čínské masáže a bojová umění (čchi-kung / qigong, dim-mak, tchaj-ťi-čchüan / taijiquan, wu-šu / wushu), obsahuje podrobné návody léčebného využití jednotlivých akupunkturních bodů; 60 nejdůležitějších bodů je zpracováno velmi podrobně v samostatných sekcích.

Techniky zneškodnění protivníka úchopy, pákami a údery na vitální body

Čínské mění sebeobrany a efektivního boje v podání Leoše Kotlára – zakladatele Wing Chun Klubu Havířov a šéftrenéra klubu Sport Moravia – a jeho nejlepších instruktorů, kteří demonstrují techniky: Kateřiny Kajzarové (trojnásobná mistryně světa v softstyle / sestavy kung fu) a Petra Venery (dvojnásobný mistr světa a Evropy v softstyle / sestavy kung fu).

Stručný úvod do historie, principů a metodika výcviku Wing Chun kung fu, jehož vznik se datuje zhruba do druhé poloviny 17. století.

Příručka brazilského bojového umění Capoeira Aché – syntéza tance a tradičních bojových umění. Principy, techniky a tréninkový systém.

Capoeira Aché je originální bojové umění založené na pohybu těla bez hranic. Je inspirováno afro-brazilskou capoeirou, její etnickou hudbou, tancem a specifickým způsobem boje. Hledá inspiraci i v čínském kung-fu, japonském karate a aikido. Netradiční pojetí knihy přináší mnoho neobvyklých a inspirujících pohledů na svět bojového umění. Zabývá se především cvičením jednotlivce.

Cca 120 str., Kniha obsahuje 88 základních technik a 288 ilustrací / pérovek

KNIH O BOJOVÝCH UMĚNÍCH, TRÉNINKOVÝCH PŘÍRUČEK
a
VÝCVIKOVÝCH VIDEOKAZET
pro všechna bojová umění, sebeobranu, jógu a zdravotní cvičení je na adrese

Unikátní monografie o historii, vývoji a technikách bojových umění ČÍNY (kung-fu), OKINAWY (karate), KOREJE (taekwon-do, yu-sool), JAPONSKA (bušidó, nindžucu, aikidó, kendó, džudo, džiu-džitsu), MALAJSIE (kun-tao, pentak-silat), INDIE, PAKISTÁNU, BARMY, THAJSKA, FILIPÍN A INDONÉSIE. Kapitoly jsou doplněny množstvím přehledných tabulek, ilustrací technik a zbraní.

Autor, známý odborník na indiánskou kulturu a lučištník, zde popisuje krok za krokem jednotlivé lekce výuky zenové lukostřelby - včetně metod koncentrace a meditačních cvičení - jichž se mu dostalo od jeho japonského mistra v horách Nového Mexika. Popisované techniky jsou porovnávány s technikami indiánskými a doplněny názornými ilustracemi.

Většina z uvedených postupů přímo nesouvisí jen s lukostřelbou a lze je úspěšně aplikovat i na jiné formy výcviku! Některé z nich se uplatní i v každodenním životě.

Soubor čtyř nejvýznamnějších spisů proslulého opata kláštera Daitokudži a představitele zenové sekty Rinzai z počátku 17.stol., jež adresoval přátelům samurajům a mistrům šermu ve snaze uvést v soulad učení zenu a kendó (3.vydání).

Středověké dílo o cestě meče - kendó, jehož autorem je legendární japonský samuraj, kengo Šingen Musaši No Kami Fudžiwara No Genšin (1548-1645). Tento spis studují jak mistři kendó, tak japonští manažeři, kteří jej považují za příručku podnikatelské strategie. Doplněno o Dokukódó s komentářem Sandokai Sena (180 stran).

Příručka pro vážné zájemce, kteří mají za sebou aspoň základní průpravu v některé formě bojových umění. Kniha je rozdělena do 10 kapitol (Odkaz Jeet Kune Do, Účinná technika, Kondiční trénink, Dynamická tenze, Trénink v přírodě, Sparring, Kopy, Skládání soupeře, Přínos tao a zen do budó), jež jsou doplněny 120 názornými ilustracemi a fotografiemi!

Obsáhlá a podrobná příručka pro adepty praktikující tchaj-ťi (tai chi) a tchaj-ťi čchüan (tai chi chuan), z hlediska zdravotního i jejich aplikace v bojových uměních, včetně cvičení s mečem.

Autor - president Asociace bojových umění - zde předkládá praktický návod k udržování a zdokonalování zdraví a kondice; série cviků k regulování energie čchi (ki), jež osobně předvádí na desítkách fotografií, doplněných náčrtky a komentáři. Špičková příručka!

Všeobecný nástin principů čchi-kung a jeho historie. Autor podrobně popisuje jednotlivé techniky čchi-kungu a jeho aplikace v bojových uměních dokumentuje pomocí 250 vlastních fotografií a náčrtků (waj-tan, nej-tan, meditační techniky). V mnohých případech čerpá ze starověkých čínských spisů, které dosud v evropských jazycích nevyšly

Kniha obsahuje především sérii speciálních cvičení čchi-kung, jimiž obvykle začíná trénink tchaj-ťi čchüan (jimiž lze jednoduše upravovat náš zdravotní stav bez ohledu na to, zda se zabýváme bojovým uměním nebo ne. Do hloubky je zde rozebráno pozadí a historie i technické aspekty čínského ČCHI-KUNG, TCHAJ-ŤI ČCHUAN a TCHAJ-ŤI ČCHI-KUNG. Všechny cviky a pozice jsou ilustrovány 220 fotografiemi a náčrtky!

Autor - mistr zenu a učitel budó, žák mistra Dešimaru - zde v šesti kapitolách (Dějiny zenu, Mistr a žák, Dókukodó Mijamoto Musašiho, Praxe zenu...) osvětluje jednak historii vzájemného sepětí zenu a bojových umění, jednak duchovní principy budó. Kniha obsahuje též praktické rady a předpisy pro adepty, jež samurajové a mistři budó odevzdávají svým žákům (Deset kai).

Vlastní životopis mistra zenu a učitele bojových umění, představeného zenového kláštera Sen Sho Ji v Cubjacu. Ve své knize popisuje svoji cestu k budó, své zkušenosti, jichž nabyl během 20 let meditačních cvičení a praktické výuky bojových umění, a především pak svoji pouť do Číny a setkání se zdejšími mistry kung-fu (200 stran).

Publikace, jež vznikla z popudu indického Ministerstva zdravotnictví. Větší část textu pracuje se základními pojmy biologických disciplín a je založena na praktických zkušenostech autorů. Cílem jógové terapie je dosažení pozitivních změn metabolických procesů a vypracování způsobů pro udržení resp. znovunastolení tělesné i duševní harmonie.

Zároveň duchovní spis i praktická příručka, jež pomůže čtenáři včas rozpoznat příznaky blížící se nemoci pomocí muder a meditací, případně cvičeními posilovat působení moderní medicíny. Kromě revolučního vysvětlení Zákona Karmy obsahuje kniha množství konkrétních doporučení, cvičení a anatomických vyobrazení (muder a meridiánů).

Róši Jiyu-Kennett je představenou kláštera Shasta, duchovního centra zenové školy Sótó, jenž založila v r.1969. Poté, co ji uvedl D.T.Suzuki do zenu školy Rinzai, studovala buddhistické učení v Malajsii a pak u opata chrámu Dai Hon Zan Sódžidži v Japonsku. Když dosáhla - jako první žena ze Západu - kněžské hodnosti Sei (odpovídající doktorátu teologie), byla jmenována představenou chrámu Unpukudži. Od r.1972 přednáší též na Kalifornském institutu transpersonální psychologie.

Ctihodný D. MacPhillamy studoval pedagogiku a antropologii na Stanfordské universitě a získal doktorát v oboru klinické psychologie na Oregonské universitě. Je autorem četných prací o účincích meditace a v současnosti vede semináře o zenové meditaci pro psychology v klášteře Shasta. (360 stran, cca 150 tabulek a anatomických vyobrazení - meridiánů, akupunkturních bodů a použití muder).

Příručka obsahující množství návodů a cvičení k nastolení duchovní a tělesné harmonie sepsaná Mistrem Mantak Chia (tvůrce systému Léčivé Tao) na základě jeho mnohaletého studia klasických taoistických spisů, čínské tradiční medicíny a bojových umění (kung-fu; tchaj-ťi čchüan, čchi-kung atd.). Dva svazky doplněné desítkami ilustrací.

OBSAH: Životní energie Čchi / Přeměna negativní energie na životní energii/ Získání další Čchi při milování / Tvořivá síla - sexuální energie / "Superorgasmus / Ženská sexuální energie / Trvání sexuálního života ženy / Dobrý sexuální vztah - tři úrovně sexuální energie / Cíl taoistické meditace / Sexuální anatomie ženy / Ženská ejakulace / Klitoridní a vaginální orgasmus / Význam cvičení pohlavních orgánů / Cvičení bez partnera: ovariální dýchání, stlačování vaječníků a pochvy

Starověké japonské umění zdravotních a kondičních cvičení, které bylo - podle záznamů v archívech císařského paláce - praktikováno již před 3000 lety a které počátkem století znovuobjevil Mistr Džiro Murai.

Tomio Hirai je přední autoritou v psychiatrii a vedoucím japonským výzkumným specialistou v oblasti psychofyziologie. Jeho publikace s tematikou zenové meditace vsedě (zazen) a souvislostí s mozkovými vlnami upoutaly pozornost specialistů mnoha zemí. Někteří z nich přišli k němu do Japonska studovat a mnoho z nich využilo metod zen-buddhismu v léčbě neuróz. V současnosti přednáší na katedře psychiatrie tokijské Universitní nemocnice, je profesorem Lékařské fakulty Tokijské univerzity a University Tokyo-Kasei, prezidentem Japonské společnosti pro psychiatrii a neurologii a ředitelem Japonské společnosti pro duševní zdraví.

Ve své studii se zabývá pozitivním vlivem zenové meditace na tělesné i psychické zdraví - úprava metabolismu, odstranění neuróz, nespavosti atd.

OBSAH: Ovládání / Kontrola těla a mysli / Kontrola dechu / Ovládání (kontrola) postoje / Zenová meditace vsedě / Meditace vleže / Ovládání těla vestoje / Stabilita mysli / Koncentrace / Přesun pozornosti / Asociační metoda / Meditativní rozjímání / Vědecký základ metody zazen ISBN 85349-78-7

Kniha bývalého osobního lékaře J.S. Dalajlámy přibližuje formou přednášek komplikovanou a tajemnou oblast tibetské medicíny. Soustřeďuje se především na udržování rovnováhy mezi základními fyzikálními faktory a její obnovování pomocí bylin, diet a pod. ISBN 80-85349-59-0

OBSAH: Nástin nemocí / Definice těla / Vítr, žluč a sliz / Sedm komponentů těla / Kořen diagnózy / Tep / Vyšetřování moče / Kořen léčení / Dieta / Virilifikace a omlazování / Meditativní transformace léků

Autor, psycholog, profesor Školy psychiatrie při Menningerově nadaci a ředitel Školy lidského potenciálu v Mendocinu, zde předkládá nově adaptovanou verzi staročínského spisu Tao-te-ťing (Spis o Tao a ctnosti) pro New Age.

Většina ilustrací byla převzata z publikace The Mustard Seed Garden Manual of Painting (anglického vydání čínské malířské příručky ze 17.století - Čchie c'jüan chua čchüan), vydané v Bollingenské edici Princeton University Press, New York 1956.